Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2277/07 #2Nález ÚS ze dne 21.05.2008Poučovací povinnost soudu ve vazbě na zmírnění následků majetkových a jiných křivd

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
Věcný rejstříkpoučení
vlastnické právo/přechod/převod
Poučovací povinnost
legitimace/pasivní
osoba/povinná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 95/49 SbNU 419
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.2277.07.2
Datum vyhlášení21.05.2008
Datum podání31.08.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

172/1991 Sb., § 1, § 2, § 3, § 4 odst.2, § 5, § 6

250/2000 Sb., § 27

403/1990 Sb., § 22

87/1991 Sb., § 9 odst.1, § 6 odst.1 písm.h

99/1963 Sb., § 5, § 118a, § 107a, § 135


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Jedním ze základních předpokladů práva na spravedlivé soudní řízení je i řádné plnění poučovací povinnosti ze strany obecných soudů. Z předchozí judikatury Ústavního soudu vyplývá rozsah poučovací povinnosti, který má být přiměřený povaze a předmětu řízení a brát v úvahu všechny okolnosti případu. Poučovací povinnost vystupuje do popředí zejména v případech, kdy se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky majetkových a jiných křivd vzniklých porušováním obecně uznávaných lidských práv a svobod. Nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 5 a § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.), ač se tak mělo stát z objektivního důvodu, bylo řízení postiženo vadou a je v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J. U. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 21. května 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2007 čj. 28 Cdo 579/2005-489 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2004 čj. 17 Co 600,601/2003-467 z důvodu porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatel se domáhal, aby žalované Galerii hlavního města Prahy (dále jen Galerie) a hlavnímu městě Praze byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání id. 3/4 domu čp. 6 a id. 3/4 parcel č. 12, 13, 14 a 15 na základě restitučního nároku podle § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V rozsahu id. 1/4 domu čp. 6, parcel č. 12 a 13 a id. 1/2 parcel č. 14 a 15 uplatňoval stěžovatel nárok dle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Vyhovující rozsudek soudu prvního stupně (v pořadí druhý) byl zamítnut odvolacím soudem s výjimkou id. 1/4 parcely č. 15, ohledně níž bylo řízení zastaveno pro překážku věci rozhodnuté. Odvolací soud dospěl k jinému závěru ohledně otázky pasivní legitimace žalované Galerie a usnesením poučil účastníky, že stát by v daném případě měl být zastupován Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že podle rozhodnutí Ministerstva kultury vydaného podle § 6 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí, přešly parcely č. 14 a 15 do vlastnictví hlavního města Prahy.

Stěžovatel namítá, že odvolací soud nerozhodl řádně o celém předmětu řízení (tedy o parcele č. 15), je přesvědčen, že žalovaná Galerie je pasivně legitimována k vydání sporných nemovitostí, namítá nesprávnost posouzení účinků rozhodnutí Ministerstva kultury, kterým došlo k přechodu majetku parcely č. 14 a 15 na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. a tvrdí, že nebyla dodržena jeho procesní práva.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti se Ústavní soud zaměřil v projednávané věci na posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace práva a na dodržování procesních zásad zajišťujících právo na spravedlivý proces.

Námitku stěžovatele, že nebylo rozhodnuto o celém předmětu sporu, konkrétně o parcele č. 15, Ústavní soud shledal jako neopodstatněnou Odvolací soud nerozhodl duplicitně o id. 1/4 parcely č. 15, ale zamítl návrh pokud jde o další id. 1/4 parc. č. 15, která byla podána opožděně. Došlo totiž k chybnému rozhodnutí o 5/4 uvedené parcely.

Pokud jde o posouzení otázky pasivní legitimace Galerie, Ústavní soud konstatoval, že Galerie skutečně ztratila v průběhu řízení pasivní legitimaci k vydání nemovitostí, neboť v důsledku zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, přešlo (s účinností od 1. 1. 2001) vlastnictví nemovitostí spolu se závazky týkajícími se těchto nemovitostí přešlo na stát, který nyní (s účinností od 1. 7. 2002) zastupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

Odvolací soud sice stěžovatele poučil usnesením dle § 5 a § 118a o.s.ř. o možnosti navrhnout, aby Úřad pro zastupování státu věcech majetkových, vstoupil do řízení na místě dosavadního účastníka, avšak podmínky pro zastupování Úřadem nastaly již v řízení před soudem prvého stupně. To znamená, že de facto nebyla poučovací povinnost splněna řádně v souladu s ústavně zaručenými procesními právy účastníka řízení.

Ústavní soud se dále zaměřil na posouzení právního závěru obecných soudů ve vztahu k rozhodnutí Ministerstva kultury, kterým parcely č. 14 a č. 15 přešly dle § 6 zákona. č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí. Z hlediska projednávané věci je rozhodující ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 172/1991 Sb., dle nějž do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu. Zvláštním předpisem se rozumí ustanovení zák. č. 403/1990 Sb. a zák. č. 87/1991 Sb.

Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel uplatnil nárok na vydání nemovitostí (parcel č. 14 a č. 15) výzvou u povinné osoby ještě před účinností zákona č. 172/1991 Sb. Ústavní soud připomněl, že v řadě svých předchozích rozhodnutí konstatoval, že přechodu vlastnictví na obec dle zákona č. 172/1991 Sb. brání výzva k vydání nemovitosti uplatněná dle zákonů č. 403/1990 Sb. a 87/1991 Sb. před účinností zák. č. 172/1991 Sb., tj. do 24. 5. 1991.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím soudů, které stěžovateli neposkytly řádné poučení ve smyslu ustanovení § 5, § 118a a § 107a o.s.ř. a dále se ústavně souladným způsobem se nevypořádaly s námitkou týkající se rozhodnutí Ministerstva kultury dle § 6 zákona č. 172/1991 Sb., došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Dagmar Lastovecká. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2277/07 ze dne 21. 5. 2008

N 95/49 SbNU 419

Poučovací povinnost soudu ve vazbě na zmírnění následků majetkových a jiných křivd

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 21. května 2008 sp. zn. II. ÚS 2277/07 ve věci ústavní stížnosti J. U. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2007 č. j. 28 Cdo 579/2005-489, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2004 č. j. 17 Co 600,601/2003-467, kterým bylo v neprospěch stěžovatele změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci uzavření dohody o vydání nemovitostí.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2007 č. j. 28 Cdo 579/2005-489 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2004 č. j. 17 Co 600,601/2003-467, vyjma věty první, se ruší.

Odůvodnění:

Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí, a rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele.

Právní předchůdce stěžovatele Q. S. (jehož závětním dědicem je stěžovatel) se domáhal, aby žalované Galerii hlavního města Prahy (dále také jen "Galerie") a hlavnímu městu Praze byla uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání ideálních 3/4 domu č. p. 6, ideálních 3/4 parcel č. 12, č. 13, č. 14 a č. 15 v katastrálním území Trója (dle poslední úpravy petitu, viz č. l. 453). Původním vlastníkem těchto nemovitostí v rozsahu jedné ideální poloviny byla matka Q. S. a žalobce uplatňoval nárok na vydání dle § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb, o mimosoudních rehabilitacích. V rozsahu jedné ideální čtvrtiny domu č. p. 6, parc. č. 12 a č. 13 a v rozsahu id. 1/2 parcel č. 14 a č. 15, které přešly na stát na základě rozhodnutí podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, uplatňoval žalobce nárok na uvedené nemovitosti, jejichž původním vlastníkem byla sestra jeho matky, dle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, (nárok byl posléze omezen na ideální jednu čtvrtinu nemovitostí týkajících se vlastnictví sestry matky žalobce). Ze spisu vyplývá, že výzvy k vydání nemovitostí byly Galerii doručeny ve lhůtách stanovených zákonem č. 403/1990 Sb. a zákonem č. 87/1991 Sb., vyjma výzvy ze dne 27. 9. 1991 týkající se parcely č. 15, a to v rozsahu ideální jedné poloviny, vůči níž byl nárok uplatňován po tetě dle zákona č. 403/1990 Sb. (Ústavní soud podotýká, že uplatněné výzvy nejsou součástí spisového materiálu obecných soudů).

O žalobě stěžovatele, podané jeho právním předchůdcem u soudu dne 25. 3. 1992, bylo posléze dne 25. 7. 2003 rozhodnuto v pořadí druhým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 14 C 95/92 a 14 C 155/99-409 (ve spojení s unesením téhož soudu ze dne 14. 3. 2002 č. j. 14 C 95/92-415 a ve znění opravných usnesení ze dne 17. 10. 2003 č. j. 14 C 95/92 a 14 C 155/99-429), jímž bylo uloženo žalované Galerii uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání id. 3/4 domu č. p. 6, id. 3/4 parcel č. 12 a č. 13, parcelu č. 14 a id. 3/4 parcely č. 15. Pokud jde o vydání další 1/4 parcely č. 15, byla žaloba zamítnuta. Žaloba proti druhému žalovanému hlavnímu městu Praze o uzavření dohody o vydání týchž nemovitostí byla zamítnuta.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2004 sp. zn. 17 Co 600, 601/2003 byl k odvolání Galerie hlavního města Prahy rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve vyhovujícím výroku ve věci (označeném I.) ohledně id. 1/4 parcely č. 15 a řízení v tomto rozsahu bylo zastaveno. Rozsudkem odvolacího soudu byl dále změněn výrok žalobě vyhovující (označený II.) tak, že byla zamítnuta žaloba ohledně id. 3/4 domu č. p. 6, id. 3/4 parcel č. 12 a č. 13, parcely č. 14 a id. 1/2 parcely č. 15. V odvoláním nenapadených zamítavých výrocích ve věci samé zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že musel výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně 1/4 parcely č. 15 zrušit a v tomto rozsahu řízení zastavit pro překážku věci rozhodnuté, protože o tomto ideálním dílu pozemku parc. č. 15 bylo totiž již meritorně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. 14 C 95/92 zamítavým výrokem, který již nabyl právní moci. O další ideální čtvrtině pozemku parc. č. 15 bylo rozhodnuto odvoláním nenapadeným zamítavým výrokem přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 7. 2003 a současně odvoláním napadeným vyhovujícím výrokem rozsudku bylo rozhodnuto o 3/4 tohoto pozemku; předmětem odvolacího řízení však nemůže a nemohla být více než 1/2 pozemku parc. č. 15.

Odvolací soud dospěl k jinému závěru ohledně otázky pasivní legitimace žalované Galerie než soud prvního stupně, v souladu s § 118a odst. 1 a 2 a § 5 o. s. ř. proto usnesením poučil účastníky řízení o možnosti navrhnout, aby nabyvatel práv a povinností v daném případě vstoupil do řízení místo dosavadního účastníka s tím, že pokud návrhu vyhoví, právní účinky spojené s podáním žaloby zůstanou zachovány. Konkrétně uvedl, že stát by v daném případě zastupoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Na usnesení stěžovatel reagoval pouze upřesněním petitu s tím, že trvá na návrhu.

Odvolací soud poté dospěl k závěru, že podle rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 8. 1. 1993 č. j. 14.888/92 vydaného podle § 6 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešly pozemky parc. č. 14 a parc. č. 15 do vlastnictví hlavního města Prahy, včetně povinnosti uspokojit oprávněné restituční nároky, a Galerie k nim má právo hospodaření v rozsahu určeném zřizovací listinou. Vzhledem k tomu, že žaloba v této právní věci byla uplatněna i proti hlavnímu městu Praze, stejný nárok nemůže obstát vůči Galerii. Žaloba proti hlavnímu městu Praze byla však rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta a stěžovatel se proti tomuto výroku neodvolal, přičemž zamítavý výrok už nabyl právní moci.

Ve vlastnictví státu tak zůstal dům č. p. 6 a pozemky parc. č. 12 a parc. č. 13 a až do 1. 1. 2001 měla k tomuto majetku ve vlastnictví státu právo hospodaření Galerie. Právo hospodaření dnem účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, (tj. ke dni 1. 1. 2001) zaniklo podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. Věci, k nimž právo hospodaření takto zaniklo, jsou majetkem státu podle § 10 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb. a pokud s nimi souvisejí závazky, přešly na stát. Za stát ve věcech těchto závazků jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a žalovaná Galerie tedy není vlastníkem domu č. p. 6 a pozemků parc. č. 12 a parc. č. 13, ale hospodaří s nimi fakticky, protože souvisejí s areálem Trojského zámku. Protože závazky související s těmito nemovitostmi přešly dnem 1. 1. 2001 na stát, Galerie není v daném případě pasivně legitimována ani k uzavření dohody o vydání domu č. p. 6 a pozemků parc. č. 12 a parc. č. 13.

Dovolací soud neshledal, že by ze strany městského soudu došlo k nesprávnému rozhodnutí pro nepochybné konkrétní porušení hmotněprávních (zejména ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. či zákona č. 403/1990 Sb.) nebo procesněprávních předpisů.

Výrok o zrušení části rozhodnutí soudu prvního stupně a o zastavení řízení týkající se parcely č. 15 v tomto rozsahu shledal za odpovídající obsahu soudního spisu.

Za správný považoval dovolací soud i názor, dle něhož dům č. p. 6 a pozemky parc. č. 12 a parc. č. 13 zůstaly ve vlastnictví státu a právo hospodaření, které k nim Galerie měla, v průběhu řízení zaniklo a přešlo ze zákona č. 219/2000 Sb. spolu se závazky týkajícími se těchto věcí na stát. Pozemky parc. č. 14 a parc. č. 15 přešly do vlastnictví státu (správně dle odvolacího soudu obce) a Galerie není oprávněna je vydat. Úvaha odvolacího soudu o povaze případného právního vztahu Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových nebyla v rozporu např. s ustanovením § 20 odst. 2 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění zákona č. 120/2004 Sb.

Dle Nejvyššího soudu k aplikaci ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. došlo v souladu s rozhodnutím uveřejněným pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: "Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z předání majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a podle zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení § 4 odst. 1 citovaného zákona č. 172/1991 Sb.) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat"; v odůvodnění tohoto uveřejněného rozhodnutí bylo jmenovitě zdůrazněno: "Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. ve svých důsledcích vylučuje z přechodu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně kterých byl nárok na jejich vydání uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb., tedy před 24. květnem 1991".

Pokud odvolací soud posuzoval rozhodnutí Ministerstva kultury souvisící s touto právní věcí a měl za to, že "tato rozhodnutí jsou správními rozhodnutími sui generis, byť nejsou vydána podle správního řádu, ale na základě zákonného zmocnění (§ 6 zákona č. 172/1991 Sb.)" a že "soud z nich musí vycházet (§ 135 o. s. ř.), protože jsou to individuální akty aplikace práva", nebyla tato právní úvaha v rozporu se závěry z uveřejněné judikatury soudů (v č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem byl zaujat právní názor: "Mimo rámec správního soudnictví není soud v občanském soudním řízení oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy jen zkoumá, zda jde o správní akt, zda nejde o tzv. paakt, zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Nicotný je správní akt, vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem").

Námitky stěžovatele ohledně neplatnosti rozhodnutí Ministerstva kultury pro rozpor se zákonem a nesprávnosti názoru, dle něhož z žádného ustanovení zakládací listiny Galerie nelze dovodit oprávnění splnit povinnost vydat ve smyslu restitučních předpisů majetek státu, s nímž Galerie hospodaří, posoudil jako námitky proti hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu (a to důkazů, jimiž byl v řízení proveden důkaz a které odvolací soud ve svém rozhodnutí rozebral, posoudil a hodnotil), jež nemají povahu dovolacích důvodů, jak je upravuje občanský soudní řád v ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. - "dovolání lze podat jen z těchto důvodů").

Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti směřují do tří oblastí:

Stěžovatel namítá, že odvolací soud nerozhodl řádně o celém předmětu řízení (tedy o celé parcele č. 15), když sice zamítl zmatečný duplicitní výrok rozsudku soudu prvního stupně (o opětovném zamítnutí žaloby co do 1/4 této parcely), následně však mylně rozhodl pouze ohledně 1/2 této parcely a část předmětu řízení (ohledně zbývající 1/4 parcely č. 15) pominul. Poukazuje na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud pochybení nenapravil, ale naopak svým rozhodnutím zúžil předmět řízení. Uvedená vada řízení odůvodňovala dle stěžovatele podání dovolání a byla i důvodem ke zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 7. 2003.

Dále stěžovatel namítá nesprávné posouzení účinků rozhodnutí Ministerstva kultury týkající se parcel č. 14 a č. 15. V důsledku uplatnění restitučních nároků původního žalobce k pozemkům parc. č. 14 a č. 15 (potažmo i parc. č. 13) nemohlo dojít v daném případě k přechodu těchto nemovitostí ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. na základě rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 8. 1. 1993 č. j. 14.888/92. Rozhodné je uplatnění výzvy k vydání nemovitostí u osoby, která je držela, ve lhůtách stanovených zákonem č. 403/1990 Sb. a zákonem č. 87/1991 Sb. Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. tak nemohlo v režimu tohoto zákona dojít k přechodu majetku na obec. Pokud došlo k vydání rozhodnutí Ministerstva kultury o přechodu pozemků na obec až po uplatnění nároku žalobcem, jsou tato rozhodnutí neplatná a nemohla být podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí. Stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze pod sp. zn. 17 Co 508/2001 týkající se dalších nemovitostí v areálu Trojského zámku, kde soud dospěl k závěru, že s ohledem na uplatnění restitučního nároku nemohlo dojít rozhodnutím ministerstva k přechodu nemovitostí na obec.

Stěžovatel upozorňuje i na další nesrovnalost týkající se parcely č. 13. Ohledně uvedené parcely došlo nezákonně v katastru nemovitostí k zápisu vlastnictví na LV ve prospěch obce podle zákona č. 172/1991 Sb., neboť právní předchůdce žalobce vyzval Galerii k vydání 3/4 domu č. p. 6 a pozemků parc. č. 12 a parc. č. 13 výzvou ze dne 29. 4. 1991, tedy ve lhůtě stanovené v zákonech č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb., pročež k přechodu uvedených spoluvlastnických podílů na obec nemohlo dojít.

Stěžovatel nesouhlasí s posouzením pasivní legitimace Galerie, neboť vlastníkem všech nemovitostí (domu č. p. 6 a pozemků parc. č. 12, 13, 14, 15) je Česká republika, a Galerie jako povinná osoba, která věc držela ke dni účinnosti zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb., je způsobilá předmětné nemovitosti vydat. Ředitel Galerie, který je oprávněn v mezích příslušných směrnic hospodařit s finančními, materiálovými a ostatními hospodářskými prostředky a disponovat v rámci rozpočtu majetkem, je oprávněn k vydání nemovitostí podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Argument o přechodu práva hospodaření na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových podle zákona č. 219/2000 Sb. a nezpůsobilosti Galerie k vydání nemovitostí považuje za obstrukce popírající smysl a účel restitucí. Stěžovatel neměl důvod využít možnosti uvedené v poučení soudu ze dne 14. 7. 2004, neboť vycházel z dosavadních výsledků v tomto řízení a v řízení v identické věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 17 Co 508/2001, kdy nemovitosti sousedící vydával žalobci na základě dohody o vydání věcí ředitel Galerie dne 17. 1. 2002, přičemž i Městský soud v Praze potvrdil její pasivní legitimaci. (Stěžovatel sdělil, že je veden spor o určení vlastnictví nemovitostí dle této dohody vydaných a Úřad podle svého vyjádření není pasivně legitimován k vydání nemovitostí, Magistrát hl. m Prahy také potvrdil, že Galerie je oprávněna nemovitosti vydat.)

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou a zdůraznil, že stěžovatel se v podstatě domáhá úplné revize řízení před odvolacím a dovolacím soudem.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Galerie hlavního města Prahy ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že považuje napadená rozhodnutí za správná, a zdůraznila, že bylo na stěžovateli, aby v řízení využil možnosti dané § 92 o. s. ř. a rovněž podal odvolání proti zamítavé části rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k hlavnímu městu Praze.

Ústavní soud nejdříve podotýká, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů, a to posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu, hodnocení dodržení ústavních procesních práv a posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud z důvodu nesprávné aplikace jednoduchého práva ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů v případech nesprávného posouzení konkurence norem jednoduchého práva nebo konkurence interpretačních alternativ a v případech svévolné aplikace jednoduchého práva. Za případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu lze považovat případy aplikace normy jednoduchého práva, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem, případy, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" i případy interpretace a aplikace normy, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, příkladem čehož je přepjatý formalismus [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), III. ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57) a IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303) a další].

S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti se Ústavní soud zaměřil v projednávané věci na posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace práva a na dodržování procesních zásad zajišťujících právo na spravedlivý proces. (K posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva Ústavní soud neshledal důvod.)

Vzhledem k složitosti případu a jeho procesnímu řešení Ústavní soud stručně konstatuje, že žaloba byla původním žalobcem řádně a ve lhůtě uplatněna u soudu. Výzvy byly ve lhůtě uplatněny (mimo nároku na vydání id. 1/2 parcely č. 15 dle zákona č. 403/1990 Sb.) u osoby, která je držela, tj. Galerie hlavního města Prahy. Řízení trvalo 15 let a k zamítnutí žaloby došlo pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného (odvolací soud se zmínil i o tom, že by vydání nemovitostí bránila ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a § 10 zákona č. 403/1990 Sb.). Věc byla nejdříve rozdělena (22. 11. 1999) a k samostatnému projednání byly vyčleněny id. 1/2 domu č. p. 6 a id. 1/2 parcely č. 12, jejichž vlastníkem byla matka původního žalobce a parcely č. 13 a č. 14, jejichž vlastníky byly matka i teta původního žalobce. O zbylých nemovitostech, na něž byl uplatněn nárok, probíhalo řízení samostatně. První rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 30. 11. 1999 muselo být pro nepřezkoumatelnost zrušeno, právní moci nabyl pouze odvoláním nenapadený výrok o zamítnutí nároku na vydání ideální 1/4 parcely č. 15. Dne 13. 6. 2001 byly obě věci zase spojeny ke společnému projednání. Odvolacím soudem bylo změněno i v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť soud prvního stupně se po spojení věcí v plném rozsahu řádně nevyjádřil k celému předmětu řízení. V právní moci zůstal odvoláním nenapadený výrok soudu prvního stupně ohledně další id. 1/4 parcely č. 15. Odvolací soud dospěl k závěru, že dům č. p. 6 a pozemky parc. č. 12 a parc. č. 13 zůstaly ve vlastnictví státu a právo hospodaření, které k nim žalovaná Galerie měla, v průběhu řízení zaniklo a přešlo spolu se závazky ze zákona č. 219/2000 Sb. na stát, který zastupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Pozemky parc. č. 14 a č. 15 přešly do vlastnictví obce (včetně povinnosti vydat je v případě oprávněného restitučního nároku). Právo žalované Galerie, jako příspěvkové organizace hlavního města Prahy, hospodařit s nimi a spravovat je, je zakládací listinou omezené a neobsahuje právo ani povinnost vydat věci nebo uzavřít dohodu o vydání věci - pro případ oprávněnosti restitučního nároku toto právo vykonává obec hlavní město Praha. Dovolací soud právní závěry odvolacího soudu shledal správnými. V současné době jsou nemovitosti (podle obsahu spisu) dům č. p. 6, parcely č. 12 a č.13 ve vlastnictví státu. Parcely č. 14 a č. 15 jsou ve vlastnictví obce a dle zřizovací listiny je může užívat - hospodařit s nimi Galerie (ze zřizovací listiny a zápisu v katastru nemovitostí však vyplývá, že toto právo jí svědčí, i pokud jde o parcelu č. 13). Fakticky však Galerie jako příspěvková organizace hlavního města Prahy užívá a hospodaří s celým komplexem Trójského zámku (včetně parcel ve vlastnictví státu).

Z hlediska námitek uplatněných stěžovatelem, způsobilých vést k protiústavnosti napadených rozhodnutí, se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda bylo rozhodnuto o celém předmětu řízení, zda byla dodržena procesní práva stěžovatele, zda žalovaná Galerie je namísto Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových pasivně legitimována k vydání sporných nemovitostí, a to jednak nemovitostí, jejichž vlastnictví přešlo na stát, a jednak nemovitostí, které dle názoru soudu jsou ve vlastnictví obce, a zda byla řádně a ústavně souladně posouzena otázka přechodu parcel č. 14 a č. 15 na obec.

Námitku stěžovatele, že nebylo rozhodnuto o celém předmětu sporu, konkrétně o parcele č. 15, Ústavní soud neshledal jako opodstatněnou. Ze spisu a zejména z opravných usnesení k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 14 C 95/92 a 14 C 155/99-409 ze dne 14. 3. 2002 č. j. 14 C 95/92-415 a z usnesení ze dne 17. 10. 2003 č. j. 14 C 95/92 a 14 C 155/99-429 vyplývá, že odvolací soud nerozhodl duplicitně zamítavě o id. 1/4 parcely č. 15, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. 14 C 95/92, ale v pořadí druhým rozhodnutím ze dne 25. 7. 2003 zamítl návrh, pokud jde o další id. 1/4 parcely č. 15. (jednalo se tak o další id. 1/4 parcely č. 15, vůči níž byla výzva k vydání původního žalobce dle zákona č. 403/1990 Sb. podána opožděně. Nárok bylo namístě zamítnout už rozsudkem ze dne 30. 11. 1999). Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 11. 1999 a 25. 7. 2003 bylo tedy pravomocně rozhodnuto o zamítnutí ohledně id. 1/2 parcely č. 15, nárokované dle zákona č. 403/1990 Sb., a vyhověno ohledně návrhu na vydání id. 3/4 parcely č. 15. Došlo tak paradoxně k rozhodnutí o 5/4 uvedené parcely a odvolací soud opodstatněně zastavil řízení ohledně 1/4 parcely ve vyhovujícím výroku. Ve věci proto bylo rozhodnuto o celém předmětu řízení. V tomto směru na správnosti výroku městského soudu nic nemění ani v této části nepřesně formulované odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, který však výrok odvolacího soudu ohledně zrušení části vyhovujícího výroku soudu prvního stupně a o zastavení řízení o ideální 1/4 parcely č. 15 shledal jako správný.

Pokud jde o posouzení otázky pasivní legitimace Galerie, Ústavní soud konstatuje, že z výše uvedeného vyplývá, že v průběhu řízení ztratila Galerie opravdu pasivní legitimaci k vydání nemovitostí, neboť v důsledku zákona č. 219/2000 Sb. přešlo (s účinností od 1. 1. 2001) vlastnictví nemovitostí spolu se závazky týkajícími se těchto věcí na stát, který nyní (s účinností od 1. 7. 2002) zastupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

Odvolací soud stěžovatele usnesením ze dne 14. 7. 2004 poučil dle § 5 a 118a o. s. ř. o možnosti navrhnout, aby nabyvatel práv a povinností, v daném případě Úřad pro zastupování státu věcech majetkových, vstoupil do řízení místo dosavadního účastníka s tím, že pokud návrhu vyhoví, právní účinky spojené s podáním žaloby zůstanou zachovány, a rozvedl svůj právní názor ohledně otázky pasivní legitimace žalované Galerie.

Stěžovatel, který, jak je zřejmé z protokolu o jednání (č. l. 401) a rozsudku soudu prvního stupně, již nebyl při jednání konaném dne 25. 7. 2003 zastoupen advokátem, nebyl řádně poučen o osobě oprávněné jednat ve věci jménem státu. Ústavní soud připomíná, že předmětné nemovitosti v průběhu 15 let trvajícího řízení byly stále ve vlastnictví státu, pouze v důsledku přijatých změn v právní úpravě došlo ke změně subjektu oprávněného za stát ve věci jednat. Vzhledem k tomu, že podmínky předpokládané v § 107a o. s. ř. nastaly již v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 7, tedy před soudem prvního stupně, avšak poučení ve smyslu § 5 a 118a o. s. ř. se stěžovateli dostalo až usnesením městského soudu jako soudu odvolacího, nebyla de facto poučovací povinnost splněna řádně v souladu s ústavně zaručenými procesními právy účastníka řízení.

Dle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Jedním ze základních předpokladů práva na spravedlivé soudní řízení je i řádné plnění poučovací povinnosti ze strany obecných soudů. Jak vyplývá z předchozí obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, rozsah poučovací povinnosti, ústavně zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, bez ohledu na povahu či předmět řízení, má být přiměřený situaci a brát v úvahu všechny okolnosti případu. Ústavní soud se také vyjádřil v tom smyslu, že není věcí obecných soudů, aby poučovaly žalobce o hmotném právu, nicméně je povinností obecných soudů neuplatňovat pozitivistický přístup nad podstatu práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nýbrž nalézat (v mezích zákona) individuální spravedlnost. Ústavní soud v předchozí judikatuře rovněž zdůraznil, že poučovací povinnost vystupuje do popředí zejména v případech, kdy se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky majetkových a jiných křivd vzniklých porušováním obecně uznávaných lidských práv a svobod. Nebylo-li tedy účastníkovi řízení poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 5 a 118a o. s. ř., ač se tak mělo stát z objektivního důvodu, bylo řízení u soudu prvního stupně postiženo vadou, která v dané věci nebyla zjištěna odvolacím ani dovolacím soudem.

Jako neústavní neshledal Ústavní soud závěry obecných soudů ohledně nedostatku oprávnění Galerie, resp. jejího statutárního orgánu, jako organizace mající právní subjektivitu k vydání nemovitosti, které jsou ve vlastnictví státu, či dle názoru soudu obce (namísto Úřadu pro zastupování státu věcech majetkových), stěžovateli. Galerie je příspěvkovou organizací, jejím zřizovatelem je hlavní město Praha. Vztahuje se na ni zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Má sice právní subjektivitu, ale majetek je ve vlastnictví zřizovatele a Galerii je vymezen do správy jen k jejímu vlastnímu hospodářskému využití (§ 27 citovaného zákona). Jako taková nemůže vydat majetek vlastnicky patřící státu, k jehož zastupování byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (stejně tak majetek obce, který je oprávněna pouze spravovat).

Ústavní soud se dále zaměřil na posouzení opodstatněnosti právního závěru obecných soudů ve vztahu k rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 8. 1. 1993, ohledně parcel č. 14 a č. 15, vydaného dle § 6 zákona č. 172/1991 Sb. Stěžejní otázkou je, zda uvedenému rozhodnutí Ministerstva kultury bránila tzv. blokační ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.

Zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve svých ustanoveních jednak určuje, který majetek za splnění uvedených podmínek ze zákona přechází do vlastnictví obcí (§ 1 až 3 citovaného zákona), dále určuje, který majetek z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí nepřechází (§ 4 citovaného zákona), a konečně, který majetek může přejít na obce na jejich žádost na základě rozhodnutí Ministerstva financí České republiky (§ 5 citovaného zákona) a Ministerstva kultury České republiky.

Z hlediska projednávané věci je rozhodující ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., dle něhož do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu. Zvláštním předpisem se rozumí ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb.

Z obsahu spisu vyplývá, že oprávněná osoba - původní žalobce - ještě před účinností zákona č. 172/1991 Sb. (24. 5. 1991) nárok na vydání nemovitostí - parcel č. 14 a č. 15 (částečně) právě uplatnila výzvou u povinné osoby, která je ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. držela (výzvy z 18. 4. 1991, 29. 4. 1991 a 27. 9. 1991). Ústavní soud připomíná, že v řadě svých předchozích rozhodnutí konstatoval, že přechodu vlastnictví na obec dle zákona č. 172/1991 Sb. právě brání výzva k vydání nemovitosti uplatněná dle zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. před účinností zákona č. 172/1991 Sb., tj. do 24. 5. 1991.

Dle názoru Ústavního soudu se odvolací soud otázkou rozhodnutí Ministerstva kultury ve vztahu k vlastnictví parcel č. 14 a č. 15 důsledně nezabýval. Poukázal sice na shodnou judikaturu Nejvyššího soudu ohledně blokačního ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., avšak konstatoval, že ve věci došlo k vydání správního rozhodnutí, které, ač je nepřezkoumatelné ve správním soudnictví, je vydáno na základě zákonného zmocnění a soud z něj musí vycházet.

Rovněž Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí sice poukázal na ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., které vylučuje z předání majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a podle zákona č. 87/1991 Sb. před účinností zákona č. 172/1991 Sb., a k tomu se vážící judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí), nicméně námitkou, že rozhodnutí Ministerstva kultury bylo vydáno v rozporu s uvedeným ustanovením, se odmítl zabývat. Přisvědčil názoru odvolacího soudu, že se jedná o správní rozhodnutí sui generis, vydané na základě zákonného zmocnění (§ 6 zákona č. 172/1991 Sb.), z něhož soud musí vycházet (§ 135 o. s. ř.). Uvedl, že šlo o námitky proti hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu, jež nemají povahu dovolacích důvodů, jak je upravuje občanský soudní řád v ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. "dovolání lze podat jen z těchto důvodů").

Dle názoru Ústavního soudu však stěžovatel v dovolání namítal nesprávné právní posouzení možnosti přechodu majetku státu na obec na základě uvedeného správního rozhodnutí, jemuž bránila tzv. blokační ustanovení. Pokud se Nejvyšší soud odmítl otázkou vzájemného vztahu ustanovení § 4 a 6 zákona č. 172/1991 Sb. a jeho aplikace na projednávaný případ zabývat s poukazem na to, že se jedná o hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, odepřel stěžovateli spravedlnost. Skutečnost, že podkladem pro posouzení uvedené otázky bylo v projednávané věci konkrétní rozhodnutí Ministerstva kultury, které bylo v řízení předloženo jako důkaz, neznamená, že Nejvyšší soud (obdobně odvolací soud) není povinen se zabývat zjištěním, zda uvedené, byť správní rozhodnutí, bylo vydáno v souladu se zákonným zmocněním a zda pro projednávanou věc je vydání takového rozhodnutí s ohledem na § 4 citovaného zákona relevantní. V opačném případě by totiž bylo možné v důsledku jakéhokoliv rozhodnutí vydaného dle § 5 a 6 zákona č. 172/1991 Sb., jež by nebylo přezkoumatelné soudem, zcela eliminovat ustanovení § 4 citovaného zákona, potažmo i ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

V této souvislosti Ústavní soud rovněž připomíná svou předchozí judikaturu, vztahující se k restitučním zákonům, dle níž restituční nároky je třeba považovat za nároky primární a restituční předpisy je nutné považovat za leges speciales k ostatním právním předpisům [např. nález sp. zn. I. ÚS 154/95 ze dne 18. 1. 1996 (N 7/5 SbNU 47)]. Uvedené stanovisko proto mělo být základním kritériem při posuzování vztahu ustanovení § 6 zákona č. 172/1991 Sb. k ustanovení § 4 citovaného zákona a ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Pokud jde o poukaz stěžovatele na rozhodnutí ve srovnatelné věci (sousedící parcely), kdy bylo stěžovateli vyhověno rozhodnutím ze dne 8. 11. 2001, a námitku týkající se nejednotnosti rozhodování Městskéhosoudu v Praze ve srovnatelných věcech, Ústavní soud konstatuje, že sjednocování judikatury obecných soudů ze zákona přísluší Nejvyššímu soudu. Ústavní soud ani není oprávněn se zabývat správností rozhodnutí, které nebylo napadeno ústavní stížností.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavnísoud k závěru, že napadenými rozhodnutími odvolacího soudu a dovolacího soudu, které stěžovateli neposkytly řádné poučení ve smyslu § 5, 118a a 107 o. s. ř. a ústavně souladným způsobem se nevypořádaly s námitkou týkající se rozhodnutí Ministerstva kultury dle § 6 zákona č. 172/1991 Sb., došlo k porušení práva na spravedlivý proces, proto mu nezbylo než napadená rozhodnutí zrušit.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnísoud rozhodl o zrušení obou napadených rozhodnutí, vyjma věty prvé výroku odvolacího soudu. Ústavní soud nepředjímá výsledek sporu, neboť v dalším řízení bude na stěžovateli, zda zvolí takové procesní prostředky, které umožní pokračování ve sporu a vlastní posouzení jeho restitučního nároku.

Ústavnísoud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a napadená rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru