Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2273/18 #1Usnesení ÚS ze dne 21.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
MINISTERSTVO / MINISTR - financí
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2273.18.1
Datum podání02.07.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 166


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2273/18 ze dne 21. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Michala Heldenburga a Mgr. Olgy Heldenburg, Ph.D., zastoupených Mgr. Michalem Štrofem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018 č. j. 26 Cdo 284/2017-433, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 7. 2018, stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího soudu z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedeným rozsudkem Nejvyšší soud rozhodl tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015 č. j. 22 Co 108/2015-372 (ve znění opravných usnesení ze dne 18. 11. 2015 č. j. 22 Co 108/2015-393 a ze dne 14. 3. 2016 č. j. 22 Co 108/2015-411) ve výroku I., pokud jím byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2013 č. j. 30 C 112/2008-307 potvrzen v zamítavém výroku II. ohledně částky 537 324,90 Kč s příslušenstvím a ve výroku III. o nákladech řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve výroku II. ohledně částky 537 324,90 Kč s příslušenstvím a ve výroku III. o nákladech řízení, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 9. 2016 č. j. 30 C 112/2008-417, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že současně s podáním této ústavní stížnosti podali také návrh na doplnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu podle § 166 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť mají za to, že Nejvyšší soud opomněl rozhodnout o části předmětu řízení, a to o nároku na náhradu škody ve výši 177 015 Kč s příslušenstvím. O návrhu stěžovatelů na doplnění rozsudku nebylo v okamžiku podání ústavní stížnosti stěžovateli rozhodnuto. Stěžovatelé podanou ústavní stížností věcně brojili právě proti opomenutému výroku, tj. proti zamítnutí dovolání stěžovatelů v té části, v níž se domáhali náhrady škody za nucené omezení vlastnického práva k bytu č. 3 jimi vlastněného bytového domu.

3. Ústavní soud ze spisu vedeného pod sp. zn. III. ÚS 3301/18 zjistil, že o návrhu stěžovatelů byl Nejvyšším soudem vydán doplňující rozsudek ze dne 18. 7. 2018 č. j. 26 Cdo 284/2017-449, kterým Nejvyšší soud označil výrok v této věci napadeného rozsudku jako výrok I. a doplnil výrok II. ve znění: "Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, č. j. 26 Cdo 284/2017-433, se doplňuje o výrok II., který zní: Dovolání žalobce do potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 177.015 Kč s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši od 1. srpna 2007 do zaplacení se zamítá." Stěžovatelé ústavní stížností vedenou právě pod sp. zn. III. ÚS 3301/18 brojili proti původně opomenutému výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 284/2017-433 doplněného rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 284/2017-449. Ústavní stížnost stěžovatelů byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2019 sp. zn. III. ÚS 3301/18 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

II.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že splněny nejsou. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [viz např. usnesení ze dne 31. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 207/05 (U 12/37 SbNU 747)]. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek nápravy, který nastupuje až poté, co veškeré procesní prostředky, které mají stěžovatelé k ochraně svých práv, byly vyčerpány, resp. kdy náprava před jinými orgány veřejné moci zákonem předvídaným postupem není možná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, N 111/19, SbNU 79).

5. Současně Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že v případě, když soud nerozhodne o celém předmětu řízení, je účastník řízení oprávněn, respektive povinen navrhnout doplnění rozhodnutí podle § 166 občanského soudního řádu a pokusit se problém odstranit nejprve v rámci obecné justice. Řešení musí spočívat v doplnění rozhodnutí, nikoli v jeho derogaci. Napadat rozhodnutí pro tvrzenou neúplnost výroku přímo ústavní stížností zakládá v daném rozsahu nepřípustnost ústavní stížnosti dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení ze dne 19. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 2673/16 nebo usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2898/17). Stejný postup pak musí Ústavní soud aplikovat i v případě, že stěžovatelé ústavní stížností brojí proti neexistujícímu (opomenutému) výroku, jehož doplnění se současně domáhají postupem podle § 166 občanského soudního řádu.

6. V nyní posuzované věci stěžovatelé sice věcně argumentují proti opomenutému výroku, avšak formálně podávají ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu obsahujícímu toliko kasační výrok, kterým se věc vrací (byť pouze částečně) k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Ústavní stížnost proti neexistujícímu (opomenutému) výroku rozsudku Nejvyššího soudu nelze vzhledem k výše uvedeným pravidlům akceptovat, neboť v okamžiku jejího podání nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků ochrany práva, které zákon poskytuje. Současně je nepochybné, že se stěžovatelé spolu s podáním nyní posuzované ústavní stížnosti domáhali doplnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu návrhem na doplnění podle § 166 odst. 1 občanského soudního řádu a tomuto návrhu bylo později vyhověno. Stěžovatelům pak bylo umožněno proti doplněnému výroku brojit novou ústavní stížností, o níž bylo rozhodnuto ve věci pod sp. zn. III. ÚS 3301/18.

7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2020

Pavel Rychetský v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru