Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2298/14 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPracovní poměr
Družstvo
stanovy
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2298.14.1
Datum podání07.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 242 odst.1, § 227 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2298/14 ze dne 14. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele KOVO DRUŽSTVO Olomouc, se sídlem Hlubočky, Dukelských hrdinů 29, zastoupeného Mgr. Štěpánem Schenkem, advokátem, se sídlem Čechova 2, Přerov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 393/2012-461 ze dne 14. 5. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4028/2013-517 ze dne 17. 4. 2014, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 20, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhuje, aby byli vedlejší účastníci zavázáni nahradit mu společně a nerozdílně náklady řízení před Ústavním soudem a aby bylo přiznáno Ing. Josefu Peřinovi a Petru Hejtmanovi podle § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu postavení vedlejších účastníků řízení s tím, že oba mají na výsledku řízení stejný právní zájem jako stěžovatel.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci sp. zn. 30 Cm 27/2011 se podává, že usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 30 Cm 27/2011-405 ze dne 4. 4. 2012 byla vyslovena neplatnost usnesení náhradní členské schůze KOVO DRUŽSTVA Olomouc (dále též "družstvo" či "stěžovatel") konané dne 7. 1. 2011, kterým se "jako neplatná zrušují" všechna "rozhodnutí údajné členské schůze, která měla být přijata dne 3. 1. 2011 za účasti Vladimíry Peřinové, Ivy Boucníkové, Romana Peřiny, Vlasty Kroupové a Zdeňky Chocholové" (výrok I.). Návrh na vyslovení neplatnosti usnesení téže členské schůze, kterým byl do funkce předsedy družstva zvolen Ing. Josef Peřina a do funkce místopředsedy družstva Petr Hejtman, byl zamítnut (výrok II.), a výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

O odvolání navrhovatelů rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku II. ve vztahu mezi navrhovatelkou a) a stěžovatelem změnil tak, že usnesení náhradní členské schůze družstva konané dne 7. 1. 2011 o volbě Ing. Josefa Peřiny do funkce předsedy družstva a Petra Hejtmana do funkce místopředsedy družstva, v obou případech se dnem vzniku funkce 7. 1. 2011, je neplatné. Výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), z důvodu, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že se dovolací soud odmítl zabývat skutkovou a právní podstatou věci, čímž stěžovatele zkrátil na právu na přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, které pro něj bylo překvapivé. V rámci geneze sporu označuje za stěžejní pouze jednu z námitek vznesených proti usnesení náhradní členské schůze, a to námitku, která spočívá v tom, že žádná z osob, která se účastnila náhradní členské schůze, nebyla členem družstva z důvodu zániku pracovních poměrů ke stěžovateli a z toho důvodu nebyly tyto osoby (Ing. Josef Peřina a Petr Hejtman) oprávněny hlasovat a nemohly být zvoleny do funkcí předsedy a místopředsedy družstva. Má za to, že na rozdíl od soudu prvního stupně soudy odvolací i dovolací rozhodly bez ohledu na skutečné okolnosti a pohnutky žalobců jako minoritních členů družstva. Rozhodnutím odvolacího soudu, které svým nesprávným procesním postupem fakticky aproboval soud dovolací, došlo k porušení práva na vlastnictví, podnikání a sdružování. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který na rozdíl od vyčerpávajícího a logického závěru soudu prvního stupně odmítá jakýkoliv vliv velikosti členského podílu na posuzování otázky, kdo je a není členem vedení družstva, pokud taková vzájemná závislost nevyplývá z dohody členů družstva, resp. z jeho stanov, a ve svém důsledku znamená zbavení majetkových práv jejich členů vyplývajících z účasti v družstvu a jejich podnikatelských práv spočívajících v možnosti podílet se na činnosti, hospodaření a dalším majetku družstva. Stěžovatel přitom odkazuje na svou argumentaci uvedenou v dovolání, kterou se dovolací soud nezabýval. Především tvrdí, že Ing. Josef Peřina i Petr Hejtman byli i po 1. 1. 2011 v platném pracovněprávním vztahu ke stěžovateli, když projevili vůli v družstvu pracovat a následně tak činili. Je třeba učinit závěr, že jejich členství v družstvu k 31. 12. 2010 nezaniklo, neboť ze strany družstva ani jmenovaných nebyla projevena vůle ukončit pracovní vztah k 31. 12. 2010. Jejich pracovní vztah k družstvu tak trvá doposud, stejně jako členství v družstvu. Pokud odvolací soud přijal právní názor, že menšinoví členové družstva, kteří byli ve vedení družstva, mohli rozhodovat o tom, zda Ing. Josef Peřina a Petr Hejtman zůstanou v pracovněprávním vztahu k družstvu a tedy i jeho členy, bylo porušeno právo rovnosti a rovného zacházení.

Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud shledal posouzení neplatnosti usnesení náhradní členské schůze družstva konané dne 7. 1. 2011 ohledně zrušení rozhodnutí přijatých na údajné členské schůzi konané dne 3. 1. 2011 i posouzení ostatních námitek (krom existence pracovního poměru Ing. Josefa Peřiny a Petra Hejtmana v družstvu po 31. 12. 2010) soudem prvního stupně za správné. S ohledem na čl. 14 odst. 1 stanov družstva, podle něhož členství v družstvu zaniká dnem zániku pracovního vztahu v družstvu podle pracovněprávních předpisů, a na čl. 21 odst. 1 stanov družstva, podle něhož do funkce předsedy nebo místopředsedy může být zvolen jen člen nebo zástupce právnické osoby, která je členem družstva, však považoval za nutné zabývat se posouzením otázky existence pracovního poměru Ing. Josefa Peřiny a Petra Hejtmana v družstvu v době konání náhradní členské schůze dne 7. 1. 2011.

Jestliže je pak stěžejní námitkou stěžovatele jeho tvrzení, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, pokud konstatoval, že pracovní poměry Ing. Josefa Peřiny a Petra Hejtmana v družstvu zanikly, přičemž stěžovatel naopak argumentuje tím, že jmenovaní byli i po 1. 1. 2011 v platném pracovněprávním vztahu k družstvu, je jím tak zpochybňován závěr odvolacího soudu, k němuž soud dospěl výkladem čl. 14 a čl. 21 odst. 1 stanov družstva a ustanovení § 227 odst. 3 obchodního zákoníku, že v daném případě bylo členství v družstvu podmíněno pracovním vztahem, takže zánikem pracovního poměru uzavřeného se jmenovanými na dobu určitou do 31. 12. 2010 zaniklo k témuž dni i jejich členství v družstvu, a že tato skutečnost je také důvodem, pro nějž nemohl být náhradní členskou schůzí družstva konanou dne 7. 1. 2011 zvolen Ing. Josef Peřina do funkce předsedy družstva a Petr Hejtman do funkce místopředsedy družstva. Stejným způsobem je zpochybňován i závěr, že nemohl pracovní poměr jmenovaných nadále platit za uzavřený na dobu neurčitou, k němuž odvolací soud dospěl výkladem ustanovení § 65 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění platném do 31. 12. 2011 (dále jen "zákoník práce").

Stěžovatel ve svých argumentech ovšem pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy České republiky), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Do rozhodovací činnosti soudů může v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V reakci na námitky stěžovatele proto Ústavní soud posuzoval pouze to, zda napadený výklad dotčených ustanovení nepřípustně nepostihuje některé ze základních práv a svobod stěžovatele, tedy zda není výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován. Takové pochybení ovšem nezjistil.

V řízení bylo sice prokázáno, že Ing. Josef Peřina i Petr Hejtman jisté činnosti vykonávali i po skončení jejich pracovního poměru v družstvu, současně však z dokazování (i ze samotné výpovědi Ing. Peřiny a Petra Hejtmana) vyplynulo, že tak činili bez souhlasu a vědomí členů vedení družstva, neboť byli navrhovatelkou a) jako obchodní náměstkyní a členkou vedení družstva dne 3. 1. 2011 z prostor družstva vykázáni s žádostí, aby pro družstvo žádnou činnost nevykonávali. Bylo rovněž prokázáno, že Ing. Josefu Peřinovi zanikla funkce předsedy družstva a Petru Hejtmanovi funkce místopředsedy družstva uplynutím tříletého funkčního období, a to nejpozději k 31. 12. 2010. Nemohl proto žádný z nich vykonávat ani práva a povinnosti zaměstnavatele, a to bez ohledu na výši jejich členského podílu v družstvu, neboť nic takového nebylo členy družstva ujednáno a nevyplývalo to ani ze stanov. Závěry odvolacího soudu, že ke změně pracovního poměru jmenovaných na dobu neurčitou ve smyslu § 65 odst. 2 zákoníku práce nedošlo, mají oporu v provedeném dokazování a z ústavněprávního hlediska jim nelze nic vytknout.

Ke stěžejní námitce, podle níž pracovní poměry Ing. Josefa Peřiny a Petra Hejtmana vůči družstvu nadále existovaly jako pracovní poměry na dobu neurčitou podle § 65 odst. 2 zákoníku práce, se ostatně vyjádřil i Nejvyšší soud v usnesení, jímž odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, byť je stěžovatel označuje za formalistické. Pokud Nejvyšší soud vyslovil souhlas s úvahou odvolacího soudu, že podmínkou pro další existenci pracovního poměru jmenovaných byla nejen vědomost družstva o výkonu práce Ing. Peřiny a Petra Hejtmana, ale i jeho souhlas s výkonem práce, přičemž shledal, že uvedenou otázku odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na niž odkázal, ani jeho závěrům nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout, stejně jako jeho dalšímu závěru, že právní úkony zaměstnavatele, na jejichž základě vznikají práva a povinnosti, za družstvo mohli činit a také činili jeho vedoucí zaměstnanci [což se podává přímo ze znění § 20 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), na který odkazoval § 8 zákoníku práce]. Jestliže tedy navrhovatelka a) jako vedoucí zaměstnankyně družstva zakázala Ing. Josefu Peřinovi a Petru Hejtmanovi pokračovat v činnosti pro družstvo, činila tak oprávněně.

S ohledem na to, že právě Nejvyššímu soudu přísluší ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) zajišťovat zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. soudní judikaturu sjednocuje. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu přísluší pouze za situace, kdy shledá, že interpretace dotčených právních předpisů je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. K takovému závěru ovšem v projednávaném případě nedospěl.

Ohledně námitky stěžovatele, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat skutkovou (i právní) stránkou věci, a že jeho rozhodnutí je formalistické, je třeba připomenout, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele opírající se o ustanovení § 237 a násl. o. s. ř. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, dle platné právní úpravy lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. V projednávané věci však dovolací soud jasně poukázal na svou ustálenou judikaturu, týkající se klíčové otázky nastolené v dovolání s tím, že není důvodu ji posuzovat jinak. Pokud poukázal na to, že stěžovatel svým dovoláním brojil zejména proti skutkovým závěrům odvolacího soudu a uplatnil tak nezpůsobilý dovolací důvod, Ústavní soud nemá, s ohledem na současnou úpravu dovolacího důvodu (viz ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), co by dovolacímu soudu vytkl.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, proto dospěl k závěru, že oba soudy interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a napadená rozhodnutí řádným způsobem odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Z uvedeného důvodu nemohla být porušena ani další tvrzená práva stěžovatele.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Vzhledem k výsledku řízení Ústavní soud neshledal podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli (viz ustanovení § 62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu) ani potřebu přiznat Ing. Josefu Peřinovi a Petru Hejtmanovi postavení vedlejších účastníků v řízení dle § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru