Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 23/01Usnesení ÚS ze dne 11.06.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkSprávní řízení
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.23.01
Datum podání11.01.2001
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

jiný zásah orgánu veřejné moci

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 38, čl. 11

209/1992 Sb., čl. 6

71/1967 Sb., § 21, § 29, § 47, § 50


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 23/01 ze dne 11. 6. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky M. S. I., s.r.o, zastoupené advokátem JUDr. PhDr. S. B., o ústavní stížnosti, jíž se domáhá, aby Ústavní soud zakázal Odboru územního a stavebního řízení Úřadu městské části Brno - Královo pole, Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, a Ministerstvu pro místní rozvoj České republiky pokračovat v porušování jejích ústavně zaručených práv a přikázal jim, aby ve věci jednaly, eventuálně, aby zrušil rozhodnutí Odboru územního a stavebního řízení Úřadu městské části Brno - Královo pole ze dne 11. 10. 2000, čj. OÚSŘ 00/9015/US/Ing.Pill/Hr, za účasti Odboru územního a stavebního řízení Úřadu městské části Brno - Královo pole, Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, a Ministerstva pro místní rozvoj České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem ze dne 8. 1. 2001 se navrhovatelka domáhá, aby Ústavní soud zakázal Odboru územního a stavebního řízení Úřadu městské části Brno - Královo pole, Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, a Ministerstvu pro místní rozvoj České republiky pokračovat v porušování jejích ústavně zaručených práv a přikázal jim, aby ve věci jednaly, eventuálně aby zrušil rozhodnutí Odboru územního a stavebního řízení Úřadu městské části Brno - Královo pole ze dne 11. 10. 2000, čj. OÚSŘ 00/9015/US/Ing.Pill/Hr. Navrhovatelka se domnívá, že neodůvodněnou nečinností uvedených orgánů dochází k porušení jejích práv, garantovaných čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a k jejím značným majetkovým ztrátám v rozporu s ustanovením čl. 11 Listiny. Tvrdí, že podáním ze dne 10. 5. 2000 podala návrh na vydání územního rozhodnutí o umístění stavby M. v Brně - Králově Poli, katastrální území P. Rozhodnutím ze dne 31. 5. 2000 bylo územní řízení přerušeno a navrhovatelce uloženo, aby doplnila "doklady", což dne 26. 7. 2000 učinila. Zahájení územního řízení oznámil správní orgán prvního stupně dne 7. 8. 2000 veřejnou vyhláškou. Dne 11. 10. 2000 bylo řízení znovu přerušeno, ačkoliv byly předloženy všechny doklady, na jejichž základě lze rozhodovat. K přerušení řízení došlo dle názoru navrhovatelky formálně nesprávně veřejnou vyhláškou. Řízení bylo přerušeno do doby, než bude vydán rozsudek ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 94/98. Správní orgán nebere na vědomí, že by řízení mohlo být ukončeno usnesením, tudíž by podmínky pro další pokračování řízení nebyly splněny. Navrhovatelka upozorňuje, že správní orgán prvního stupně přerušil řízení na základě podání společnosti A., s. r. o. jež není účastníkem řízení. Domnívá se, že správní orgán mohl sám ve věci rozhodnout poté, co by ji jako účastníka vyzval k vyjádření se k uvedenému podání. Pro přerušení řízení nebyly naplněny podmínky. Navrhovatelka se dále obrátila na Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního řízení (dále též "magistrát"), s návrhem dle § 50 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), (dále jen "správní řád"), který její podnět bez dalších opatření odložil a stav nečinnosti de facto potvrdil. Navrhovatelka se domnívá, že druhoinstanční orgán nepostupoval správně, neboť měl o jejím podání rozhodnout se všemi náležitostmi dle § 47 správního řádu. Stěžovatelka se obrátila rovněž na Ministerstvo pro místní rozvoj ČR (dále též "ministerstvo") s tím, aby podle § 50 správního řádu atrahovalo rozhodovací pravomoc, a vzhledem k tomu, že vydání územního rozhodnutí nic nebrání, toto rozhodnutí vydalo.

Ústavní soud ze spisových materiálů v projednávané věci ověřil, že územní řízení bylo k návrhu stěžovatelky zahájeno veřejnou vyhláškou ze dne 7. 8. 2000. Rozhodnutím ze dne 11. 10. 2000, čj. OÚSŘ: 00/9015/US/903/ing. Pill./Hr., Úřad městské části Brno-Královo Pole řízení ve věci návrhu navrhovatelky na vydání územního rozhodnutí o umístění stavby M. s odvoláním na ustanovení § 29 odst. 1 správního řádu přerušil do doby pravomocného rozsudku soudu o určení vlastníka nemovitostí, které budou výše uvedenou stavbou dotčeny. Navrhovatelka podáním ze dne 19. 10. 2000 učinila Magistrátu města Brna návrh dle § 50 správního řádu a domáhala se toho, aby ve věci rozhodl sám magistrát. Podáním ze dne 2. 11. 2000 podala magistrátu přípis, jímž se domáhala, aby veřejná vyhláška, na jejímž základě bylo řízení přerušeno, i veřejná vyhláška ze dne 26. 10. 2000, která je opravnou vyhláškou vyhlášky z 11. 10. 2000, byly přezkoumány podle § 65 správního řádu mimo odvolací řízení a aby byly po takto provedeném řízení zrušeny. Magistrát města Brna reagoval na uvedené podněty nejprve přípisem ze dne 1. 11. 2000 (právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 9. 11. 2000) v němž uvádí, že v dané věci se o nečinnosti stavebního úřadu nedá hovořit. V projednávané věci stavební úřad přerušil řízení do právní moci rozhodnutí o předběžné otázce, kterým bude stavební úřad následně vázán. Magistrát se tedy ztotožnil se závěry stavebního úřadu a navrhovatelce nevyhověl. Na její druhý návrh reagoval přípisem ze dne 15. 11. 2000 (právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 20. 11. 2000). Ani návrhu na rozhodnutí mimo odvolací řízení nevyhověl. Upozornil navrhovatelku, že na rozhodnutí dle uvedeného ustanovení není právní nárok. S jejími argumenty se neztotožnil. Dospěl naopak k závěru, že napadené rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno v souladu s příslušnými obecně závaznými právními předpisy, a není proto důvod ho měnit ani rušit. Navrhovatelka se rovněž obrátila na Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, a to zejména s tím, aby samo ministerstvo rozhodlo a vydalo požadované územní rozhodnutí. Ministerstvo pro místní rozvoj její podání postoupilo z důvodu věcné kompetence Krajskému úřadu v Brně.

Podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Odbor územního a stavebního řízení Úřadu městské části Brno - Královo pole, Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního řízení, a Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Odbor územního a stavebního řízení Úřadu městské části Brno - Královo pole, ve svém vyjádření shrnul průběh dosavadního řízení a osvětlil důvody, jež jej vedly k přerušení řízení.

Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního řízení, především odkázal na své stanovisko, obsažené v přípisu, jímž reagoval na podnět navrhovatelky dle § 65 správního řádu, a vysvětluje, proč v daném případě došlo k přerušení řízení, v čemž se shoduje s názorem Odboru územního a stavebního řízení Úřadu městské části Brno - Královo pole.

Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky ve svém vyjádření navrhlo, aby Ústavní soud stížnost v části, týkající se účastníka ad 3) zamítl. Ministerstvo s porušováním práv stěžovatele ani nezapočalo. Ve věci vůbec nerozhodovalo, neboť k tomu nebylo příslušné. Nelze mu proto nařídit, aby ve věci jednalo.

Ústavní stížnost je podána po lhůtě k tomu určené.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, a to, dle odst. 2 uvedeného ustanovení, ve lhůtě 60 dnů, počínající dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Prostředkem na ochranu práva, který má na mysli § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., je přitom takový prostředek, jehož znaky již Ústavní soud judikoval (usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, C.H. Beck, 1995, str. 219 a násl.; nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nález a usnesení, sv. 15, C. H. Beck, 2000, str. 31 a násl.). Je jím pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka, tedy prostředek, jež zákon poskytuje stěžovateli a nikoli jinému subjektu, a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel spatřuje porušení svých práv v průtazích řízení, způsobených nečinností příslušného správního orgánu, je takovým procesním prostředkem k ochraně práv opatření proti nečinnosti (§ 50 správního řádu). Dle uvedeného ustanovení, dovoluje-li to povaha věci a nelze-li nápravy dosáhnout jinak, správní orgán, který by byl jinak oprávněn rozhodnout o odvolání, sám ve věci rozhodne, pokud správní orgán příslušný k rozhodnutí nezahájil řízení, ač je k tomu povinen, nebo pokud nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 49 odst. 2 správního řádu. Tento procesní prostředek, jak bylo výše uvedeno, navrhovatelka vyčerpala.

Procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatelky tak, jak jej má na mysli zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ovšem nemohl být návrh na rozhodnutí mimo odvolací řízení dle § 65 správního řádu. Dle uvedeného ustanovení může rozhodnutí, které je v právní moci, z vlastního nebo jiného podnětu přezkoumat správní orgán nejblíže vyššího stupně, nadřízený správnímu orgánu, který toto rozhodnutí vydal. Podnět k postupu dle uvedeného ustanovení není mimořádným opravným prostředkem. Účastníci nejsou legitimování k zahájení přezkoumávání. Jedná se o nástroj, který je jen v rukou správních orgánů (srov. Vopálka a kol., Správní řád, komentář, C. H. Beck, 1999, str. 194). Není tedy v procesní dispozici účastníka. Na rozhodnutí dle § 65 správního řádu není právní nárok.

Ve světle výše uvedeného Ústavní soud tedy vycházel z toho, že procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, byl návrh na opatření proti nečinnosti podle § 50 správního řádu, a nikoli druhý návrh dle § 65 správního řádu. Počátek lhůty, jak vyplývá z výše uvedeného, je nutno posuzovat podle věty druhé § 72 odst. 2 zák. o Ústavním soudu. Za její prvý den je tedy třeba považovat den, kdy došlo k doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. K tomu došlo dne 9. 11. 2000 doručením vyrozumění o vyřízení návrhu proti nečinnosti. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nelze počítat od doručení vyrozumění o vyřízení návrhu dle § 65 správního řádu, neboť tento návrh nebyl opravným prostředkem, který má zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, na mysli. Ústavní stížnost byl podána k Ústavnímu soudu osobně dne 11. 1. 2001. Lhůta k jejímu podání v projednávaném případě ovšem uplynula již v pondělí 8. 1. 2001. Ústavní stížnost tak byla podána po lhůtě k tomu určené.

Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i v části, jíž se navrhovatelka eventuálně domáhala zrušení rozhodnutí Odboru územního a stavebního řízení Úřadu městské části Brno - Královo pole ze dne 11. 10. 2000, čj. OÚSŘ 00/9015/US/Ing.Pill/Hr. Uvedené rozhodnutí bylo doručeno veřejnou vyhláškou, jež byla vyvěšena na veřejné tabuli dne 17. 10. 2000 a sňata dne 2. 11. 2000, tedy patnáctý den po vyvěšení, kdy též došlo k doručení (§26 odst. 2 správního řádu). Proti rozhodnutí o přerušení řízení se nelze odvolat (§29 odst. 3 správního řádu). Lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí by tedy uplynula dne 31. 12. 2000, který připadl na neděli. Stěžovatelka tedy mohla podat ústavní stížnost v této části nejpozději v úterý 2. 1. 2001, jenž byl prvním následujícím pracovním dnem. S ohledem na výše uvedené tedy byla ústavní stížnost i v této části podána opožděně.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímusoudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě k tomu určené. Ústavní soud se tak nemohl zabývat meritem věci včetně části návrhu, jež směřovala vůči Ministerstvu pro místní rozvoj České republiky. Nezabýval se proto ani otázkou, zda je či není ministerstvo v dané věci kompetentní.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2002JUDr. Jiří Malenovský

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru