Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2280/10 #1Usnesení ÚS ze dne 30.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
Svědek
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2280.10.1
Datum podání05.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 187

141/1961 Sb., § 134 odst.2, § 125 odst.1, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2280/10 ze dne 30. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti T. R., zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem Náměstí Svobody 12, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 48 T 2/2007-2055 ze dne 13. 11. 2007, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 44/2008-2259 ze dne 21. 10. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 382/2010-2480 ze dne 12. 5. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, že stěžovatel byl spolu s dalšími třemi obžalovanými rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 48 T 2/2007-2055 ze dne 13. 11. 2007 uznán vinným trestný činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a to ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) trestního zákona byl stěžovateli uložen dále trest propadnutí věci, a to 2 ks mobilního telefonu, blíže specifikovaných v rozsudku soudu. Trestná činnost, jíž se stěžovatel dle zjištění obecného soudu dopustil, zkráceně řečeno spočívala v tom, že společně s dalšími obžalovanými zorganizovali pro dosud neustanovené osoby - dodavatele omamné látky kokain z Jižní Ameriky od blíže nezjištěné doby do 24. 9. 2003 cestu patnácti kurýrů na ostrov Sint Maarten, v jejichž zavazadlech bylo po zadržení Celní inspekcí Nizozemských Antil nalezeno 165,724 kg kokainu (skutek 1), a od blíže nezjištěné doby do 30. 11. 2004 cestu dvou kurýrů do Venezuely na ostrov Isla de Margareta, v jejichž zavazadlech bylo po zadržení nalezeno celkem 16 kg kokainu (skutek 2).

Odvolání stěžovatele (a obžalovaného J. B.) Vrchní soud v Olomouci unesením č. j. 2 To 44/2008-2259 ze dne 21. 10. 2008 podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud rozhodl usnesením č. j. 7 Tdo 382/2010-2480 ze dne 12. 5. 2010, ve kterém dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

Stěžovatel v předložené ústavní stížnosti obecným soudům vytýká neúplnost a nesprávnost jimi učiněných skutkových zjištění a porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Obecné soudy se podle jeho názoru nevypořádaly se všemi pro rozhodnutí významnými okolnostmi, nezjistily tak skutečný stav věci, v důsledku čehož nabyly i nesprávný právní názor. Za největší zásah do práva na spravedlivý proces označuje stěžovatel ovlivňování svědků Š., K. a D. Tyto osoby se při svém osobním veřejném ústním projevu před senátem soudu prvního stupně zcela spontánně vyjádřily o působení vyšetřujících kriminalistů na jejich svobodnou vůli, pročež tak dle stěžovatelova názoru logicky vysvětlily změny ve svědeckých výpovědích, které učinily u soudu oproti přípravnému řízení. Stěžovatel upozornil dále na údajně nestandardní postupy policie během zadržení podezřelého, poté již jen svědka Š., a postupy při výslechu svědků prováděných na Slovensku, do jejichž průběhu zasahovali, případně je dokonce vedli čeští policisté.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, ovšem vytýkané porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí totožné námitky, které již v různé míře uplatnil v obhajobě i v obou předchozích opravných prostředcích a jimiž se obecné soudy zabývaly. Jejich jádro tvoří především nesouhlasná polemika s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a s jejich skutkovými zjištěními. Stěžovatel je přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí a stížnostní argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch. Tímto však staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již výše naznačil, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a v takovém případě je Ústavní soud již povinen zakročit. V posuzované věci však důvod pro svůj zásah neshledal.

Jak bylo z přiloženého trestního spisu ověřeno, obecné soudy zjistily všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestný čin měly vliv, a na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že stěžovatel se trestného činu, jež mu obžaloba kladla za vinu, dopustil. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§ 125 odst. 1, § 134 odst. 2) a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe.

Co se týče námitky stěžovatele o údajném nátlaku kriminalistů na svědky Š., K. a D., Ústavní soud se jí v minulosti již zabýval na návrh R. D., stěžovatelova spolupachatele, přičemž své závěry shrnul v usnesení sp. zn. I. ÚS 2271/10, jímž byla jeho ústavní stížnost odmítnuta. Ústavní soud shodně konstatuje, že obecné soudy výpovědi jmenovaných svědků, kteří v přípravném řízení usvědčovali stěžovatele z jednání uvedeného v bodě 1 rozsudku a v hlavním líčení své původní výpovědi podstatně změnili v jeho prospěch, posuzovaly zvlášť obezřetně. V souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vysvětlily, proč považovaly změnu jejich výpovědí v hlavním líčení za nevěrohodnou a svá skutková zjištění založily na výpovědích těchto svědků učiněných v přípravném řízení (srovnej např. str. 91-93 rozsudku nalézacího soudu, str. 16 a 18 usnesení odvolacího soudu a str. 5 usnesení Nejvyššího soudu). Poukázaly přitom na kontradiktornost výslechů provedených v přípravném řízení, kterým byl obhájce stěžovatele přítomen, jakož i jejich vlastní obsah, kdy tyto původní výpovědi byly značně podrobné a odpovídaly dalším prováděným důkazům. Stěžovatelovo tvrzení, že tito svědkové u soudu logicky vysvětlili změnu svých výpovědí z přípravného řízení, je tak ve zjevném rozporu s obsahem spisového materiálu, kdy i v případě, že by došlo ke stěžovatelem tvrzenému postupu policistů (což se nepotvrdilo, jak vyplývá z usnesení Inspekce ministra vnitra č. j. IN-1/11-TČ-2007 ze dne 29. 1. 2007), by nemohlo objasnit veškeré aspekty obsahu původních svědectví. Bez povšimnutí ze strany soudů nezůstala ani časová souvislost změn ve výpovědích svědků a propuštění stěžovatele a spolupachatele Delína z vazby.

Závěrem je třeba připomenout, že právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V projednávaném případě obecné soudy stanovené elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru