Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 228/04Nález ÚS ze dne 09.12.2004Rozhodování o nákladech řízení v případě vzájemného návrhu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNáklady řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 189/35 SbNU 479
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.228.04
Datum vyhlášení20.01.2005
Datum podání09.04.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.2, § 143


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 228/04 ze dne 9. 12. 2004

N 189/35 SbNU 479

Rozhodování o nákladech řízení v případě vzájemného návrhu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 9. prosince 2004 sp. zn. II. ÚS 228/04 ve věci ústavní stížnosti A. T. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 10. 12. 2003 sp. zn. 12 Co 436/2003 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 18. 2. 2003 sp. zn. 11 C 251/2002 ohledně vyklizení bytu a nákladů řízení.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2003 č. j. 12 Co 436/2003-147 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. února 2003 č. j. 11 C 251/2002-125 ve výrocích týkajících se nákladů řízení se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, aby byla žalovanému (stěžovateli) uložena povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku bytovou jednotku (dále jen "předmětný byt"). Současně byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky ve výši 7 000 000 Kč žalobcem do 3 dnů v případě, že by soud žalobě na vyklizení předmětného bytu vyhověl. Soud prvního stupně dále určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobce proti zamítavému výroku o vyklizení bytu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2003 č. j. 12 Co 436/2003-147 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé a ve výroku III. o nákladech řízení potvrdil. Žalovaný napadl odvoláním pouze výrok o nákladech řízení, protože nesouhlasil s tím, že mu nebyly přiznány náklady řízení ze vzájemného návrhu. Ohledně námitky žalovaného ve vztahu k nákladům řízení uplatněné v odvolání dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), podle kterého pokud měl účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť oba účastníci měli ve věci pouze částečný úspěch. Argumentaci žalovaného o tom, že mu měly být přiznány náklady řízení, neboť vzájemný návrh, ve kterém nebyl úspěšný, byl uplatněn z důvodu obrany, pouze jako reakce na podanou žalobu, považoval odvolací soud za irelevantní, zejména v situaci, kdy výrok o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného zůstal v odvolacím řízení nedotčen.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl rozsudky soudů obou stupňů ve výrocích, které se týkaly rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Namítal, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože soudy nepostupovaly v souladu s procesními předpisy a rovněž ignorovaly morální normy. Podle názoru stěžovatele je v rozporu s právem na spravedlivý proces, aby mu nebylo přiznáno právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, pokud byl při bránění svého žalobou napadeného práva úspěšný. Podotkl, že na soudním poplatku za vzájemný návrh zaplatil 280 000 Kč.

Městský soud v Praze jako účastník řízení vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost je nedůvodná. Soudy obou stupňů respektovaly zásadu úspěchu a neúspěchu ve sporu vyjádřenou v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Z ústavní stížnosti nelze dovodit, jakým způsobem odvolací soud porušil procesní předpisy.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska ústavnosti a dospěl k závěru, že je důvodná. Stěžovatel namítal porušení čl. 36 a čl. 1 Listiny, neboť obecné soudy v soudním řízení nerespektovaly právo na soudní ochranu. Na úvod je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle které tento soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98), až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

Dalším principem, který je pro rozhodování Ústavního soudu významným, je princip materiální spravedlnosti reprezentovaný čl. 1 Ústavy. Jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je totiž její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat procesní ustanovení a principy v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.

V daném případě stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, kterého sesoudy měly dopustit tím, že mu vůči žalobci nepřiznaly právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly z podaného vzájemného návrhu, ačkoliv měl ve věci úspěch. Vzájemný návrh stěžovatele proti žalobě na vyklizení z bytu spočíval v určení povinnosti žalobce zaplatit mu částku ve výši 7 000 000 Kč, které přijal od stěžovatele jako plnění na předplacení nájemného. Soud prvního stupně vzal za prokázáno (potvrzením o převzetí částky s notářsky ověřeným podpisem žalobce, výslechem svědka), že žalobce od žalovaného skutečně obdržel částku v uvedené výši. Toto zjištění nebylo žalobcem vyvráceno ani v průběhu odvolacího řízení. Ohledně nákladů řízení soud prvního stupně a následně i odvolací soud aplikovaly ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud náhradu nákladů poměrně rozdělí podle úspěchu ve věci, popř. žádnému z účastníků nepřizná právo na jejich náhradu.

Ústavnísoud s ohledem na to, co bylo uvedeno výše, vycházeje přitom z naznačeného principu materiální spravedlnosti, jímž se ve svých rozhodnutích řídí, konstatuje, že soudy nepostupovaly právě v souladu se zásadou spravedlnosti, a tím porušily čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovateli nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů z toho důvodu, že podle názoru soudů obou stupňů neměl ohledně podaného vzájemného návrhu úspěch. Vzájemný návrh stěžovatele byl přitom podán pro případ, že by soudy shledaly neplatnost nájemní smlouvy a stanovily stěžovateli povinnost k vyklizení bytu. Pokud soudy dospěly k zamítavému rozhodnutí ohledně povinnosti k vyklizení, nemohly potom logicky ještě vyhovět vzájemnému návrhu stěžovatele. Poměřovat úspěch či neúspěch ve věci nelze ovšem jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. Stěžovatelova obrana v podobě vzájemného návrhu a následné rozhodnutí o nákladech řízení mělo být posouzeno podle ustanovení § 143 o. s. ř., protože stěžovatel svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby na vyklizení a jeho postup byl vynucen jednáním žalobce. Žalobce se přitom domáhal vyklizení předmětného bytu z důvodu absolutní neplatnosti nájemní smlouvy, která měla být způsobena dle jeho tvrzení neúplným označením předmětného bytu. V daném případě se jednalo o relevantní obranu stěžovatele a jeho přirozený postup. Pokud by žalobce žalobu nepodal, ani stěžovatel by neměl důvod reagovat podáním vzájemného návrhu. Jestliže bylo v řízení nakonec prokázáno, že nájemní smlouva je platná a dále že žalobce obdržel od žalovaného uvedenou částku, i když v řízení tvrdil, že mu zaplacena nebyla, lze konstatovat, že jeho obrana byla ospravedlnitelná i z morálního hlediska. V tomto případě to byl naopak žalobce, kdo svou žalobou a postupem v řízení, který se ukázal jako nesprávný, zapříčinil podání vzájemného návrhu ze strany stěžovatele. Pokud by bylo žalobě na vyklizení bytu vyhověno, musely by soudy zároveň vyhovět i vzájemnému návrhu stěžovatele a podle zásad aplikovaných soudy obou stupňů by mu náhradu nákladů paradoxně přiznaly. Stejně tak pokud by stěžovatel vůbec nepodal vzájemný návrh, ale teprve následně se domáhal vydání zaplacené částky v novém řízení, bylo by mu za stávajícího skutkového stavu vyhověno. Nárok stěžovatele na základě zjištěného skutkového stavu by pak musel být posouzen jako právo vůči žalobci na vrácení zaplacené částky z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku. Jestliže soudy nepřiznaly náhradu nákladů řízení, postupovaly v rozporu i s tímto kogentním ustanovením občanského zákoníku. Navíc v případě stěžovatele hrozilo, že pokud by neuplatnil svůj vzájemný návrh jako obranu proti žalobě, mohlo by se jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčet. Jeho procesní postup byl správný, vynucený toliko žalobou na vyklizení bytu. Z výše uvedených důvodů není možné na stěžovatele přesouvat břemeno spočívající v hrazení nákladů za jeho oprávněnou obranu.

Na základě výše uvedených skutečností je namístě uzavřít, že obecnésoudy porušily ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, které zakotvuje právo na soudní ochranu, ale také čl. 90 Ústavy, které soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Proto s ohledem na důvody shora vyložené bylo ústavní stížnosti stěžovatele vyhověno a dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. byla napadená rozhodnutí zrušena.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru