Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 23/97Nález ÚS ze dne 24.09.1997K závaznosti judikatury ÚS pro obecné soudy v restitučních věcech

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříksprávní rozhodnutí
konfiskace majetku
rozhodné období
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 109/9 SbNU 39
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.23.97
Datum podání21.01.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.1, čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb., § 2 odst.5, § 1, § 1 odst.4

87/1991 Sb., § 2 odst.1 písm.c, § 2 odst.3, § 6 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 23/97 ze dne 24. 9. 1997

N 109/9 SbNU 39

K závaznosti judikatury ÚS pro obecné soudy v restitučních věcech

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci stěžovatelky

L. M. o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě

ze dne 13. 12. 1996, sp. zn. 13 Co 636/96, za účasti Krajského

soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 1996, sp.

zn. 13 Co 636/96, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě

ze dne 24. 5. 1996, čj. 37 C 214/95-22, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhala zrušení shora

uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jenž potvrdil

rozsudek Okresního soudu v Ostravě, kterým byl návrh, aby bylo

městu Ostrava uloženo uzavřít s navrhovatelkou dohodu o vydání ve

výroku rozsudku blíže označených nemovitostí, opírající se o § 6

odst. 2, ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 87/1991 Sb."), tedy

o tvrzení, že k odnětí nemovitostí došlo v důsledku politické

perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná práva

a svobody, zamítnut, a to jednak s odůvodněním, že k přechodu

předmětného majetku na stát došlo přímo ze zákona dnem účinnosti

dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci

nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, tj. dne 30. 10.

1945, a tím i mimo rozhodné období z hlediska zák. č. 87/1991 Sb.,

a dále s odůvodněním, že soud není oprávněn přezkoumávat správní

akt, vydaný dle § 1 odst. 4 uvedeného dekretu. Stěžovatelka ve své

ústavní stížnosti uvádí, že takto bylo rozhodnuto, přestože soudům

předestřela judikaturu jak Ústavního soudu (usnesení, sp. zn. IV.

ÚS 94/95; nález, sp. zn. IV. ÚS 56/94), tak Vrchního soudu v Praze

(sp. zn. 4 Cdo 174/94) ohledně konfiskovaného majetku dle dekretu

prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. v poměru k zák. č. 87/1991

Sb., v níž se uvádí, že ke konfiskaci sice docházelo ex lege,

nicméně při splnění všech tímto dekretem stanovených podmínek,

mezi které náleží i pravomocné rozhodnutí správního orgánu o tom,

že jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu,

a z níž dále plyne, že určujícím z hlediska rozhodného období dle

restitučního předpisu je okamžik ukončení správního řízení

o konfiskaci. Totéž dle stěžovatelky plyne i ze samotného § 2

odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., který výslovně předpokládá odnětí

vlastnického práva dle předpisů o znárodnění z let 1945-48, neboť

by těžko v těchto případech mohlo dojít k restituci vzhledem

k působnosti znárodňovacích předpisů ex lege, tak jako je tomu

u konfiskačního dekretu. Současně stěžovatelka zdůraznila, že

v dané věci byl konfiskační výměr vydán v rozhodném období, tj.

dne 13. 2. 1950, ačkoliv její otec byl židovského původu a měl

doklad StB o státní spolehlivosti ze dne 20. 6. 1947, přičemž jeho

sourozenci zahynuli v koncentračních táborech - zatímco on se před

nacistickou perzekucí zachránil emigrací do Švédska. V další části

své ústavní stížnosti stěžovatelka odmítla závěry krajského soudu

o tom, že soud není oprávněn přezkoumávat výměry správního orgánu,

jestliže zák. č. 87/1991 Sb. jako zvláštní předpis již v § 1 dává

soudcům zvláštní oprávnění správní akty přezkoumávat. V této

souvislosti také zdůraznila, že akceptace názoru krajského soudu

by znamenala nenaplnitelnost účelu restitučních předpisů všude

tam, kde křivda byla realizována na základě rozhodnutí správního

orgánu, tedy správním aktem. Rozhodnutím krajského soudu tak byla

dle stěžovatelky porušena její základní práva, vymezená v usnesení

předsednictva ČNR ze dne 16. 12. 1992, o vyhlášení Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jako součásti

ústavního pořádku České republiky, které je uveřejněno pod č.

2/1993 Sb. S odkazem na nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12.

1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, dovodila též rozpor citovaného

rozhodnutí s čl. 11 odst. 1 věty prvé a druhé Listiny.

Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření ohledně

merita věci odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak pokud

jde o okamžik přechodu majetku na stát dle dekretu prezidenta

republiky č. 108/1945 Sb., tak pokud jde o nedostatek oprávnění

přezkoumávat výměr správního orgánu vydaný dle uvedeného dekretu.

V další části s poukazem na stranu 6 napadeného rozhodnutí krajský

soud odmítl, že by se ve svém rozhodnutí nevypořádal s odkazy

stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu.

Vedlejší účastník město Ostrava se ve smyslu § 28 odst. 2

zák. č. 182/1993 Sb. vzdal svého práva být vedlejším účastníkem

řízení.

Vzhledem ke stěžovatelkou tvrzenému porušení základních práv

a svobod, jak předpokládá § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy

ČR, si Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti ve

smyslu čl. 83 Ústavy ČR vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě,

sp. zn. 37 C 214/95, z něhož zjistil, že stěžovatelka se

s odvoláním na § 6 odst. 2, ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zák.

č. 87/1991 Sb., domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla městu

Ostrava uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání

nemovitostí, které byly v rozporu s § 1 bodem 2 dekretu prezidenta

republiky č. 108/1945 Sb., výměrem KNV města Ostravy, zn.

XXIV/6197/47, ze dne 13. 2. 1950, jejímu otci konfiskovány,

přestože ještě 20. 6. 1947 byl dle předložené zprávy StB osobou

státně spolehlivou. Rozsudkem druhostupňového soudu, jímž byl

potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, byl její návrh zamítnut

s odůvodněním, že v případě dekretu prezidenta republiky č.

108/1945 Sb. došlo k přechodu vlastnictví ex lege dnem jeho

účinnosti (tj. 30. 10. 1945) a v důsledku toho i mimo rozhodné

období z hlediska zák. č. 87/1991 Sb. s tím, že správní rozhodnutí

dle § 1 odst. 4 (od účinnosti zák. č. 84/1949 Sb. odst. 3) dekretu

prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. bylo rozhodnutím deklaratorní

povahy s účinky ex tunc. S odkazem na předúnorovou judikaturu,

současnou judikaturu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 Cdo 35/92;

3 Cdo 10/93; 4 Cdo 174/94, i totalitní judikaturu, pak krajský

soud konstatoval, že neshledává sebemenších důvodů, aby se od ní

odchyloval v tom smyslu, že soud není oprávněn přezkoumávat

rozhodnutí - výměr správního orgánu. Kromě toho, pokud jde

o názory obsažené v rozhodnutí Ústavního soudu, jichž se

stěžovatelka dovolávala, poukázal krajský soud na to, že nejsou

součástí právní věty, a co do jejich závaznosti uvedl, že Ústavní

soud není soudem nadřízeným soudům obecným a že v žádném případě

nemůže být obecný soud vázán tím, co je tzv. obiter dictum.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, podstatou sporu je, zda

majetek konfiskovaný dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945

Sb. může být předmětem restitučního nároku dle zák. č. 87/1991 Sb.

vzhledem k rozhodnému období upravenému v tomto restitučním zákoně

od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, jestliže dekret prezidenta republiky

č. 108/1945 Sb. působil ex lege, tj. dnem 30. 10. 1945, či

nikoliv.

Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází jednak

z faktu, že v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 máme co činit

s obdobím nesvobody (srov. též zák. č. 198/1993 Sb.,

o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu),

v němž docházelo ke zneužití dekretů komunistickou diktaturou při

vydávání správních aktů, a dále z nutnosti respektovat vůli

zákonodárce, pokud jde o naplnění smyslu a účelu zák. č. 87/1991

Sb., kterým je zmírnění křivd spáchaných v období nesvobody,

v návaznosti na jednotlivé zákonodárcem formulované restituční

důvody. Proto také, aniž by Ústavní soud jakkoliv zpochybnil, že

ke konfiskaci dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.

docházelo již dnem 30. 10. 1945, podpořil ve svých rozhodnutích

tendenci těch obecných soudů, které se řídily podobnými úvahami

[viz rozsudek Městského soudu v Praze, publikovaný pod č. 16/94

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Vrchního soudu

v Praze, 4 Cdo 174/94, nebo též 3 Cdo 177/93, kde se dokonce

v případě konfiskování majetku dle § 2 odst. 5 dekretu č.

108/1945 Sb. konstatuje, že jde nejen o způsob, který ve svých

důsledcích znamená postup porušující obecně uznávaná lidská práva

a svobody - § 2 odst. 1 písm. c); § 6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.

- ale také připouští nutnost posoudit, zda nejde o výjimku ze

zásady, že ke konfiskaci docházelo přímo ze zákona a že rozhodnutí

dle § 1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. mělo

pouze deklaratorní charakter] a přistoupily k restitučním

předpisům jako ke speciální právní úpravě se všemi důsledky z toho

plynoucími, včetně oprávnění soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí

správního orgánu, vydané v období nesvobody, bylo či nebylo

důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně

uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu restitučního důvodu dle

§ 6 odst. 2, ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.

Protože napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě je rozhodnutí,

které abstrahuje jednak od shora uvedeného, totiž že jde v dané

věci o nárok opírající se o restituční předpis jakožto lex

specialis, jehož smyslem je náprava křivd spáchaných v období od

25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a dále též o § 2 zák. č. 198/1993 Sb.,

kde je toto období charakterizováno jako období zločineckého,

nelegitimního a zavrženíhodného režimu, neboť neshledává

sebemenších důvodů, proč se odchýlit od konstantní judikatury, dle

níž soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí - výměr správního

orgánu, nezbylo Ústavnímu soudu než je za použití § 82 odst. 1,

odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, zrušit, a to včetně rozsudku soudu prvého

stupně, z důvodu procesní ekonomie s tím, že těmito rozsudky byl

porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, dle něhož je soudce při

rozhodování vázán zákonem, tedy nejen zák. č. 87/1991 Sb., ale též

i zák. č. 198/1993 Sb. Stejně tak obecné soudy odmítnutím

přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu, vydané v období

nesvobody, bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo

postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, za

situace, kdy stěžovatelka tvrdí, že její otec byl židovského

původu a měl doklad o státní spolehlivosti ze dne 20. 6. 1947

s tím, že jeho sourozenci zahynuli v nacistických koncentračních

táborech, zatímco on se zachránil emigrací do Švédska, porušily

čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. právo stěžovatelky na spravedlivý

proces.

V nejobecnějším smyslu slova k otázce vázanosti rozhodnutími

Ústavního soudu, tj. čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, dlužno dodat, že ať

již je čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, dle něhož jsou vykonatelná

rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby,

jakkoliv teoreticky problematický, je to stále ústavní předpis

jako norma nejvyšší právní síly, pro kterou platí čl. 95 odst. 1

Ústavy ČR, v němž se stanoví, že soudce je vázán zákonem, a která

se snaží reagovat na předlistopadový stav naší justice, kdy

základní lidská práva nejenže nebyla chráněna, ale dokonce byla

pošlapávána. Uvedenému čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR je proto třeba

přinejmenším rozumět tak, že jde o snahu ústavodárce nastartovat

v co možná nejširším rozsahu ochranu základních lidských práv

a svobod také ve vztahu k justici, která svou totalitnímu režimu

sloužící existencí žádné záruky neskýtala. Rozsudky obecných

soudů, pokud jde o jejich odmítnutí zabývat se restitučním nárokem

stěžovatelky z hlediska dosavadní judikatury Ústavního soudu, tak

svědčí především o jejich zásadním selhání, založeném na

neschopnosti vnímat zrůdnou podstatu minulého režimu a ve svém

důsledku i úlohu, která v posttotalitním státě připadla Ústavnímu

soudu v poměru k justici. Ostatně právě neochota soudu aplikovat

a interpretovat restituční předpisy v souladu s judikaturou

Ústavního soudu je jedním z nejdůležitějších důkazů o potřebnosti

existence Ústavního soudu a jeho pravomocí vůči obecným soudům.

V neposlední řadě je ze zamítavého rozhodnutí krajského soudu

patrné i pohrdání občanem, k jehož rychlé a účinné ochraně práv

jsou soudy dle § 6 o.s.ř. povolány, neboť krajský soud rozhodoval

s vědomím existence Ústavního soudu, ústavní stížnosti jakožto

krajního prostředku ochrany práv a jeho již předcházející

judikatury, tedy s vědomím dalších průtahů ve věci, a to vše

přesto, že stěžovatelka se narodila v roce 1927 (11. 12.). Tento

postoj obecných soudů nemá nic společného s ústavně zakotvenou

zásadou soudcovské nezávislosti v čl. 82 odst. 1 Ústavy, neboť se

takto zjevně dostaly do rozporu s čl. 1, čl. 2 odst. 2, 3, 4

Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, v nichž je 0jakožto v obecných

ustanoveních zakotven princip primátu občana nad státem.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. 9. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru