Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2261/15 #1Usnesení ÚS ze dne 27.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Frýdek-Místek
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestný čin
výživné/pro dítě
právní předpis/účinnost
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2261.15.1
Datum podání27.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 196 odst.2, § 196

89/2012 Sb., § 3028, § 910, § 912, § 915

94/1963 Sb., § 85


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2261/15 ze dne 27. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem se sídlem Hořovice, Husovo nám. 65/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 4 Tdo 539/2015-26, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 7 To 133/2014, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 81 T 85/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 7. 2015, která byla doplněna podáním stěžovatele ze dne 28. 8. 2015 a jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva stěžovatele zaručená mu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

II.

2. Z ústavní stížnosti a z jí napadených rozhodnutí, jakož i ze spisového materiálu vedeného Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 81 T 85/2013, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující.

3. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 81 T 85/2013, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle ustanovení § 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se dopustil tím, že v době od 1. 7. 2012 do 17. 6. 2013, vyjma částky 400,- Kč poukázané dne 2. 3. 2013 a částky 500,- Kč poukázané dne 31. 3. 2013, úmyslně nehradil výživné na svého syna. Výše výživného byla stěžovateli určena orgánem činným v trestním řízení vyřešením předběžné otázky částkou 1.600,- Kč měsíčně, tudíž celková dlužná částka činila 18.300,- Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

4. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 7 To 133/2014, podle ustanovení § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítnuto.

5. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, které však Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 20. 5. 2015, č. j. 4 Tdo 539/2015-26, podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

III.

6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní vyjádřil svůj nesouhlas se závěrem obecných soudů, dle nichž jsou orgány činné v trestním řízení oprávněny samy posoudit existenci a rozsah vyživovací povinnosti obviněného. K tomu uvedl, že tento závěr není správný, neboť není přijatelné, aby k otázce existence a rozsahu vyživovací povinnosti existovala dvě rozdílná rozhodnutí, tj. rozhodnutí trestněprávní a civilněprávní. Uzavřel proto, že oprávnění k rozhodnutí v těchto věcech by mělo náležet pouze soudům rozhodujícím v občanském soudním řízení. Dále namítl porušení zásady ultima ratio. V této souvislosti poukázal na to, že osoba oprávněná (již zletilý syn stěžovatele) vlastní garáž a dva osobní automobily, přičemž do doby rozhodnutí v nyní posuzované trestní věci nebylo civilním soudem rozhodnuto o vyživovací povinnosti stěžovatele vůči jeho synovi. S přihlédnutím k těmto skutečnostem byl stěžovatel dle svého přesvědčení v dobré víře, že syn stěžovatele je osobou majetnou, a stěžovatel tudíž není povinen hradit této osobě výživné.

IV.

7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu vedeného Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 81 T 85/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že dle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů práva podústavního lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecnému akceptovanému chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

9. Pochybení výše naznačeného charakteru, které by jedině mohlo vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že stěžovatel v rámci ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, které již dříve uplatnil v rámci své obhajoby. S těmito námitkami se však soudy řádně a přesvědčivě vypořádaly, jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další instance obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, jak již bylo uvedeno shora.

10. Ústavní soud předně nemohl přisvědčit námitce stěžovatele, jíž tento brojil proti názoru soudů všech stupňů stran oprávnění orgánů činných v trestním řízení posuzovat existenci a rozsah zákonné vyživovací povinnosti stěžovatele, když toto oprávnění dle názoru stěžovatele náleží pouze soudům rozhodujícím v občanském soudním řízení. Nejvyšší soud k této námitce ve svém rozhodnutí uvedl, že vyživovací povinnost vzniká při splnění zákonem stanovených podmínek přímo na základě zákona a dle ustálené judikatury při rozhodování o trestném činu zanedbání povinné výživy orgány činné v trestním řízení samostatně posuzují otázku, v jaké výši měl obviněný platit výživné, přičemž v tomto směru nejsou vázány rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení, jak vyplývá mj. z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 1994, sp. zn. 6 Tz 14/94. Ústavní soud má v této souvislosti za to, že výše uvedený závěr obecných soudů je zcela v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 trestního řádu, v němž je upravena problematika posuzování předběžných otázek v trestním řízení, jakož i s komentářovou literaturou, která k otázce posuzování existence vyživovací povinnosti obviněného a jejího rozsahu orgány činnými v trestním řízení uvádí, že "vyživovací povinnost rodiče vůči dítěti vzniká podle § 85 ZOR přímo ze zákona (srov. § 910 a násl. NObčZ, zejména § 910 odst. 2, § 912 a § 915 odst. 1 NObčZ), a proto je třeba počátek páchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 TrZ stanovit od okamžiku, od něhož přestal rodič zaviněně plnit svoji vyživovací povinnost, bez ohledu na to, zda o povinnosti platit výživné a o jeho výši rozhodl již soud v občanskoprávním řízení. Jestliže takové rozhodnutí nebylo dosud vydáno, soud rozhodne v trestním řízení o výživném jako o předběžné otázce podle § 9 odst. 1. Protože jde o otázku viny, není soud v trestním řízení vázán rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení ani tehdy, když tento soud již rozhodl, ale posuzuje tuto otázku vždy samostatně (§ 9 odst. 1)" (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 172).

11. Na právě uvedeném pak není způsobilé nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že dovolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje na rozhodnutí staré 21 let, které nereflektuje principy nové právní úpravy vyživovací povinnosti dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen zákon č. 89/2012 Sb.), přičemž se navíc jedná o rozhodnutí soudu nižšího stupně nikoli Nejvyššího soudu. To proto, že v nyní posuzované věci byl stěžovatel odsouzen za přečin zanedbání povinné výživy, jehož se měl dopustit v době od 1. 7. 2012 do 17. 6. 2013, tedy v době ještě před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. S přihlédnutím k právě uvedenému tak orgány činné v trestním řízení byly povinny posuzovat otázku vyživovací povinnosti stěžovatele dle právní úpravy zakotvené v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině, v posledně účinném znění, nikoli dle právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., což také učinily (srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.). Ústavní soud proto nemohl uzavřít, že by odkaz Nejvyššího soudu a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z roku 1994 nebyl přiléhavý. Pokud pak stěžovatel namítá, že předmětné rozhodnutí nebylo vydáno Nejvyšším soudem, ale soudem nižšího stupně, pak Ústavní soud pouze odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 7 Tdo 859/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 944/2013, obě dostupná na www.nsoud.cz, v nichž Nejvyšší soud dospěl ke zcela stejným závěrům jako dříve Vrchní soud v Praze.

12. Důvodným Ústavní soud neshledal konečně ani tvrzení stěžovatele stran porušení zásady ultima ratio. Ústavní soud má naopak za to, že s touto námitkou se již soudy náležitě vypořádaly, přičemž uvedly, že stěžovateli byla orgány činnými v trestním řízení stanovena vyživovací povinnost v rozsahu 1.600,- Kč měsíčně, stěžovatel však tuto povinnost ignoroval, a to po dobu od 1. 7. 2012 do 17. 6. 2013 včetně (tedy po dobu delší, než je doba čtyř měsíců). S přihlédnutím k uvedenému proto soudy dospěly k závěru, že civilněprávní úprava, jíž se stěžovatel dovolával, již v daném případě nebyla dostačující. Ústavní soud nemá, co by výše uvedenému vytkl, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že v mezidobí nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 29. 1. 2015, č. j. 20 C 62/2013-288, jímž byla stěžovateli uložena povinnost přispívat na výživu jeho zletilého syna částkou 4.000,- Kč měsíčně od 1. 6. 2012, tedy bylo rozhodnuto o existenci vyživovací povinnosti stěžovatele a její výši, představující 2,5 násobek částky stanovené stěžovateli orgány činnými v trestním řízení.

V.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2015

Jiří Zemánek v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru