Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2293/15 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
trestný čin/vražda
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2293.15.1
Datum podání29.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 102 odst.1, § 169 odst.2, § 219


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2293/15 ze dne 31. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. Ď., t. č. Věznice v Karviné, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 37 C 109/2010, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2015, sp. zn. 3 Co 76/2015, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze k návrhu navrhovatelů (nezl. D. K., N. Paleček a M. Palečková) nařídil předběžné opatření ve smyslu ustanovení § 102 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve znění: "Poddlužnici (J. Duchoslavové) se zakazuje vyplatit žalovanému (stěžovateli) částky přiznané rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. května 2014, č. j. 27 C 134/2012-110, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2015, sp. zn. 20 Co 468/2014 s tím, že toto omezení se nevztahuje na splnění exekučního příkazu JUDr. Stanislava Pazderky, soudního exekutora ze dne 2. února 2015, č. j. 117 EX 2463/12-92." Uvedené usnesení nebylo s odkazem na ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. odůvodněno.

3. Městský soud takto rozhodoval za situace, kdy stěžovatel byl v roce 2009 pravomocně odsouzen pro trestný čin vraždy (poškozeného Pavla K. st. (jedná se o pseudonym) podle ustanovení § 219 odst. 1 trestního zákona (účinného do 31. 12. 2009), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 12,5 roku. V souvislosti s tím výše jmenovaní navrhovatelé (osoby v blízkém vztahu k poškozenému) podali proti stěžovateli jednak žalobu na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 444 občanského zákoníku z roku 1964 ve výši paušální částky 240.000 Kč za každého, jednak žalobu na náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 10.000.000 Kč. Zatímco v prvním případě již obecné soudy požadovaný nárok navrhovatelům přiznaly, přičemž k jejímu vymožení byl následně vydán výše citovaný exekuční příkaz JUDr. S. Pazderky, č. j. 117 EX 2463/12-92, ve druhém případě nebylo řízení, v němž Městský soud v Praze pouze zčásti vyhověl žalobnímu nároku navrhovatelů, když jim přiznal částku 300.000 Kč, resp. 250.000 Kč a ve zbylé části žalobu zamítl, dosud skončeno, neboť v době rozhodování obecných soudů o předběžném opatření současně probíhalo řízení o odvolání, vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 Co 175/2014. Ve stejné době bylo obecnými soudy rovněž rozhodováno o žalobě stěžovatele, jíž se po poddlužnici (J. Duchoslavové) domáhal zaplacení částky 1.500.000 Kč s příslušenstvím. O uvedené žalobě bylo rozhodnuto výše citovanými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze tak, že poddlužnice má stěžovateli uhradit částku 1.500.000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení včetně soudního poplatku v částce 75.000 Kč, přičemž plnění mělo být poukázáno na vězeňský bankovní účet stěžovatele. V důsledku nařízeného předběžného opatření, napadeného nyní projednávanou ústavní stížností, nicméně došlo k dočasnému zákazu poddlužnice vyplatit stěžovateli tuto částku.

4. Stěžovatel proti citovanému usnesení městského soudu podal odvolání, v němž namítal, že v uvedené exekuci exekuovaná částka (1.024.802,90 Kč) již byla zcela vymožena, přičemž je vůči němu vedena rovněž další exekuce (na částku 248.660 Kč) a nařízené předběžné opatření mu znemožňuje ji uhradit, stejně jako hradit výživné ve výši 13.000 Kč měsíčně pro jeho dcery. V neposlední řadě pak namítal, že předběžným opatřením dochází k obcházení zákona, kdy při uspokojování dluhů není dodržováno exekuční pořadí vymáhaných dluhů a rozsudek o náhradě nemajetkové újmy není dosud pravomocný.

5. Vrchní soud v Praze o tomto odvolání rozhodl v ústavní stížností napadeném usnesení tak, že je jako věcně správné podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil. V odůvodnění usnesení vrchní soud mimo jiné konstatoval, že navrhovatelé osvědčili blízký vztah ke stěžovateli a ve shodě s městským soudem dospěl k závěru, že "byly splněny zákonné předpoklady pro vydání navrženého předběžného opatření, neboť byla prokázána obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaném mohl být ohrožen." Ve vztahu k námitce stěžovatele ohledně obcházení zákona pak vrchní soud uvedl, že "ustanovení § 102 o. s. ř. umožňuje nařídit předběžné opatření, je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaném mohl být ohrožen. Tak tomu nepochybně je i v daném případě, když již přiznané částky v jiných řízeních ve stejné souvislosti byly žalobci vymáhány výkonem rozhodnutí."

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení celé řady základních práv uvádí obdobné námitky, které byly již obsahem jeho odvolání. I nadále tak polemizuje se závěry obecných soudů ohledně splnění zákonných předpokladů pro nařízení předběžného opatření, přičemž zastává stanovisko, že v daném případě došlo k obcházení zákona, které v konečném důsledku porušilo jeho základní práva, neboť mu znemožňuje hradit výživné nezl. dcerám, resp. hradit služby advokáta v trestním řízení proti němu vedeném (ve snaze domoci se obnovy trestního řízení).

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše zdůrazněno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, jak ostatně nyní namítá i stěžovatel. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].

9. Jak již bylo výše rekapitulováno, stěžovatel v řízení před obecnými soudy setrvale polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy posoudily otázku splnění zákonných předpokladů pro nařízení předběžného opatření, požadovaného navrhovateli. V této polemice stěžovatel pokračuje i v ústavní stížnosti, neboť v ní obsažená argumentace, postrádající ústavněprávní rozměr (pouhý výčet celé řady "zasažených" základních práv stěžovatele totiž za takový považovat nelze), představuje pouze souhrn námitek směřujících vůči konkrétním závěrům obecných soudů, v nichž stěžovatel nesouhlasí se způsobem posouzení zákonných předpokladů pro nařízení předběžného opatření, resp. uvádí řadu možných dopadů do jeho soukromé sféry a tedy porušení jeho základních práv. Ústavní soud se nicméně s těmito námitkami stěžovatele ohledně zásahu do jeho základních práv postupem obecných soudů neztotožňuje, neboť tvrzený zásah neshledal. Pokud stěžovatel namítal, že postup městského soudu, který své rozhodnutí o nařízení předběžného opatření nijak neodůvodnil (s odkazem na ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř.), lze s touto námitkou stěžovatele do jisté míry souhlasit, neboť Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy by k tomuto procesnímu postupu, který mu citované ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. umožňuje, měly přistupovat zcela výjimečně, tím méně pak, představuje-li takto neodůvodněné předběžné opatření nikoliv nevýznamný zásah do právní sféry dotčeného jednotlivce.

10. Nicméně tento "deficit" v procesním postupu městského soudu byl dle názoru Ústavního soudu dostatečným způsobem zhojen postupem vrchního soudu v odvolacím řízení, který naopak podrobně a srozumitelně vyložil, proč byly v daném případě splněny zákonné předpoklady pro nařízení předmětného předběžného opatření. Takový postup Ústavní soud považuje za ústavně konformní a nelze proto přisvědčit názoru stěžovatele, že procesním postupem obecných soudů, ústícím do vydání ústavní stížností napadených usnesení, byla porušena jeho základní práva, jak namítal v ústavní stížnosti.

11. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru