Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2289/10 #2Usnesení ÚS ze dne 24.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Kroměříž
POLICIE
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkdítě
trestní stíhání
Ochrana osobnosti
obvinění
manžel
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2289.10.2
Datum podání06.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 159a odst.5, § 158

40/1964 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2289/10 ze dne 24. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. L., zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, se sídlem v Kroměříži, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kroměříži č. j. 1 ZN 2310/2009-26 ze dne 14. června 2010, a usnesení policejního orgánu č. j. KRPZ-10417-25/TČ-2009-150871-IGA ze dne 28. května 2010, za účasti 1) Okresního státního zastupitelství v Kroměříži a 2) Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. srpna 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo usnesením policejního orgánu odloženo trestní oznámení pro podezření z trestného činu křivého obvinění podle § 174 odst. 1 dříve platného trestního zákona, zák. č. 140/1961 Sb., kterého se měla dopustit P. L. tím, že podala dne 27. července 2009 na stěžovatele trestní oznámení, coby svého manžela s tím, že pohlavně zneužívá jejich nezletilou dceru, které bylo pro prošetření odloženo dne 26. října 2009. Usnesením státní zástupkyně pak byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení jeho základních práv a svobod podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že předmětná trestní věc byla řešena z podnětu jeho trestního oznámení. Trestní oznámení pro pohlavní zneužívání podala jeho manželka poté, co on podal odvolání jednak proti rozsudku, kterým bylo jejich manželství v prvním stupni rozvedeno, a dále proti rozsudku, kterým nebylo vyhověno jeho návrhu na rozšíření jeho styku s nezletilou dcerou. V důsledku trestního řízení, zahájeného z podnětu tohoto trestního oznámení, mu pak byl dokonce styk s nezletilou dcerou soudem zakázán. Stěžovatel tedy trestní oznámení podal proto, že jeho manželka na něj podala trestní oznámení ryze účelově, vědomě nepravdivě, s cílem zamezit mu ve styku s dcerou, zastrašit jej a dosáhnout rozvodu manželství. Orgánům veřejné žaloby vytýká, že provedly ve věci jeho trestního oznámení pouze kusé šetření a spokojily se s výpovědí jeho manželky. Z ní vyplynulo, že se si nebyla jista svými pocity při podávání trestního oznámení, a proto podle stěžovatele podávala trestní oznámení bez důvodu a bez konzultace s odborníky. Namítá, že orgány veřejné žaloby vůbec nehodnotily, že byl výrazně poškozen na dobré pověsti, nemohl se po dobu policejního šetření stýkat s dcerou, a v důsledku toho již neměl důvod setrvávat v manželském svazku a odvolání proti rozvodovému rozsudku vzal zpět. Považuje za nepřípustné, aby kdokoliv podával na kohokoliv beztrestně účelové trestní oznámení pro závažné trestné činy, přestože je opakovaně poučován o následcích křivého obvinění. V takovém případě by skutková podstata trestného činu křivého obvinění zůstala mrtvá.

3. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti vyložil, že český trestní proces je koncipován na principu výhradní pravomoci státu vznášet veřejnou trestní obžalobu (čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky - srov. sp. zn. I. ÚS 1587/07, N 104/49 SbNU 531 - § 31; aj.) a nic na tom nemění, že je stát povinen i prostředky trestního práva naplňovat své pozitivní povinnosti na poli základních práv a svobod. V souladu s touto ústavní koncepcí je pro trestní řízení podle trestního řádu aktivně legitimován pouze stát a nikomu nesvědčí subjektivní ústavní právo na trestním stíhání nějaké jiné osoby. Jinými slovy, pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Do této koncepce pak zapadá, že ochrana osobnostních práv, kterých se stěžovatel dovolává, má své místo primárně v prostředcích civilního procesu, kde lze vznášet případné nároky na satisfakci a náhradu materiální újmy. Teprve pokud by tyto prostředky selhávaly, nebo byly zjevně neefektivní, by v souladu se zásadou ultima ratio byly namístě prostředky trestního práva, jak zcela správně uvedla v napadeném usnesení státní zástupkyně.

4. Ve vztahu k základním právům, která měla být podle stěžovatele porušena, je tedy ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání prostředků k ochraně práva [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], protože stěžovatel vůbec netvrdí, že by uvažoval o využití prostředků civilního procesu k ochraně těchto svých práv.

5. Pokud jde o vlastní napadená rozhodnutí, je ústavní stížnost proti nim zjevně neopodstatněná. Orgány veřejné žaloby v nich podrobně vyložily, jaké šetření bylo na základě trestního oznámení stěžovatele provedeno, čím považují věc za dostatečně objasněnou a proč další stěžovatelem navrhované důkazní prostředky považují za nadbytečné. Policejní orgán zjištěný skutkový stav vyhodnotil tak, že vytýkané jednání P. L. bylo unáhlené a nikoliv cílené, což bylo dáno celkovou nedobrou atmosférou vztahů mezi ní a stěžovatelem (což ostatně vyplývá i z tvrzení stěžovatele) a vysoce nadprůměrných rozumových schopností nezletilé dcery, jejíž projevy tím pádem mohly být P. L. pochopeny nesprávně. Tím bylo podle policejního orgánu vyloučeno naplnění subjektivní stránky trestného činu. Státní zástupkyně pak ke stížnosti stěžovatele zdůraznila, že trestní oznámení P. L. nebylo odloženo proto, že by se ukázalo jako smyšlené, ale proto, že se provedeným šetřením nepodařilo prokázat podezření. Za takové situace s ohledem na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 485/01 (N 26/25 SbNU 205) bylo podle státní zástupkyně nemožné dovodit byť jen eventuální úmysl spáchat vytýkaný trestný čin. Tyto závěry, které se navzájem nevylučují, lze považovat za logické a přesvědčivé. Z toho plyne, že se orgány veřejné žaloby v souladu s vlastní kompetencí vypořádaly s věcí i námitkami stěžovatele ústavně souladným způsobem, a sama skutečnost, že s nimi stěžovatel nesouhlasí, není způsobilá věc posunout do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).

6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. srpna 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru