Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 228/95Usnesení ÚS ze dne 07.05.1996

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1996:2.US.228.95
Datum podání14.09.1995

přidejte vlastní popisek

II.ÚS 228/95 ze dne 7. 5. 1996

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 228/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele J.V., zastoupeného advokátem JUDr. A.D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 13 Co 168/95, ze dne 11. 4. 1995, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 19 C 139/94, ze dne 2.12.1994, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se ve své včas podané ústavní stížnosti domáhal zrušení rozsudku Krajského

soudu v Plzni, sp. zn. 13 Co 168/95, ze dne 11. 4. 1995, potvrzujícího rozsudek Okresního

soudu Plzeň - město, sp. zn. 19 C 139/94, ze dne 2. 12. 1994, s tím, že jimi došlo k porušení

čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále Listina), neboť přestože se navrhovatel

u soudu domáhal

1

II. ÚS 228/95

určení rozsahu nájemních vztahů, nutí jej okresní i krajský soud, aby se domáhal ochrany vlastnických práv žalobou na plnění. Dále v této souvislosti uvedl, že zákon nezakazuje občanům možnost domáhat se u soudu rozhodnutí o sporné otázce, a proto nemůže být navrhovatel soudem nucen činit to, co zákon výslovně neukládá a nemůže být také nucen domáhat se úpravy jiných právních vztahů než těch, na nichž má oprávněný zájem. Současně rozhodnutím soudů mělo dojít k porušení čl. 36 Listiny, neboť soud opřel své zamítavé rozhodnutí o názor, že se navrhovatel má domáhat svého práva jiným postupem, avšak v rozporu s § 5 o.s.ř. na tento postup navrhovatele resp. jeho advokáta neupozornil a tím odepřel poskytnutí soudní ochrany.

Z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 19 C 139/94, ústavní soud zjistil, že navrhovatel se jako výlučný vlastník rodinného domku domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, které konkrétní místnosti a prostory rodinného domku jsou jeho bývalá manželka a dva synové oprávněni užívat do doby, než budou povinni rodinný domek po přidělení náhradních bytů vyklidit. Návrh byl odůvodněn tím, že vztahy mezi bývalými rodinnými příslušníky jsou natolik konfliktní, že navrhovatel ze strachu před dalším fyzickým napadením přestal do svého domku docházet, čímž je mu ze strany odpůrců bráněno domek užívat, přestože je jeho výlučným vlastníkem. Soud prvého stupně návrh zamítl s tím, že v daném případě není na místě určovací žaloba, na základě které by bylo lze dle § 80 o.s.ř. rozhodnout o tom, že tu právní vztah nebo právo je či není, za předpokladu naléhavého právního zájmu, neboť je nesporné, že je vlastníkem navrhovatel.

Odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil s odůvodněním, že je na navrhovateli, jako vlastníku věci, aby vymezil rozsah, v jakém jsou odpůrci oprávněni v domku bydlet, a teprve v případě, že vymezený rozsah nebudou respektovat, poskytuje zákon navrhovateli právo na ochranu vlastnictví. Analogické použití ustanovení § 702 občanského zákoníku, kterým se řeší neshody mezi společnými nájemci bytu, není možné, neboť

2

II. ÚS 228/95

analogie je na místě pouze tehdy, není-li občanskoprávní vztah specielně upraven. O tento případ v posuzované věci však nešlo, neboť navrhovatel se mohl domoci ochrany svých práv žalobou zápůrčí, resp. žalobou na vyklizení.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným, a za předpokladu, že soudy při své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Vzhledem k tomu, že navrhovatel uplatnil námitky, spočívající právě v porušení ustanovení hlavy páté Listiny, nezbylo než se věcí zabývat. Z připojeného spisu Okresního soudu, sp. zn. 19 C 139/94, Ústavní soud zjistil, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl řádně zjištěn za účasti stran sporu, způsobem stanoveným procesními předpisy (§ 120, § 132 o.s.ř.). V souladu s ustanovením § 156 a 157 o.s.ř. pak byly rozsudky řádně se všemi náležitostmi vyhlášeny a vyhotoveny a rovněž odůvodnění rozsudku odpovídalo požadavkům ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř.

Dle ustanovení § 5 o.s.ř. (po novele OZ provedené zák. č. 519/1992 Sb.) soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Obsah poučovací povinnosti se týká konkrétních procesních práv a povinností, které účastníkům řízení dle občanského soudního řádu přísluší nebo jsou účastníci povinni dodržet tak, aby neutrpěli újmu pro neznalost procedurálních pravidel. Poučovací povinnost nelze vykládat tak, že soud by mohl poučovat účastníky o hmotném právu, není ani úkolem soudu dávat účastníkům návod, jak by měli postupovat, aby byli ve sporu úspěšní. Soud je povinen poskytnout hmotněprávní poučení jen v těch případech, kdy mu to zákon výslovně ukládá (např. § 183 odst. 2 o. s. É.). Úkolem soudu je dbát, aby v rámci poučovací povinnosti neporušil zásadu rovnosti účastníků zakotvenou v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, v čl. 37 odst. 2 Listiny

3

II. ÚS 228/95

a v § 18 o.s.ř. Soud proto nemůže v rámci poučovací povinnosti dle § 5 o.s.ř. ve sporném řízení provést za žalobce formulaci návrhu na rozsudečný výrok vedoucí k úspěchu ve sporu. Navíc si navrhovatel ve svém návrhu protiřečí potud, pokud z obsahu ústavní stížnosti plyne, že s právním názorem obou soudů o tom, že mělo být žalováno na plnění, nesouhlasí, ale porušení č1. 36 Listiny spatřuje právě v tom, že jeho advokát nebyl poučen o nutnosti žalovat na plnění, čímž vlastně připouští, že nebyla v dané věci určovací žaloba na místě a tedy i správnost napadených rozhodnutí.

Ústavní soud má za to, že je odpovědností právního zástupce, jak bude z titulu svého profesionálního vybavení v převzaté věci postupovat. Této odpovědnosti se nemůže zbavit poukazem na poučovací povinnost soudu dle § 5 o.s.ř. a je rizikem účastníka řízení, kterého advokáta si k zastupování ve své věci zvolí.

K námitce, že rozhodnutím soudu došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, Ústavní soud uvádí, že neshledal, že by stěžovatel neměl možnost činit to, co není zákonem zakázáno, ale naopak, že měl možnost v souladu se svým právním názorem uplatnit a také uplatnil svůj nárok u soudu. Jiná věc je již výsledek sporu, totiž, že nebyl úspěšný. Stěžovatel rovněž nebyl soudem nucen činit něco, co mu zákon neukládá, neboť z odůvodnění rozsudku, ve kterém je vyjádřen právní názor soudu na projednávanou věc, nelze dovozovat jakékoliv ukládání povinnosti. Tak by tomu mohlo být jen pokud by ve výrokové části rozhodnutí byla stěžovateli uložena nějaká vykonatelná povinnost.

Konečně Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel i nadále bez ohledu na výsledek sporu, který předcházel napadeným rozhodnutím, má právo domáhat se u obecných soudů ochrany proti zásahům do jeho vlastnického práva, v intencích napadeného rozhodnutí Krajského soudu.

Ze všech těchto shora uvedených důvodů nebyla stížnost

II. ÚS 228/95

shledána důvodnou, a proto byla dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 7. 5. 1996soudkyně Ústavního soudu ČR

5

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru