Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 229/95Nález ÚS ze dne 15.01.1997K přijímacímu řízení na vysokou školu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na vzdělání
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkorgán veřejné moci
školy
PoznámkaStanovisko Pl.ÚS-st 3/96. Překonává nález sp. zn. III.ÚS 226/95.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 5/7 SbNU 35
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.229.95
Datum podání18.09.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 33 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

172/1990 Sb., § 34, § 1, § 18 odst.1, § 18 odst.2

99/1963 Sb., § 248


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 229/95 ze dne 15. 1. 1997

N 5/7 SbNU 35

K přijímacímu řízení na vysokou školu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti G. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5.

9. 1995, sp. zn. 29 Ca 327/95, a proti rozhodnutí rektora Vysokého

učení technického v Brně ze dne 14. 8. 1995, čj. 1538/9120/95, ve

věci odvolání proti rozhodnutí děkana Fakulty podnikatelské

Vysokého učení technického v Brně ze dne 3. 7. 1995, čj.

16910/95, ve spojení s rozhodnutím děkana ze dne 31. 7. 1995, čj.

038/7900/St, o nepřijetí ke studiu na vysoké škole, takto:

Návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5.

9. 1995, sp. zn. 29 Ca 327/95,

se zamítá.

Návrh na zrušení rozhodnutí rektora Vysokého učení

technického v Brně ze dne 14. 8. 1995, čj. 1538/9120/95,

se zamítá.

Odůvodnění:

Návrhem podaným Ústavnímu soudu České republiky se

stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného usnesení Krajského

soudu v Brně, jímž bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí

správního orgánu, jakož i shora uvedeného rozhodnutí rektora

Vysokého učení technického v Brně, kterým byla vzhledem

k formálním i věcným nejasnostem zrušena přijímací zkouška

stěžovatelky ze dne 10. července 1995, a tím i rozhodnutí děkana

ze dne 31. července 1995 o nepřijetí ke studiu a současně byl

stěžovatelce stanoven nový termín přijímací zkoušky na den 29.

srpna 1995 před komisí jmenovanou rektorem.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala porušení základních

práv a svobod vyplývajících z čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst.

1, čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 13 odst.

2 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních

a kulturních právech a čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě

o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z listinných důkazů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka

byla dopisem děkana Fakulty podnikatelské Vysokého učení

technického v Brně ze dne 24. května 1995 pozvána k přijímací

zkoušce na den 29. 6. 1995 s možností náhradního termínu dne 10.

července 1995 pro případ neúčasti na přijímací zkoušce v řádném

termínu ze závažných zdravotních důvodů. Protože se stěžovatelka

z přijímací zkoušky v řádném termínu omluvila doložením lékařské

zprávy, vykonala přijímací zkoušku v náhradním termínu dne 10. 7.

1995. Den po přijímací zkoušce vykonané v písemné formě, tj. 11.

7. 1995, byla stěžovatelka spolu s R. K. telegramem vyzvána

k ústnímu pohovoru na den 14. 7. 1995. V zápisu z jednání, které

proběhlo dne 14. 7. 1995 za účasti děkana doc. K., dále doc. J.,

doc. R., G. K. a R. K., plyne odmítnutí obou uchazečů vykonat

ústní zkoušku. Rozhodnutím děkana ze dne 3. 7. 1995, čj.

16910/95, bylo stěžovatelce sděleno, že nebyla přijata ke studiu

z důvodu neprospění u přijímací zkoušky. Proti tomuto rozhodnutí

podala dne 24. 7. 1995 odvolání k rektorovi Vysokého učení

technického v Brně, jehož výsledkem bylo nové rozhodnutí děkana ze

dne 31. 7. 1995, čj. 038/7900/St, taktéž o nepřijetí ke studiu.

Také proti tomuto rozhodnutí děkana ze dne 31. 7. 1995 se

stěžovatelka odvolala. Rozhodnutím napadeným ústavní stížností pak

rektor Vysokého učení technického dne 14. 8. 1995, čj.

1538/9120/95, vzhledem k formálním i věcným nejasnostem zrušil

její přijímací zkoušku ze dne 10. 7. 1995, a tím i rozhodnutí

děkana ze dne 31. 7. 1995 a současně jí stanovil nový termín

přijímací zkoušky na den 29. 8. 1995 před komisí jmenovanou

rektorem.

Toto rozhodnutí rektora Vysokého učení technického v Brně

napadla stěžovatelka též dne 25. 8. 1995 žalobou u Krajského soudu

v Brně, který usnesením ze dne 5. 9. 1995, čj. 29 Ca 327/95-13,

řízení zastavil s poukazem na ustanovení § 248 odst. 3 a přílohu

A o.s.ř., podle níž je vyloučena možnost domáhat se, aby

rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana

o otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na vysoké škole bylo

přezkoumáváno soudem.

V ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje zejména na obsah

"Pokynů pro přijímací řízení na Fakultu podnikatelskou Vysokého

učení technického v Brně na školní rok 1995/1996" (dále jen

"Pokyny") schválených akademickým senátem fakulty podle § 18 odst.

1 zák. č. 172/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Uvedenými

Pokyny byla dle stěžovatelky stanovena písemná forma přijímacích

zkoušek, eventuálně i ústních, v případě, že by na základě

výsledků písemné zkoušky nebylo možno rozhodnout o přijetí

potřebného počtu uchazečů, přičemž podle Pokynů jsou uchazeči

přijímáni podle pořadí obdržených bodů do stanoveného počtu

přijatých studentů s tím, že z pořadníku jsou vyřazeni ti

uchazeči, kteří v některé dílčí zkoušce nedosáhli stanoveného

minimálního počtu bodů. S poukazem na uvedená ustanovení Pokynů

a skutečnost, že nebyla stěžovatelka pro nedosažení stanoveného

minimálního počtu bodů v některé dílčí zkoušce vyřazena

z pořadníku, a na to, že se počtem získaných bodů zařadila do

stanoveného počtu uchazečů pro přijetí ke studiu, namítala

porušení ústavní zásady rovnosti, a to ve spojení s čl. 33 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl. 13 odst. 2 písm. c)

Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních

právech a čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských

práv a základních svobod.

Spolu s ústavní stížností byl stěžovatelkou podán i návrh na

zrušení ustanovení přílohy A o.s.ř., která vylučuje možnost

domáhat se, aby rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do

rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na

vysoké škole podle § 18 odst. 2 zákona o vysokých školách bylo

přezkoumáváno soudem. Ústavní soud dne 20. 11. 1995 usnesením, čj.

II. ÚS 229/95-12, tento návrh odmítl jako nepřípustný vzhledem

k ustanovení § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelce

však bylo zachováno právo účastnit se jednání o dříve podaném

návrhu na zrušení zákona R. K. jako vedlejší účastník.

Nálezem ze dne 3. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 32/95, Ústavní soud

návrh na zrušení uvedeného ustanovení přílohy A o.s.ř. zamítl.

Poté bylo možno pokračovat v řízení o ústavní stížnosti.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal od Krajského soudu v Brně

a rektora Vysokého učení technického v Brně vyjádření k předmětné

ústavní stížnosti.

Ve svém vyjádření ze dne 24. 5. 1996 předseda senátu

Krajského soudu v Brně navrhl, aby byla ústavní stížnost

zamítnuta. Odkázal na platnou právní úpravu obsaženou v ustanovení

§ 248 odst. 3 a v příloze A o.s.ř., podle níž je vyloučena možnost

domáhat se, aby rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do

rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na

vysoké škole bylo přezkoumáváno soudem. V této souvislosti se

zcela ztotožnil se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 4.

1996, pod sp. zn. Pl. ÚS 32/95, kterým byl zamítnut návrh na

zrušení uvedeného ustanovení přílohy A o.s.ř.

Rektor Vysokého učení technického v Brně ve vyjádření ze dne

4. 6. 1996 zdůraznil, že rozhodnutím ze dne 14. 8. 1995, čj.

1538/9120/95, nebylo rozhodnuto o nepřijetí stěžovatelky ke studiu

na vysokého škole, nýbrž "vzhledem k velké nevyváženosti" v úrovni

písemného testu z jazyka a obecných znalostí ekonomiky a s ohledem

na odmítnutí uchazeče akceptovat požadavek děkana na doplňující

ústní zkoušku mu bylo pouze stanoveno nové datum přijímací

zkoušky. Rektor Vysokého učení technického v Brně ve svém

vyjádření následně konstatoval, že uchazeč se k nové přijímací

zkoušce nedostavil a nevyužil tím možnosti pokračovat v zahájeném

přijímacím řízení.

Pokud jde o ústavní stížností napadené usnesení Krajského

soudu v Brně ze dne 5. 9. 1995, sp. zn. 29 Ca 327/95, o zastavení

řízení, které je odůvodněno poukazem na ustanovení § 248 odst.

3 a na přílohu A o.s.ř., Ústavní soud odkazuje na nález Ústavního

soudu ze dne 3. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 32/95, kterým byla

potvrzena ústavnost aplikovaných ustanovení krajským soudem

v napadeném usnesení, v důsledku čehož nezbylo, než ústavní

stížnost, opírající se o protiústavnost aplikovaných ustanovení,

zamítnout.

Vzhledem k tomu, že při posuzování ústavnosti napadeného

rozhodnutí rektora ze dne 14. 8. 1995, čj. 1538/9120/95, II. senát

dospěl k odlišnému právnímu názoru, než který vyslovil v nálezu

III. senát, pod sp. zn. III. ÚS 226/95, a v němž bylo taktéž

rozhodováno o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí rektora

ze dne 14. 8. 1995, čj. 1537/9120/95, totožného obsahu, ale

ohledně R. K., totiž kterým byla taktéž vzhledem k formálním

i věcným nejasnostem zrušena přijímací zkouška R. K. ze dne 10.

7. 1995 a tím i rozhodnutí děkana ze dne 31. 7. 1995 o nepřijetí

ke studiu a současně byl R. K. stanoven nový termín pro přijímací

zkoušku na 29. 8. 1995 před komisí jmenovanou rektorem, bylo

v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky usnesením ze dne 25. 9.

1996 jednání odročeno na neurčito za účelem předložení odchylného

názoru plénu Ústavního soudu. Dle ustanovení § 23 in fine zák. č.

182/1993 Sb. je senát stanoviskem pléna v dalším řízení vázán.

Ústavní soud pak poté, co se seznámil s obsahem spisu III. ÚS

226/95, zejména výpovědí svědka doc. ing. M. K., děkana

Podnikatelské fakulty VUT v Brně, a obsahem výpovědi účastníka

řízení, tj. rektora VUT v Brně, prof. P. V., a dalšími listinnými

důkazy, vzal z hlediska skutkového za prokázáno, že oba

stěžovatelé v důsledku předložených lékařských potvrzení vykonali

přijímací zkoušku v náhradním termínu 10. 7. 1995. V této písemné

zkoušce dosáhli oba diametrálně odlišných výsledků, neboť pokud

jde o zkoušku jazykovou, kde dosáhli nejnižšího počtu bodů ve

srovnání s jinými uchazeči, se ve zkoušce všeobecné prezentovali

jako geniální, když jako jediní dosáhli maxima bodů, ačkoliv

stěžovatelka dosahovala průměrných a R. K. podprůměrných

předchozích studijních výsledků. Dále bylo zjištěno, že během této

přijímací zkoušky v náhradním termínu seděli oba stěžovatelé vedle

sebe, přičemž předseda přijímací komise byl pracovníkem soukromé

agentury, kde oba stěžovatelé před přijímacími zkouškami

studovali.

Dále Ústavní soud zjistil, že III. senát v řízení vedeném pod

sp. zn. III. ÚS 226/96 dospěl k závěru, že rozhodnutí rektora,

kterým byla vzhledem k formálním a věcným nejasnostem zrušena

přijímací zkouška R. K. a rozhodnutí děkana o nepřijetí a současně

stanoven nový termín pro zkoušku před komisí jmenovanou rektorem,

je vzhledem k tomu, že Statut Fakulty podnikatelské Vysokého učení

technického v Brně neobsahuje stanovení postupů při rozhodování

o přijetí na vysokou školu rozhodnutím porušujícím čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, který garantuje každému právo

domáhat se stanovenými postupy svého práva. Dále III. senát dospěl

k závěru, že napadené rozhodnutí porušilo i princip rovnosti,

neboť přijímací řízení je dle § 18 odst. 2 zák. č. 172/1990 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vysokoškolský zákon"),

svěřeno fakultám a nikoliv rektorovi.

Plénum Ústavního soudu pak se zřetelem na úpravu obsaženou ve

vysokoškolském zákoně, Statutu VUT v Brně, Statutu Fakulty

podnikatelské při VUT v Brně, Pravidlech pro přijímání ke studiu

na Fakultě podnikatelské, Pokynech děkana pro přijímací řízení na

Fakultu podnikatelskou pro školní rok 1995/1996 a při dodržování

zásady materiálního nazírání na právo, dle níž nejde jen

o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem

chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami, zaujalo

k návrhu II. senátu stanovisko, že za situace, kdy rektor ústavní

stížností napadeným rozhodnutím neučinil nic víc, než že na

základě skutkových nejasností založených diametrální rozdílností

výsledků mezi zkouškou jazykovou, kde stěžovatelka i R. K. dosáhli

v podstatě jednoho z nejnižších počtů bodů, a mimořádně náročnou

zkouškou všeobecnou, kterou se jako jediní prezentovali v podstatě

geniálními dosažením maxima bodů, při předchozích průměrných

studijních výsledcích u stěžovatelky auR. K. dokonce

podprůměrných, a navíc, kdy bylo zjištěno, že předseda přijímací

komise působil ve stejné agentuře, kde stěžovatelka i R. K.

studovali, přičemž při vlastní zkoušce konané v náhradním termínu

seděli vedle sebe, vydal opatření, kterým usiloval o odstranění

těchto nejasností, a současně se tak snažil postavit na jisto

otázku zjištění předpokladů ke studiu, resp. otázku zákonem

postulované způsobilosti ke studiu, kterou mu umožňuje Statut

Podnikatelské fakulty VUT v Brně zkoumat z hlediska znalostí,

schopností a zájmů, neboť dle § 18 odst. 2 vysokoškolského zákona

se výslovně s rektorem v řízení o přijetí na vysokou školu počítá,

nelze napadenému rozhodnutí rektora nic vytknout, a to tím spíše,

že se pohyboval v mezích vysokoškolského zákona, který mu ukládá

dokonce zvýšenou odpovědnost za rozvoj vzdělanosti a zvyšování

vědecké úrovně společnosti (srov. preambuli). Ze stejných důvodů

nelze na straně rektora konstatovat ani libovůli zakládající

dokonce protiústavnost.

Ústavní soud má dále za to, že na uvedeném nic nemůže změnit

neexistence procesních pravidel ve smyslu rozhodnutí III. senátu,

neboť takový přístup by svědčil o upřednostňování formálních

přístupů před obsahovými a navíc si lze představit i situaci, kdy

právě procesní pravidla, detailně obsažená ve statutu, vytvoří

prostor pro libovůli, a přesto budou v konkrétním případě

interpretována a aplikována s vyloučením této libovůle. Jiná věc

je, že stanovení postupu ve statutu je zajisté významným

příspěvkem k vytvoření předpokladů pro kvalitu přijímacího řízení

právě z hlediska jeho obsahu, nelze je však povyšovat nad

podstatu, kterou zůstávají schopnosti, resp. způsobilost ke

studiu. Uvedenému odpovídá i to, že tyto postupy nalézají prostor

až v podzákonné právní sféře.

S ohledem na obsah ústavní stížnosti stěžovatelky, opírající

se taktéž o procesní pravidla a postupy obsažené v Pokynech děkana

pro přijímací řízení na Fakultu podnikatelskou VUT v Brně pro

školní rok 1995/1996, Ústavní soud znovu výslovně zdůrazňuje

upřednostnění obsahových kritérií, resp. na jím zastávanou zásadu

materiálního nazírání na právo, z níž jasně plyne, že procesní

námitky stěžovatelky jsou s ohledem na skutková zjištění nejen

neopodstatněné, ale navíc zcela nezpůsobilé založit porušení

základních práv, tak jak tvrdí stěžovatelka.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. 1. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru