Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 23/03Nález ÚS ze dne 03.06.2003Použití právní fikce při doručování písemností

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Doručování
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 81/30 SbNU 257
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.23.03
Datum vyhlášení25.06.2003
Datum podání14.01.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 17 odst.2, § 17 odst.5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 23/03 ze dne 3. 6. 2003

N 81/30 SbNU 257

Použití právní fikce při doručování písemností

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 3. června 2003 sp. zn. II. ÚS 23/03 ve věci ústavní stížnosti Z. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 22. 10. 2002 sp. zn. 5 A 150/2001, jímž bylo zastaveno řízení o stěžovatelově žalobě proti rozhodnutí Ministerstva financí, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně vydanému mimo jiné ve věci vyměření daně z příjmů fyzických osob.

Výrok

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2002 č. j. 5 A 150/2001-34 se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2002 č. j. 5 A 150/2001-34, neboť má za to, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 3. 1. 2001 č. j. 391/89505/2000, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 12. 7. 2000 č. j. 110-4648/2000-0106, vydanému mj. ve věci vyměření daně z příjmů fyzických osob za rok 1996. Soud v dané věci dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo zasláno dne 10. 1. 2001 stěžovateli na adresu, kterou uvedl ve svém odvolání podaném dne 4. 9. 2000 (S. ul. 25). Zásilka byla uložena na poště, ale stěžovatel si ji nevyzvedl, a tak po uplynutí odběrní lhůty byla vrácena žalovanému. V souvislosti s tím soud poukázal na to, že již před podáním odvolání (dne 18. 7. 2000) bylo prvostupňové rozhodnutí stěžovateli zasláno na tutéž adresu (tj. S. ul. 25), pošta je však doslala na adresu jinou (K. ul. 10). Z toho soud dovozuje, že v době převzetí prvostupňového rozhodnutí pošta bez problémů doslala písemnost na žalobcovu novou adresu (šlo o dobu do října 2000, kdy stěžovatel údajně měl dohodu s poštou o dosílání zásilek), a to i přes stěžovatelem tvrzenou absenci orientačního čísla domu (přípis ze dne 10. 9. 2002), kdy navíc příslušné číslo nemovitosti v K. ulici je uvedeno na doručence založené ve správním spise. Dle názoru soudu z těchto důvodů bylo možno bez problému stěžovateli doručovat na novou adresu, kde se měl trvale zdržovat, bez ohledu na skutečnost, zda byl příslušný dům kolaudován či nikoliv. Jestliže stěžovatel vědomě uvedl nesprávný údaj o svém bydlišti, jde k jeho tíži, že zásilka obsahující rozhodnutí žalovaného se vrátila nevyzvednuta (protože od října 2000 dle tvrzení stěžovatele bylo již u pošty zrušeno dosílání zásilek na jeho novou adresu). Vzhledem k tomu, že zásilka určená do vlastních rukou žalobce byla na poště uložena dne 10. 1. 2001 a v zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě [§ 17 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "daňový řád")] si ji žalobce nevyzvedl, došlo dnem 25. 1. 2001 k zákonem předvídané fikci doručení. Námitka stěžovatele, že se na tomto místě nezdržoval, dle soudu nemůže obstát, protože je-li podle § 17 odst. 2 daňového řádu předpokladem pro nabytí právní moci rozhodnutí skutečnost, že se adresát v místě, kam je mu doručováno, zdržuje, a dal-li stěžovatel žalovanému najevo, že je tomu tak na adrese S. ul. 25, pak je třeba považovat zásilku za řádně doručenou, protože není úkolem správního orgánu vyvracet vědomě nepravdivé tvrzení stěžovatele ohledně místa jeho pobytu. Otázka, zda si stěžovatel do října 2000 skutečně zařídil u pošty dosílání zásilek, je nevýznamná, protože jednak jde o vztah mezi stěžovatelem a poštou, jednak si stěžovatel za dané situace mohl prodloužit u pošty dosílání zásilek, když musel vědět, že žalovaný bude rozhodovat o jeho odvolání. Vrchní soud vycházel z názoru, že ode dne 25. 1. 2001 se odvíjí dvouměsíční lhůta pro podání žaloby podle ustanovení § 250b občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a tato lhůta skončila dne 25. 3. 2002 (správně 25. 3. 2001), přičemž její zmeškání nelze prominout. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal žalobu k poštovní přepravě až dne 28. 11. 2001, soud řízení podle § 250d odst. 3 o. s. ř. zastavil.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel Vrchnímu soudu v Praze vytýká, že nesprávně vycházel z fikce doručení žalobou napadeného rozhodnutí formou "náhradního doručení" ve smyslu § 17 odst. 5 daňového řádu, když převzal chybný závěr pošty, že se stěžovatel v místě doručení v době doručení zdržoval. Ve skutečnosti se na tomto místě více jak rok nezdržoval, a proto mu rozhodnutí Ministerstva financí nebylo řádně doručeno. Z tohoto důvodu byl Vrchní soud v Praze povinen postupovat podle § 250b odst. 2 o. s. ř. a správnímu orgánu eventuálně uložit, aby předmětné rozhodnutí stěžovateli doručil. Stěžovatel v souvislosti s tím uvádí, že k prokázání skutečnosti, že se na příslušné adrese nezdržoval, předložil soudu zápis o předání bytu správci ze dne 31. 1. 2000 a také navrhl, aby soud provedl důkaz dotazem na správce bytu, což soud neučinil, přičemž se s tímto návrhem v odůvodnění usnesení dostatečně nevypořádal. Stěžovateli v důsledku uvedeného pochybení byla, jak má vyplývat z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 10. 1995 sp. zn. I. ÚS 59/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 185 - 189) odepřena možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení uvedeného práva došlo dle stěžovatele i tím, že rozhodnutí vrchního soudu postrádá na základě uvedené vady řádné a vyčerpávající zdůvodnění, navíc se opírá o vadný právní názor, že uvedl-li stěžovatel v odvolání určitou adresu, znamená to, že se na této adrese ve smyslu § 17 odst. 2 a 5 daňového řádu zdržuje. Uvedená skutečnost zakládá dle názoru stěžovatele, poukazujícího přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, str. 125), porušení jedné ze základních podmínek ústavně souladného procesu. Vzhledem k výše uvedeným důvodům stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze uvedl, že nemůže podat vyjádření, protože podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, s účinností od 1. 1. 2003 vrchní soudy správní soudnictví nevykonávají; kromě toho členové příslušného senátu již nejsou soudci zmíněného soudu. Ministerstvo financí dle svého vyjádření nepokládá za nutné uvádět žádné další skutečnosti. Pokud jde o otázku nabytí právní moci rozhodnutí ze dne 3. 1. 2001 č. j. 391/89 505/2000, trvá na svém stanovisku, že zmíněné rozhodnutí bylo odesláno na doručenku na v odvolání uvedenou adresu, na poště bylo uloženo 10. 1. 2001, přičemž nebylo ve lhůtě patnácti dnů stěžovatelem vyzvednuto, o čemž svědčí sdělení pošty na doručence. Rozhodnutí tak nabylo právní moci dne 25. 1. 2001.

Po přezkoumání napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze a po zvážení důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jakým způsobem Vrchní soud v Praze interpretoval a aplikoval ustanovení § 17 odst. 5 daňového řádu, konkrétně jde o to, zda rozhodnutí nabude právní moci také tehdy, jestliže finanční orgán je doručí na adresu, kterou stěžovatel uvedl ve svém podání, aniž by se ovšem na ní v době doručování fakticky zdržoval.

Na tomto místě je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavní soudu, dle které tento soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, č. 98, str. 17 a násl.) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

Ještě před posouzením otázky, zda v důsledku interpretace a aplikace "jednoduchého" práva ze strany obecného soudu nedošlo k porušení ústavnosti, je třeba poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 92/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, str. 9 a násl.), ve kterém se řešila problematika tzv. náhradního doručování. V tomto rozhodnutí se konstatuje, že předmětným institutem se vytváří právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Právní fikce je právně technický postup, pomocí něhož se považuje za existující situace, jež je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky, než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu (srov. Jean-Louis Bergel: Théorie générale du droit, 2e édition, Paris, Dalloz, 1989, s. 300). Účelem fikce v právu je posílit právní jistotu (srov. V. Knapp: Teorie práva, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 1995, s. 206). Právní fikce coby nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným, striktně určeným k naplnění tohoto, jednoho z hlavních ústavních postulátů právního řádu v podmínkách právního státu. Aby mohla právní fikce svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených způsobem, který zákon stanoví).

S přihlédnutím k výše zmíněnému nálezu lze vycházet z toto, že rovněž z hlediska ústavnosti je třeba striktně trvat na dodržení všech zákonných podmínek pro vznik dané fikce. Účinky doručení písemnosti (do vlastních rukou) mohou ve smyslu § 17 odst. 5 daňového řádu nastat v prvé řadě za předpokladu, že se příjemce v místě doručení zdržuje. I když tento pojem není výslovně definován, dle názoru Ústavního soudu se zjevně jedná o místo, kde by příjemce mohl být v rozhodné době doručovatelem zastižen (srov. § 17 odst. 2 a 3 daňového řádu), a to buď přímo, nebo (alespoň) prostřednictvím vyrozumění o uložení zásilky, bylo-li učiněno vhodným způsobem.

Výkladem vrchníhosoudu se však vytváří pravidlo, že uvede-li příjemce (úmyslně) nesprávnou adresu, tj. adresu, na níž se nezdržuje nebo nebude zdržovat, pro účely tzv. náhradního doručování ve smyslu § 17 odst. 5 daňového řádu se má za to, že se na ní zdržuje. Toto pravidlo, jímž je ve své podstatě zakládána další fikce, však daňový řád neobsahuje (srov. ale mutatis mutandis § 47 odst. 4 o. s. ř.) a nelze k němu ani dospět na základě obvykle užívaných interpretačních pravidel. Ostatně ani z napadeného usnesení dostatečně nevyplývá, jak vrchní soud při výkladu příslušných ustanovení daňového řádu postupoval; v napadeném rozhodnutí se sice poukazuje na § 17 odst. 2 daňového řádu, ten však spolu s odstavcem třetím pouze uvádí, že je třeba, stručně řečeno, doručovat tam, kde lze příjemce písemnosti fakticky zastihnout; na tom nic nemění skutečnost, že obvykle tomu bude na adresu, kterou daný subjekt naposledy uvedl - pokud na této adrese není zastižen, resp. se na ní nezdržuje, je třeba podle citovaného ustanovení doručovat tam, kde zastižen bude, resp. kde se zdržuje.

Se skutečností, že příslušný subjekt jakožto příjemce uvedl na své písemnosti úmyslně (či neúmyslně) adresu, na které se však již nezdržoval či v budoucnosti nehodlal zdržovat, daňový řád expressis verbis žádné následky, tedy v oblasti doručování, nespojuje, takže ani při eventuálním úmyslném uvedení nesprávné adresy pro doručování nelze de lege lata takovýmto způsobem adresáta "postihovat"; jinou otázkou je ovšem eventuální neplnění registrační povinnosti ve smyslu § 33 daňového řádu, jež může mít za následek uložení sankcí podle § 37 až § 38 daňového řádu. Je třeba dodat, že závěr vrchníhosoudu je překvapující rovněž s ohledem na to, že v daném řízení požadoval od stěžovatele důkazy, jimiž měl prokázat, zda se na předmětném místě (adrese) v době doručování správního rozhodnutí nezdržoval.

Dle názoru Ústavníhosoudu došlo k odepření práva stěžovatele na soudní ochranu, a to v důsledku extrémní, z mezí ústavnosti vybočující interpretace "jednoduchého" práva. Vzhledem k této skutečnosti nezbývá než konstatovat, že Vrchní soud v Praze svým postupem porušil čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Ústavnísoud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovateli vyhověl a napadené usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru