Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 226/03Usnesení ÚS ze dne 09.07.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkprocesní postup
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.226.03
Datum podání17.04.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3

99/1963 Sb., § 118c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 226/03 ze dne 9. 7. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele JUDr. J. A., advokáta, zastoupeného advokátem JUDr. V. H., o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 4. 2. 2003, čj. 7 C 115/2002-81, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a řady ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž mu jako žalovanému bylo uloženo uvést všechny rozhodné skutečnosti ve věci samé a označit důkazy k jejich prokázání ve lhůtě 15 dní od doručení tohoto usnesení. Stěžovatel se zejména domnívá, že k vydání tohoto usnesení nebyly splněny zákonné podmínky a že soud měl uložit stejnou povinnost i žalobkyni. Poučení o opravných prostředcích mělo správně znít tak, že proti napadenému usnesení je možné podat opravný prostředek. Stěžovatel ve věci odvolání podal, a soud prvního stupně měl proto předložit věc odvolacímu soudu.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 7 C 115/2002, a, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že podaný návrh není přípustný.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Stěžovateli je třeba dát za pravdu v tom, že proti usnesení v projednávané věci je přípustné odvolání. Podle ustanovení § 201 o.s.ř. může účastník napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Odvolání pak není přípustné podat zejména proti usnesením, vymezeným v ustanovení § 202 odst. 1 o.s.ř., pod jehož dosah však projednávaná věc zjevně nedopadá. Ani ustanovení § 118c o.s.ř, dle něhož bylo napadené usnesení vydáno, přípustnost dovolání nevylučuje. Ke stejnému závěru o přípustnosti odvolání proti usnesení vydanému podle ustanovení § 118c o.s.ř. ostatně dospěli i tvůrci komentáře (srov. Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, C.H. Beck, 2001, 5. vydání, str. 414). Napadené usnesení tedy zjevně obsahuje chybné poučení, podle něhož není proti němu odvolání přípustné. Na uvedenou situaci však dopadá ustanovení § 204 odst. 2 věta druhá o.s.ř., dle něhož, neobsahuje-li rozhodnutí poučení o odvolání, o lhůtě k odvolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné, lze podat odvolání do tří měsíců od doručení. V projednávané věci tedy nelze dospět k závěru, že by byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Stěžovatel odvolání podal, ale nebylo o něm dosud rozhodnuto. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v této věci (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 534/99 nebo sp. zn. I. ÚS 267/01, nepublikováno).

Stěžovatel v této souvislosti též tvrdil, že jeho odvolání nebylo soudu odvolacímu předloženo. Ústavní soud je nucen konstatovat, že je vázán petitem návrhu na zahájení řízení a nemůže jej sám měnit (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 305/99, Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 20, C.H. Beck, 2001, str. 217 a násl.; nález sp. zn. I. ÚS 129/99, Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, C.H. Beck, 2001, str. 243 a násl.). V řízení o projednávané ústavní stížnosti se proto zabýval pouze napadeným usnesením, a to se shora uvedeným výsledkem. Posledně uvedenou námitkou stěžovatele se proto Ústavní soud s ohledem na znění petitu nemohl zabývat. Pokud stěžovatel zamýšlel napadnout uvedenou nečinnost soudu prvního stupně, spočívající v nepostoupení věci odvolacímu soudu, jako "jiný zásah orgánu veřejné moci" (§ 72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), měl odpovídajícím způsobem formulovat petit své ústavní stížnosti. Ten však, tak jak byl vymezen, nebyl ani neúplný ani nesrozumitelný či neurčitý (§ 63 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 o.s.ř.). Ústavní soud tak neměl důvod vyzvat stěžovatele k jeho doplnění.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, že ustavní stížnost není přípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), zabýval se i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 § 75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdil.

S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavnísoud nucen projednávaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2003JUDr. Jiří Malenovský

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru