Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2260/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /spr... více
Věcný rejstříkinterpretace
odškodnění
Společné jmění manželů
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2260.15.1
Datum podání27.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

385/1992 Sb., § 31 odst.1, § 31 odst.2

40/1964 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2260/15 ze dne 15. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Vojtěcha Golhy, zastoupeného JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem, se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, č. j. 30 Cdo 3668/2014-124, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, č. j. 54 Co 144/2014-105, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 12. 2013, č. j. 11 C 70/2012-83, ve spojení s opravným usnesením ze dne 8. 1. 2014, č. j. 11 C 70/2012-90, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 7. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces ve skutečnosti, že Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12. Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, že nemá nárok na další odškodnění za období od 20. 9. 2010, kdy bylo rozhodnuto o jeho dosavadním odškodnění rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 9. 2010 č. j. 22 C 294/2007-107, do 1. 2. 2012, kdy mu byl doručen poslední rozsudek odvolacího soudu ve věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Stěžovatel v této souvislosti opětovně poukazuje na (dosud nepublikovaný) nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, a připomíná, že se v jeho věci jednalo o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které bylo enormně dlouhé, zasahovalo do období, v kterém se prudce měnila ekonomická situace, a že předmětem vypořádání byla nemovitost, jejíž hodnota se v průběhu řízení neustále zvyšovala, a tím se zvyšoval i vypořádací podíl, který bylo třeba vyplácet rozvedené manželce, respektive jejím právním nástupcům. Stěžovatel má proto za to, že soudy otázku dalšího trvání řízení po právní stránce nesprávně posoudily, když došly k závěru, že po vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 20. 9. 2010 ve věci sp. zn. 22 C 294/2007 již v řízení nedošlo k neodůvodněným průtahům, a proto se jedná o res iudicata. Soudy dle stěžovatele přehlédly, že pro toto další období nejsou podstatné pouze průtahy ve věci, ale že musí být hodnocena celá délka řízení, která je již sama o sobě nepřiměřená. Stěžovatel uvádí, že se rozhodl požadovat přiměřené zadostiučinění ještě před skončením základního sporu, neboť je osobou staršího věku a odškodnění za průtahy je považováno za osobnostní nárok, který se nedědí. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud zákonodárce umožnil požadovat odškodnění za průtahy již v průběhu řízení, pak není možné mezitímní odškodnění považovat za definitivní, když trvání každé další části základního řízení musí již být "automaticky" hodnoceno jako nepřiměřené a poškozenému se má dostat přiměřeného zadostiučinění za celé řízení. Stěžovatel má proto za to, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu v těchto otázkách by měla být změněna. Stěžovatel se taktéž domnívá, že nebyl v jeho věci důvod, aby soud prvního stupně rozhodl o jeho nároku na náhradu škody proti státu dvěma výroky, protože se jednalo o jediný nárok na náhradu škody, tudíž byly splněny podmínky pro plné přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v dovolacím řízení.

3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 11 C 70/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 11 C 70/2012-83, byla zamítnuta žaloba, aby žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli 26 656 Kč se 7,5% úrokem z prodlení ročně od 26. 9. 2012 do zaplacení (výrok I.), a žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli 185 303 Kč se 7,5% úrokem z prodlení ročně z částky 160 255 Kč od 26. 9. 2012 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 25 048 Kč ve výši 7,05% ročně od 22. 9. 2013 do zaplacení (výrok II.). Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.

Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 2 nedošlo.

5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud přitom v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

6. Soud prvního stupně v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovateli s odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, vyložil, že o další (nové) újmě lze hovořit pouze v případě, kdy by nečinnost dotčeného orgánu trvala i po tom, co bylo o dřívější žalobě pravomocně rozhodnuto. Ve věci stěžovatele dospěl soud prvního stupně k závěru, že délka řízení v období od 21. 9. 2010 do 9. 7. 2012 odpovídala procesní a hmotněprávní složitosti věci a procesní aktivitě účastníků řízení, na niž soudy adekvátně a v přiměřených lhůtách reagovaly. Není tedy dán předpoklad odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, neboť se soudy v předmětném řízení nesprávného úředního postupu, pokud jde o předmětné období, nedopustily. Pokud jde o náklady řízení spočívající v zaplacených kolcích ve výši 240 Kč a v částce 2 x 5 000 Kč za právní služby, vycházel soud z § 31 odst. 1 a 2 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a dovodil, že se nejedná o náklady vynaložené na zrušení nebo změnu nezákonných rozhodnutí. Skutečnost, že stěžovatel měl v řízení minimální úspěch a nevzniklo mu tak právo na náhradu nákladů řízení, nelze dle soudu obcházet prostřednictvím žaloby na náhradu škody. S těmito závěry se ztotožnil odvolací soud, který uvedl, že svou nespokojenost s výší odškodnění, které se mu dostalo v řízení vedeném pod sp. zn. 22 C 294/2007, měl stěžovatel vyjádřit prostřednictvím odvolání, a nikoli nyní v řízení, v němž je požadováno odškodnění za jiné období.

7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale judikuje, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy, z pohledu kritérií daných § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extcesivní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje "pouhý" nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].

8. V projednávané věci stěžovatel založil stížnostní argumentaci na tvrzení, že napadená rozhodnutí nerespektují závěry vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014. Podstatou citovaného nálezu byla Ústavním soudem zdůrazněná skutečnost, že se obecné soudy opomněly zabývat všemi relevantními skutečnostmi a okolnostmi vzniku namítané nemajetkové újmy a tyto skutečnosti a okolnosti řádně zohlednit při stanovování výše přiměřeného zadostiučinění. Jednalo se zejména o mimořádnost (z hlediska společenských a ekonomických změn) období, v níž probíhalo původní řízení, spojenou mimo jiné s enormními změnami cen nemovitých (případně i movitých) věcí a ještě zvýrazněnou specifiky daného typu řízení (o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů).

9. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že není rozhodné, zda došlo v nyní posuzovaném období k průtahům či nikoli, neboť podstatná je celá délka řízení, která je "sama o sobě hodnocena jako nepřiměřená". Ústavní soud se naopak ztotožňuje se závěry obecných soudů, že pokud stěžovatel nesouhlasí s výší odškodnění, které se mu dostalo v řízení vedeném pod sp. zn. 22 C 294/2007, ve kterém bylo projednáváno odškodnění za průtahy v řízení za období do 20. 9. 2010, měl tuto nespokojenost vyjádřit prostřednictvím odvolání. Pokud jde však o období dalších šestnácti měsíců, ve kterém nebyly průtahy v řízení obecnými soudy shledány, nelze i s ohledem na poměr odškodněného období (22 let) a období zbývajícího (16 měsíců), tento časový úsek považovat za období, u něhož by mohla být konstatována mimořádnost ve smyslu shora citovaného nálezu Ústavního soudu. Jinými slovy, veškeré námitky stěžovatele vztahující se k restriktivnímu posuzování nároku na přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, včetně nerespektování judikatury Ústavního soudu, by bylo možno uplatnit ve vztahu k řízení, v němž bylo posuzovaným obdobím prvních 22 let řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Pokud jde o projednávanou věc, týkající se období od 21. 9. 2010 do 9. 7. 2012, lze konstatovat, že obecné soudy vysvětlily, na základě jakých kritérií a judikatury Nejvyššího soudu dospěly k závěru, že stěžovatelem namítaná délka řízení odpovídala procesní a hmotněprávní složitosti věci a procesní aktivitě účastníků. To platí i pro závěry obecných soudů týkajících se nákladů řízení, kdy stěžovateli bylo vyloženo, že nelze hovořit o vzniku škody, pokud byly náklady řízení zaplaceny na základě pravomocného a ani později nezrušeného rozhodnutí. Závěry obecných soudů jsou tedy řádně a logicky odůvodněny s ohledem k individuálním okolnostem případu, nelze je považovat za extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a Ústavní soud v nich tak neshledal porušení stěžovatelových práv.

10. To platí i pro námitku stěžovatele, že soud prvního stupně ve výrocích rozhodnutí rozdělil jím žalovaný nárok a tím připravil stěžovatele, pokud jde o částku 26 656 Kč s příslušenstvím, o dovolací přezkum. Je totiž nutno konstatovat, že Nejvyšší soud přípustnost dovolání vždy posuzuje u každého peněžitého nároku samostatně, a to i v případě, že o nich bylo rozhodnuto v jednom řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1191/2011 ze dne 14. 11. 2011) a tento postup je Ústavním soudem akceptován [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 681/09 ze dne 20. 10. 2009 (N 221/55 SbNU 75)], s výjimkou případů, kdy je každý jednotlivý nárok rozdělen na dva dílčí nároky na základě částečného úspěchu při uplatňování celého původního nároku, v důsledku čehož má každý takový dílčí nárok jiný procesní režim při posuzování přípustnosti dovolání [srov. nález sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91) a nález sp. zn. III. ÚS 396/10 ze dne 25. 2. 2011 (N 26/60 SbNU 269)]. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud dodává, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu). To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení § 237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.

11. Ústavní soud uzavírá, že v souzené věci postupovaly obecné soudy v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem. V přezkoumávaných rozhodnutích nelze spatřovat ani libovůli ani extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru