Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2259/11 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Promlčení
advokát
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2259.11.1
Datum podání02.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 106, § 420

85/1996 Sb., § 24 odst.2, § 24 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2259/11 ze dne 11. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2011 v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. E., zastoupené Mgr. Danielou Houdkovou, advokátkou se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2011 č.j. 22 Co 111/2011-173 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 9. 2010 č.j. 23 C 314/2002-137 ve znění opravného usnesení ze dne 29. 11. 2010 č.j. 23 C 314/2002-153 a doplňujícího usnesení ze dne 29. 11. 2010 č.j. 23 C 314/2002-154, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na soudní a jinou právní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem obvodního soudu (ve znění opravného a doplňujícího usnesení) byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o 50.000,- Kč a zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Vůči žalovanému se stěžovatelka domáhala náhrady škody, protože měl porušit své povinnosti, které mu vyplývají ze zákona o advokacii, a to jednak z důvodu opožděného podání ústavní stížnosti a jednak z důvodů neplnění povinností advokáta informovat řádně klienta o stavu věci. Žalovaným byl advokát, který byl v době řízení vedeném před Ústavním soudem v roce 1998 právním zástupcem stěžovatelky. Toto řízení bylo zahájeno návrhem podaným dne 19. 1. 1998. Usnesením ze dne 5. 2. 1998 sp. zn. III. ÚS 22/98 byl návrh zčásti jako podaný po lhůtě, zčásti jako zjevně neopodstatněný odmítnut. Rozhodnutí Ústavního soudu bylo žalovanému doručeno dne 17. 2. 1998, ovšem informována o skutečném stavu věci měla být stěžovatelka až dne 10. 10. 2000, kdy žalovanému vypověděla plnou moc. Svou žalobu stěžovatelka doručila soudu až dne 26. 9. 2002, tj. podle názoru soudu až po uplynutí objektivní tříleté promlčecí lhůty. Stěžovatelka přitom žádné okolnosti, které by svědčily pro škodu způsobenou úmyslně, neuvedla a tyto ani nevyplývaly z provedených důkazů. Stěžovatelka též ani přes poučení soudu řádně nesplnila povinnost tvrzení o tom, že v důsledku neinformování žalovaným o výsledku řízení před Ústavním soudem jí vznikla škoda spočívající ve ztrátě možnosti získat jako nástupce osoby oprávnění sporné nemovitosti do svého vlastnictví a ani o takových okolnostech nenavrhla důkazy. Rozsudkem městského soudu bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno. Odvolací soud uvedl, že stěžovatelčiny námitky uplatněné v odvolacím řízení svědčí o tom, že zaměňuje objektivní a subjektivní promlčecí lhůty. Byť stěžovatelka uvádí, že se dozvěděla o rozhodnutí Ústavního soudu až v říjnu roku 2000, neboť ji žalovaný před tím neinformoval, přesto se objektivní a subjektivní lhůty proťaly v období od 10. 10. 2000 do 17. 2. 2001. Toto období umožňovalo stěžovatelce zahájit řízení o jejím případném nároku odvíjejícím se od jejího žalobního tvrzení. Stěžovatelka ovšem podala žalobu až v září roku 2002, tj. po uplynutí objektivní tříleté promlčení lhůty.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že vyložení, resp. stanovení počátku běhu promlčecí doby je ve svém důsledku zásahem do práva na spravedlivý proces, neboť vylučuje možnost v případě, kdy došlo k porušení povinností ze strany advokáta, domoci se nároku, resp. náhrady škody na odpovědném subjektu. Dne 21. 9. 2002, kdy stěžovatelka podala svou žalobu, nebyl její nárok promlčen, neboť běžela jak subjektivní, tak objektivní promlčecí lhůta. Subjektivní dvouletá promlčecí lhůta začala běžet nejdříve v okamžik, kdy si stěžovatelka převzala podklady v kanceláři žalovaného a dozvěděla se, že spor je skončený. Také objektivní tříletá promlčecí lhůta nemohla začít běžet dnem doručení předmětného rozhodnutí žalovanému. V případě, kdy je doručováno pouze právnímu zástupci, není možné odvozovat počátek běhu objektivní lhůty pro uplatnění nároku poškozeného ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno právnímu zástupci, když tento svého klienta o doručení neinformoval. Pokud by se advokát chtěl vyhnout své odpovědnosti, vyčkal by uplynutí objektivní lhůty pro uplatnění nároku. Tím by došlo k vyloučení objektivní odpovědnosti advokáta a nebylo by možné nárokovat náhradu škody, resp. by to možné bylo, nicméně s podstatným rizikem, že odpovědná osoba vznese námitku promlčení. Tím dochází k zásahu do jejích práv, resp. obecně do práv poškozených subjektů. Porušena je podle stěžovatelky též zásada rovnosti, když některé subjekty jsou tímto výkladem znevýhodněny.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že v rozhodnutí obecných soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatelky. Závěr, ke kterému obecné soudy dospěly, totiž že stěžovatelka podala svou žalobu až po uplynutí objektivní promlčecí doby, lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Pokud žalovaný, bývalý právní zástupce stěžovatelky, ji neinformoval o výsledku řízení před Ústavním soudem více než dva roky, zachoval se nedbale a porušil jistě i povinnosti advokáta dle zákona o advokacii a stavovských předpisů. Ústavní soud ovšem nemohl odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelce v předmětném období zbývaly ještě 4 měsíce k podání žaloby v rámci objektivní tříleté promlčecí lhůty, což byla doba jistě reálná pro sepsání a podání kvalifikované žaloby. Proto Ústavní soud ani neuvažoval o tom, že by bylo možné zpochybnit námitku promlčení, uplatněnou žalovaným pro rozpor s dobrými mravy (k nemravnosti námitky promlčení viz např. nález sp zn. I. ÚS 2216/09, dostupný na http://nalus.usoud.cz, a další judikaturu tam uvedenou). Na základě výše řečeného nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že rozhodnutí obecných soudů jsou přesvědčivá, dostatečným způsobem se vypořádala se všemi námitkami stěžovatelky, a proto jim nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2011

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru