Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2271/11 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
Promlčení
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2271.11.1
Datum podání02.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 67 odst.3 písm.b

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 45 odst.1, § 209


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2271/11 ze dne 24. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem, se sídlem ve Velkém Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 245/2011 - 87 ze dne 23. března 2011, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 80/2010 - 4387 ze dne 18. listopadu 2010, a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 46 T 5/2010 - 4195 ze dne 31. května 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a 3) Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. srpna 2011 a na výzvu doplněnou podáním ze dne 18. září 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že jako fyzická osoba nebo jako jednatel obchodní společnosti A. A. K. s. r. o., anebo konečně pod pěti smyšlenými jmény jako zástupce obchodních společností, s nimiž nic neměl společného, odebral v letech 1996 až 2003 od celkem 41 firem různé zboží a služby s vědomím, že za ně nezaplatí, a ve dvou případech vylákal peníze na zboží, které nikdy nedodal a peníze použil pro svoji potřebu, a způsobil tím škodu nejméně 16.557.459,40 Kč, dále tím, že v letech 1996 a 1997 společně s I. K. a za pomoci B. K. padělal potvrzení o příjmu a vylákal prostřednictvím sedmnácti osob v pozici žadatelů o úvěr celkem 2.100.000 Kč od České spořitelny, dále tím, že v roce 1996 vylákal od jedné osoby celkem 140.000 Kč jako půjčku s vědomím, že ji nebude moci vrátit, a konečně tím, že společně s I. K. předstíral jako ručitel uzavření tří smluv o finančním pronájmu, přičemž záměrně byla uvedena nepravdivá adresa umístění předmětů, smyšlené telefonní číslo a bydliště I. K., a stěžovatel rovněž věděl, že nebude sjednané splátky schopen hradit. Za toto jednání mu byl uložen společný trest odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu deseti let, a byla mu uložena povinnost nahradit škodu. Současně byl zrušen výrok o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona a dvěma trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně č. j. 4 T 126/2003 - 1431 ze dne 29. března 2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 2 To 499/2004 ze dne 15. června 2004. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné. Jeho dovolání bylo usnesením dovolacího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že došlo k porušení jeho práva, plynoucího z čl. 36 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Stěžovatel konkrétně v ústavní stížnosti uvádí, že byla v řízení před obecnými soudy přinejmenším porušena zásada in dubio pro reo, neboť v dokazování se objevila spousta pochybností, se kterými se ani jeden z obecných soudů nedokázal zcela vypořádat a předmětné dokazování bylo fakticky ukončeno ve fázi protichůdných tvrzení. Taktéž bylo namítáno, že nebyla zcela naplněna skutková podstata předmětného zločinu ohledně jednotlivých skutků tak, jak jsou popsány ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, a to u skutků, jejichž spáchání stěžovatel popírá. U nich se nepodařilo prokázat jejich spáchání a existuje zde celá řada pochybností a nesrovnalostí. Proto je stěžovatel přesvědčen, že byl soudem odsouzen ohledně posledně uvedených skutků zcela nedůvodně a bez důkazů. Trestní řízení bylo vedeno velmi neobjektivně a účelově tak, aby byl za každou cenu odsouzen. O tom svědčí, že již policisté na samém počátku dopředu prezentovali vývoj této kauzy a neměli ani zájem respektovat jeho návrhy, aby vše bylo objektivně zjištěno. Ani soud neprovedl všechny navrhované důkazy a nevypořádal se se všemi pochybnostmi. Vzhledem k tomu, že k zahájení řízení došlo více jak pět let po spáchání vytýkaných skutků, bylo řízení již promlčené. Navíc se tam jednalo převážně o skutky spojené s poškozenou Českou spořitelnou, pro něž byl odsouzen již dříve, ačkoliv bylo řízení promlčeno. Je na něj tedy neprávem pohlíženo jako na několikrát soudně trestaného. Tyto skutečnosti následně ignoroval i Nejvyšší soud a proto je nyní již jeho jedinou možností, aby se obrátil na Ústavní soud s nadějí, že bude vše napraveno.

3. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), resp. v případech důkazů opomenutých, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech hodnocení důkazů bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

5. Z obsahu všech napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy důsledně zabývaly všemi námitkami, které stěžovatel v průběhu řízení vznášel, tedy i těmi, které stěžovatel opakuje v rámci ústavní stížnosti. Již soud prvního stupně konstatoval, že u patnácti útoků stěžovatel částečně nebo úplně popírá jejich spáchání, a následně u každého jednotlivého útoku jasně vyložil, na základě čeho má vinu stěžovatele za prokázánu. Obdobně i odvolací soud na s. 34-36 svého rozhodnutí vyložil, proč považuje obhajobu stěžovatele v namítaných útocích za nevěrohodnou, resp. vyvrácenou. Posledně uvedený soud se pak důsledně zabýval i námitkou promlčení a vyložil, že u nově projednávaných skutků se jedná o pokračující trestný čin, k jehož poslednímu dílčímu útoku došlo 1. srpna 2003. S ohledem na to, že k zahájení trestního stíhání došlo 29. října 2003, k promlčení dojít nemohlo. Podstatně podrobněji pak tentýž závěr vyložil k totožné námitce i dovolací soud. Odvolací soud se vedle toho zabýval i námitkou promlčení ohledně skutků, pro něž byl stěžovatel odsouzen Okresním soudem ve Vsetíně. Jednak vyložil, že podle § 67 odst. 3 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb.) se promlčecí doba prodlužuje, pokud v ní pachatel spáchal nový trestný čin, za nějž zákon stanoví stejný nebo přísnější trest. K tomu v daném případě došlo, neboť stěžovatel v promlčecí době dříve stíhaných skutků spáchal trestný čin, za nějž zákon stanoví přísnější trestní sazbu. Vedle toho ovšem odvolací konstatoval, že předmětný rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně je pravomocný, neboť do rozhodování odvolacího soudu v posuzované věci nebyl zrušen, a proto jím jsou obecné soudy při ukládání společného trestu podle § 45 odst. 1 trestního zákoníku vázány.

6. Závěry obecných soudů jsou tedy jasné a přesvědčivé a opírají se o právní úpravu, kterou předvídatelným způsobem vykládají. S ohledem na to lze považovat napadená rozhodnutí za ústavně souladná.

7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto Ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru