Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2258/14 #1Nález ÚS ze dne 16.12.2014Chybná kvalifikace trestního jednání aneb zásada nullum crimen sine lege

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Karviná
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
svědek/výpověď
Skutková podstata trestného činu
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 230/75 SbNU 567
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.2258.14.1
Datum vyhlášení16.12.2014
Datum podání03.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1, #0 čl. 7

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250, § 250a, § 250b

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 265m


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Součástí zásady nullum crimen sine lege (čl. 39 Listiny základních práv a svobod) je též určitost a jasnost podřazení trestního jednání pod konkrétní trestný čin obsažený v trestním zákoně. K požadavku určitosti náleží také zásada, aby jednotlivé kategorie soudně trestných deliktů byly náležitě vymezeny a přesně od sebe odlišeny. Takovým příkladem je i skutková podstata „obecného“ podvodu (§ 250 trestního zákona), pojistného podvodu (§ 250a trestního zákona) či úvěrového podvodu (§ 250b trestního zákona).

Pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že obecné soudy nesprávně právně kvalifikovaly skutkové jednání obviněného a namísto pojistného podvodu jej uznaly vinným z „obecného“ podvodu, nejedná se o zanedbatelnou chybu a Nejvyšší soud je povinen za této situace postupovat podle § 265m odst. 1 trestního řádu a sám rozhodnout rozsudkem; v opačném případě dochází k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele A. Z. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 16. prosince 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014 č. j. 4 Tdo 270/2014-38, a to pro rozpor s čl. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny. Ve zbývající části ústavní stížnost zamítl.

Narativní část

Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu uznán vinným z trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona. Za tento trestný čin a za sbíhající se dva přečiny byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody. Odvolání stěžovatele krajský soud zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, přičemž mj. uvedl, že soudy obou stupňů se dopustily pochybení, pokud jednání obviněného kvalifikovaly jako trestný čin podvodu a ne jako trestný čin pojistného podvodu. Ačkoli Nejvyšší soud shledal, že v tomto bodě bylo dovolání stěžovatele důvodné, nepovažoval zjištěnou vadu za natolik podstatnou, aby odůvodnila průlom do právní moci napadeného rozhodnutí. V uvedené chybné kvalifikaci stěžovatel spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces a narušení principu výhrady zákona při označení trestnosti jednání.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud po prostudování příslušného spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ohledně námitky týkající se vymezení trestného činu důvodná; ve zbylé části je nedůvodná. Ústavní soud konstatoval, že součástí zásady nullum crimen sine lege (čl. 39 Listiny) je též určitost a jasnost podřazení trestního jednání pod konkrétní trestný čin obsažený v trestním zákoně. K požadavku určitosti náleží také zásada, aby jednotlivé kategorie soudně trestných deliktů byly náležitě vymezeny a přesně od sebe odlišeny. Konkrétním odrazem je pak vymezení jednotlivých trestných činů, přičemž u některých skutkových podstat jsou odlišeny obecné a konkretizované formy trestního jednání, které však z hlediska práva stojí samostatně na stejné úrovni. Příkladem pro nyní projednávaný případ je především „obecný“ podvod (§ 250 trestního zákona), dále pojistný podvod (§ 250a trestního zákona) či úvěrový podvod (§ 250b trestního zákona). Ačkoli se vždy v těchto případech jedná o podvod, zákonodárce považoval za nezbytné některé formy podvodu vytknout samostatně jako trestné a povinností soudů je tedy toto „podvodné jednání“ z hlediska vymezení skutku řádně podřadit pod konkrétní trestný čin.

Ústavní soud uvedl, že vadnost postupu obecných soudů při právní kvalifikaci skutkového jednání nelze v žádném případě považovat za zanedbatelnou chybu, nýbrž naopak za pochybení principiální, které narušuje základní zásady výkonu státní moci prostřednictvím trestního práva zakotvené v čl. 39 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy. Na uvedeném nic nemění ani to, pokud do úvahy přicházející inkriminované trestné činy (v nyní projednávaném případě podvod a pojistný podvod) ukládají totožné sankce a v případě překvalifikování jednání by se proto nijak nezměnil trest uložený stěžovateli. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy chybnou kvalifikací trestního jednání stěžovatele zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a porušily princip legality trestní represe dle čl. 39 Listiny.

Dále Ústavní soud uvedl, že pokud Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších instancí pouze nesprávně kvalifikovaly trestní jednání stěžovatele (a naopak řádně prokázaly jeho trestnou činnost), nic mu nebránilo tuto chybu vlastním rozhodnutím napravit a dostát tak zásadě nullum crimen sine lege na jedné straně a jím správně sledované hospodárnosti trestního řízení na straně druhé. Pokud tak neučinil a pouze konstatoval předchozí pochybení soudů, zasáhl do výše uvedených práv a svobod stěžovatele. Za této situace a s ohledem na neporušení dalších práv stěžovatele tak Ústavní soud zrušil pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, který bude mít příležitost v opakovaném projednání věci napravit své předchozí pochybení. Ve zbylé části posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojtěch Šimíček. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2258/14 ze dne 16. 12. 2014

N 230/75 SbNU 567

Chybná kvalifikace trestního jednání aneb zásada nullum crimen sine lege

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 16. prosince 2014 sp. zn. II. ÚS 2258/14 ve věci ústavní stížnosti A. Z., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem K. Sliwky 126/18, Karviná-Fryštát, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 6. 2013 č. j. 1 T 73/2010-2001 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2013 č. j. 5 To 350/2013-2051, jimiž byl stěžovatel uznán vinným se spáchání trestného činu podvodu, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014 č. j. 4 Tdo 270/2014-38, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Okresního soudu v Karviné, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.

I. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 6. 2013 č. j. 1 T 73/2010-2001, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2013 č. j. 5 To 350/2013-2051 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014 č. j. 4 Tdo 270/2014-38 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014 č. j. 4 Tdo 270/2014-38 se proto ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

I. Podstatný obsah ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 7. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny, princip nullum crimen sine lege plynoucí z čl. 39 Listiny a právo na náležitou obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny.

2. Stěžovatel namítaná porušení základních práv spatřuje zejména v chybném označení trestného činu, pro který byl uznán vinným, a v chybném provedení klíčového důkazu, neboť při něm nebyl přítomen právní zástupce stěžovatele.

3. Princip nullum crimen sine lege obecné soudy dle stěžovatele nectily tím, že jej uznaly vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle ustanovení § 250 trestního zákona, ačkoli skutkové vymezení věci zjevně odpovídá trestnému činu pojistného podvodu dle ustanovení § 250a trestního zákona. Navíc zdůrazňuje, že toto pochybení uznal ve svém rozhodnutí též Nejvyšší soud, který však chybně nepovažoval tento fakt za natolik zásadní, aby zrušil předcházející rozhodnutí. Dle stěžovatele je však neakceptovatelné, aby byl soudy uznán vinným ze spáchání trestného činu, který neodpovídá vymezenému skutku, a toto rozhodnutí bylo ponecháno v platnosti jen proto, že trestní sazba u správné kvalifikace je totožná s trestní sazbou trestného činu, z něhož byl uznán vinným (v této souvislosti upozorňuje například na aspekty eventuálního založení speciální recidivy).

4. Porušení dalších práv stěžovatel spatřuje především v chybně provedeném výslechu svědka Petra Brožka, jehož výpověď byla pro uznání viny klíčová. Dle stěžovatele se výslech tohoto svědka konal i přes včasnou a důvodnou žádost obhájce o přeložení tohoto úkonu, ve které obhájce uvedl, že mu v účasti na něm brání účast na souběžně nařízeném hlavním líčení u Krajského soudu v Ostravě v jiné trestní věci. Takto s odkazem na předchozí judikaturu Ústavního soudu stěžovatel zdůrazňuje, že právo na obhajobu v sobě zahrnuje i právo žádat o odročení úkonu trestního řízení pro překážky na straně obhájce z toho důvodu, že obviněný žádá přítomnost zvoleného obhájce. Zároveň stěžovatel odmítá závěry soudů, že důvodem k provedení inkriminovaného úkonu bez přítomnosti stěžovatele či jeho obhájce byl zjevný obstrukční charakter zaslané omluvy. Zde zdůrazňuje, že žádost o přeložení výslechu odeslal v adekvátní lhůtě a z jasně vymezených důvodů. Za liché pak považuje argumenty, že již před tímto výslechem se dopouštěl obstrukcí; takto se pouze z relevantních důvodů ještě v době před zahájením trestního stíhání nedostavoval k podání vysvětlení a později navíc dal jasně najevo, že využije své právo nevypovídat, a proto další předvolání k podání vysvětlení považoval za šikanózní. Svévoli a porušení práva na spravedlivý proces při provádění tohoto důkazu pak prý zdůrazňuje fakt, že se jej policejní orgán pokusil označit za neodkladný a neopakovatelný. Odmítá rovněž argument, že mohl využít substituce jiným advokátem, neboť stěžovatel požadoval, aby byl jednotlivým úkonům přítomen pouze jím zvolený obhájce. Celkově tedy shrnuje, že bylo povinností policejního orgánu výslech dotčeného svědka přeložit a později provést za přítomnosti jeho obhájce. Pokud se tak nestalo, nebylo možno protokol o výslechu svědka provedený v přípravném řízení použít u hlavního líčení jako důkaz. Pokud se tak stalo, bylo porušeno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces, obzvláště když bez dotčené výpovědi neexistují žádné další důkazy, které by svědčily o jeho vině.

5. Závěrem stěžovatel uvádí, že pokud mu není kladeno za vinu, že by nepravdivou pojistnou událost nahlásil a uplatnil nárok na výplatu pojistného plnění (soud pouze konstatoval, že nahlášením pojistné události bylo uplatněno pojistné plnění, nekonstatoval však, že tak učinil stěžovatel), nelze učinit závěr o spáchání podvodného jednání. Tato skutková vymezení by totiž svědčila o možném spáchání dotčeného trestného činu pouze ve formě pomoci, tato kvalifikace by ale vyžadovala výrazně odlišné přístupy orgánů činných v trestním řízení.

II. Splnění podmínek řízení

6. Protože podaná ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje též ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], mohl Ústavní soud přistoupit k jejímu věcnému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení

7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Karviné, Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud.

8. Okresní soud v Karviné toliko odkázal na své rozhodnutí a vytkl, že dle jeho názoru nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele.

9. Krajský soud v Ostravě uvedl, že má pochybnosti o správnosti právního názoru vysloveného v této věci Nejvyšším soudem, neboť má za to, že trestného činu úvěrového podvodu se může dopustit účastník pojistné smlouvy, případně některý z pojišťovacích zprostředkovatelů, což však v tomto případě splněno nebylo. Ohledně námitek týkajících se výslechu svědka Brožka krajský soud konstatoval, že jde o opakování námitek uplatněných v předchozím řízení. Výpověď tohoto svědka sice byla důležitá, nebyla však důkazem jediným, na němž by bylo založeno rozhodnutí o vině.

10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukázal na své předchozí rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že podané dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která měla být řešena, není po právní stránce významná. Na své rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal i ve věci procesní použitelnosti svědka Petra Brožka. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta.

IV. Podstatný obsah spisového materiálu

11. Ze spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 1 T 73/2010 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

12. Stěžovatel byl napadenými rozhodnutími shledán vinným z pokračujícího trestného činu podvodu, dílem dokonaného, dílem nedokonaného, podle ustanovení § 250 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákon"). Za tento trestný čin a za sbíhající se dva přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky dle ustanovení § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník") byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

13. Trestného jednání se stěžovatel dopustil tím, že opakovaně (celkem ve 22 případech) hlášením fiktivních dopravních nehod, kdy poskytoval pojišťovnám nepravdivé údaje o těchto nehodách i o majitelích vozů spojených s těmito nehodami, uváděl pojišťovny v omyl a takto se z nich snažil vylákat pojistné plnění. V několika případech mu bylo pojistné plnění též neoprávněně uhrazeno, a celkově tak způsobil škodu ve výši 422 635 Kč. Okresní soud závěry o vině stěžovatele opřel především o listinné důkazy (zejména o oznámení o škodných událostech) a o výpovědi svědků.

14. Shora citovaný rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, které krajský soud zamítl výše citovaným usnesením, neboť dle jeho názoru okresní soud dospěl ke skutkovým zjištěním, o kterých nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Krajský soud konstatoval, že soud prvního stupně podrobně rozvedl obsah provedených důkazů a své hodnotící úvahy ve vztahu k jednotlivým případům pojistných podvodů i v celém jejich souhrnu, všechny provedené důkazy zhodnotil ve vzájemných souvislostech a vydané rozhodnutí řádně odůvodnil. Krajský soud tak přisvědčil skutkovým závěrům okresního soudu a odmítl, že by vina stěžovatele nebyla dostatečně prokázána. Zároveň se prý okresní soud dostatečně zabýval též procesní způsobilostí použití výpovědi svědka Petra Brožka jakožto důkazu, neboť ačkoli se jeho výslechu stěžovatel ani jeho právní zástupce nezúčastnili, důvod jejich nepřítomnosti spočíval v jejich aktivitě, když nedostatečně (opožděně) požádali o přeložení provedení dotčeného úkonu a z jejich postupu byla zjevná snaha obstruovat a prodlužovat trestní řízení. Navíc soud zdůraznil, že stěžovatel mohl využít substituce a zajistit si účast jiného advokáta. Tento provedený výslech ostatně nebyl jediným důkazem svědčícím o vině stěžovatele. S ohledem na výše uvedené tedy i krajský soud dospěl k závěru, že se stěžovatel dopustil pokračujícího trestného činu podvodu.

15. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, když za relevantně uplatněné shledal námitky, že se rozhodnutí opírá o procesně nepoužitelný důkaz - výslech svědka Petra Brožka a že jednání stěžovatele bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin podvodu. Ve věci dotčeného výslechu Nejvyšší soud neshledal jeho procesní nepoužitelnost a zároveň zdůraznil, že i bez výpovědi dotčeného svědka by provedené důkazy postačovaly ke shledání viny stěžovatele, a to i v bodech, ke kterým tento svědek vypovídal. K námitce nesprávné právní kvalifikace pak uvedl, že nezbývá než konstatovat, že se soudy obou stupňů skutečně dopustily pochybení, pokud jednání obviněného kvalifikovaly jako trestný čin podvodu, a ne jako trestný čin pojistného podvodu, neboť podstatou trestné činnosti obviněného bylo vylákání pojistného plnění způsobem a v částkách uvedených ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně. Ačkoli tedy Nejvyšší soud shledal, že v tomto bodě bylo dovolání stěžovatele důvodné, nepovažoval zjištěnou vadu za natolik podstatnou, aby odůvodnila průlom do právní moci napadeného rozhodnutí, neboť v navazujícím řízení by nedošlo k takové změně v posouzení věci, která by se podstatným způsobem projevila v postavení stěžovatele, a to z hlediska jeho viny ani výše jemu uloženého trestu. Proto Nejvyšší soud shledal, že dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele a že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce zásadní význam, a dovolání stěžovatele odmítl.

V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu

16. Po prostudování ústavní stížnosti a seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ohledně námitky týkající se vymezení trestného činu, kterým byl stěžovatel shledán vinným, důvodná; ve zbylé části je nicméně nedůvodná.

V. a) Vymezení trestného činu, za který byl stěžovatel odsouzen

17. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.

18. Podstatu důvodné části ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele s kvalifikací spáchaných skutků, které byly nesprávně posouzeny jako trestný čin podvodu dle ustanovení § 250 trestního zákona, a nikoli jako pojistného podvodu dle § 250a téhož zákona. V uvedené chybné kvalifikaci stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a narušení principu výhrady zákona při označení trestnosti jednání dle čl. 39 Listiny.

19. Výhrada zákona při označení trestnosti jednání dle čl. 39 Listiny v sobě odráží příkaz nullum crimen sine lege, který je nutno chápat jako provedení zásady právní jistoty, zákazu libovůle a rovnosti před zákonem v oblasti trestního práva. Jak již dříve konstatoval Ústavní soud, z této zásady lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu [usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z http://nalus.usoud.cz]. Nepostradatelnou podmínkou tohoto vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu pak je, že právě a pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení, jež jsou obsažena v trestním řádu, o tom, zda byl trestný čin spáchán [nález sp. zn. III. ÚS 597/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 97/18 SbNU 345)].

20. Ustanovení čl. 39 Listiny tak zakotvuje ústavní princip legality trestního práva znamenající, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Takto představuje striktnější sankční konkretizaci obecné zásady legality platící ve smyslu čl. 2 odst. 2 a čl. 3 Listiny a svůj odraz nachází též v ustanoveních § 1, 12 a 13 trestního zákoníku či v ustanovení § 6 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). O důležitosti zásady nullum crimen sine lege pak svědčí též její přímé zakotvení v čl. 7 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jak k tomuto článku opakovaně uvedl Evropský soud pro lidská práva, jedná se o ustanovení, které se neomezuje pouze na zákaz retrospektivní aplikace trestního práva v neprospěch obviněného, ale obecně zahrnuje princip, že pouze zákon může stanovit trestný čin a trest (zásada nullum crimen, nulla poena sine lege), a princip, že trestní právo nesmí být vykládáno k tíži obviněného, například prostřednictvím analogie, z čehož plyne, že trestný čin musí být jasně stanoven zákonem. Jednotlivec přitom musí mít možnost přímo z textu příslušného ustanovení nebo v případě potřeby za pomoci jeho výkladu soudy seznat, jaká jednání a opomenutí zakládají jeho trestněprávní odpovědnost (srov. např. rozsudek ze dne 25. 5. 1993 ve věci Kokkinakis proti Řecku, stížnost č. 14307/88).

21. Mezi principiální části citované zásady pak patří též určitost a jasnost podřazení trestného jednání pod konkrétní trestný čin obsažený v trestním kodexu. Takto je naplněn princip nullum crimen sine lege certa, který vedle zásady nullum crimen sine lege scripta (tj. požadavek zákonné formy pro trestněprávní předpis), nullum crimen sine lege stricta (tj. zákaz analogie v neprospěch pachatele) a nullum crimen sine lege praevia (tj. zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele) požaduje, aby trestné jednání trestním právem zakázané bylo vyjádřeno jasně, přesně, srozumitelně, dostatečně určitě a podrobně. K požadavku určitosti přitom náleží také zásada, aby jednotlivé kategorie soudně trestných deliktů byly náležitě vymezeny a přesně od sebe navzájem odlišeny (srov. Jelínek J. a kol. Trestní právo hmotné. Praha: Linde, 2008, s. 25-29). Konkrétním odrazem je pak vymezení jednotlivých trestných činů, přičemž u některých skutkových podstat jsou odlišeny obecné a konkretizované formy trestného jednání, které však z hlediska práva stojí samostatně na stejné úrovni. Příkladem pro nyní projednávaný případ je především "obecný" podvod (§ 250 trestního zákona) a dále (z hlediska skutkového jednání podřazený) pojistný podvod (§ 250a trestního zákona) či úvěrový podvod (§ 250b trestního zákona). Ačkoli se vždy v těchto případech jedná o "podvod", zákonodárce považoval za nezbytné některé formy podvodu vytknout samostatně jako trestné, a povinností soudů je tedy "podvodné jednání" z hlediska vymezení skutku řádně podřadit pod konkrétní trestný čin.

22. Prizmatem výše uvedeného posoudil Ústavní soud nyní projednávanou věc, v níž je zřejmé (ostatně to ve svém rozhodnutí výslovně uvedl i Nejvyšší soud), že obecné soudy nesprávně právně kvalifikovaly skutkové jednání stěžovatele a namísto pojistného podvodu jej uznaly vinným z "obecného" podvodu. Takto musel Ústavní soud především zvážit, zda Nejvyšší soud postupoval správně, pokud tuto chybu krajského a okresního soudu považoval za nepodstatnou a neodůvodňující kasaci předchozích rozhodnutí. Ústavnímu soudu je totiž známa opakovaně vyřčená zásada, dle níž by bylo nepřípustně formalistickým postupem zrušení napadeného rozhodnutí, pokud by tato kasace nemohla nic změnit na ústavně konformním rozhodnutí odvolacího soudu [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 57/04 ze dne 3. 8. 2004 (U 41/34 SbNU 407)]. Uvedené ostatně lze vztáhnout též na rozhodnutí kasačního soudu, který rovněž může - za jasně daných podmínek - dospět k závěru, že by kasace napadeného rozhodnutí byla neopodstatněná, pokud by ve svém důsledku vedla například pouze k re-formulaci odůvodnění, avšak fakticky by nikterak neovlivnila právní sféru dovolatele. Takto by se jevilo i z hlediska hospodárnosti soudního řízení neúčelným, aby tímto postupem docházelo k dalšímu prodlužování soudního řízení.

23. Zde však Ústavní soud připomíná, že náležité označení trestného jednání a zároveň jeho přesné podřazení pod konkrétní ustanovení trestního zákona (zákoníku) představuje, jak plyne ze shora řečeného, jeden ze základních principů trestního práva, respektive legality trestní represe. Vadnost postupu obecných soudů při právní kvalifikaci skutkového jednání tak v žádném případě nelze považovat za zanedbatelnou chybu, nýbrž naopak za pochybení principiální, které narušuje základní zásady výkonu státní moci prostřednictvím trestního práva zakotvené v čl. 39 Listiny, v čl. 6 odst. 1 a v čl. 7 Úmluvy. Na uvedeném nic nemění, pokud do úvahy přicházející inkriminované trestné činy (v nyní projednávaném případě podvod a pojistný podvod) ukládají totožné sankce, a v případě překvalifikování jednání by se proto nijak nezměnil trest uložený stěžovateli.

24. Ústavní soud si je vědom faktu, jak již uvedl výše, že pojistný podvod z hlediska svého skutkového vymezení představuje určitou podkategorii "obecného" podvodu [vztah mezi skutkovou podstatou obecného podvodu podle tehdejšího § 250 trestního zákona a zvláštními formami úvěrového či pojistného podvodu podle § 250b a 250a trestního zákona spočívá v tom, že skutková podstata podvodu je obecnější co do forem podvodných jednání, nicméně je současně užší v tom, že na rozdíl od úvěrového podvodu vyžaduje způsobení škody a obohacení pachatele nebo jiné osoby (blíže k tomu např. Šámal, P. a kol: Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. C. H. Beck, Praha 2001, str. 462)]. Pokud však zákonodárce považoval za nutné specificky skupinu pojistných podvodů v trestním kodexu vyčlenit, jakkoli by bylo možno polemizovat nad faktickou účelností tohoto odlišení, je povinností soudní moci jeho vůli ctít a jednání pachatelů správně kvalifikovat, neboť pouze tak dochází k naplnění principiální zásady zákonnosti trestní represe. Podobně by totiž nemohlo být považováno za akceptovatelné, pokud by například ad absurdum obecné soudy kupř. zaměnily trestný čin vraždy nově narozeného dítěte matkou (ustanovení § 142 trestního zákoníku) za vraždu (§ 140 téhož zákona).

25. Výše uvedené přitom nemusí mít význam pouze z hlediska doktrinárního (vstříc naplnění zásady nullum crimen sine lege), ale za určitých okolností může mít nesprávná kvalifikace skutku přímý dopad do právní sféry stěžovatele, například v situaci, kdy by pouze s určitými trestnými činy byly spojeny nově nastalé okolnosti příznivé pro pachatele trestného činu (například změna zákona v průběhu trestního řízení, následně vyhlášená amnestie prezidenta republiky vztahující se ke konkrétnímu ustanovení trestního zákoníku apod.). Rovněž i z těchto důvodů je nezbytné dbát na řádné označení a vymezení trestného činu a přisuzovat mu maximální důležitost, což obecné soudy v nyní projednávaném případě neučinily.

26. Takto nese postup obecných soudů též znaky svévole, kterou Ústavní soud interpretoval ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je právě i přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375)]. Jak již dříve uvedl Ústavní soud, každé trestní stíhání v sobě bezpochyby zahrnuje střet mezi právem na osobní svobodu a veřejným zájmem reprezentovaným pravomocí státní moci označit za zakázaná škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání. Z hlediska materiálněprávního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesněprávního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela [viz nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)]. Neboli, jak též vyzdvihl Ústavní soud ve skutkově obdobném případě, v průběhu trestního řízení musí být mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost prokázáno, že obžalovaný svým jednáním skutečně naplnil všechny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, z něhož byl obžalován [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].

27. Pokud tedy obecné soudy nesprávně kvalifikovaly trestné jednání stěžovatele, dospěly k závěru, který byl v rozporu se zjištěnými skutkovými (a taktéž právními) okolnostmi projednávaného případu. Takto porušily principiální zásady trestního práva (výhrada zákona při označení trestnosti jednání, zákaz svévole státní moci) výslovně zakotvené v trestních i lidskoprávních kodexech a jejich postup byl rozporný s principy spravedlnosti.

28. Z výše uvedených důvodů tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy chybnou kvalifikací trestného jednání stěžovatele zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a porušily princip legality trestní represe dle čl. 39 Listiny.

V. b) Nedůvodnost zbylé části ústavní stížnosti

29. Ve zbylé části posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí obecných soudů, a to včetně jejich odůvodnění. Jeho úkolem je pouze zjistit, jak plyne i ze shora řečeného, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)]. Ústavní soud tak není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud také ctí zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.

30. Stěžovatel předně namítá porušení práva na obhajobu spočívající v provedení výslechu svědka bez přítomnosti jeho obhájce. Ve vztahu k nutnosti účasti obviněného a jeho právního zástupce na procesních úkonech již dříve Ústavní soud konstatoval, že právo na obhajobu, jak správně uvádí též stěžovatel, v sobě zahrnuje i právo žádat o odročení úkonu trestního řízení včetně hlavního líčení pro překážky na straně obhájce z toho důvodu, že obviněný žádá přítomnost zvoleného obhájce. Orgány činné v trestním řízení jsou totiž povinny umožnit obhájci, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil [nález sp. zn. II. ÚS 2448/08 ze dne 30. 4. 2009 (N 106/53 SbNU 331)]. Na druhé straně Ústavní soud vždy zdůrazňoval, že této ochrany se může stěžovatel dovolávat pouze tehdy, pokud jeho jednání nenese znaky obstrukčního chování [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 83/96 ze dne 25. 9. 1996 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.)]. Ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, a ze základního práva na právní pomoc, které je zakotveno v čl. 37 odst. 2 Listiny, totiž nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Zároveň tyto orgány musí v konkrétním případě rozlišit situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů a kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení.

31. Právě o takovou situaci šlo v nyní projednávaném případě. Stěžovatel, respektive jeho obhájce, totiž zajisté nevyužil veškerých nejvhodnějších prostředků k zaslání včasné a řádné žádosti o odročení provedení dotčeného úkonu, neboť existovalo množství účinnějších komunikačních prostředků nežli zaslání této žádosti poštou (obzvláště s ohledem na nadcházející dny pracovního volna). Navíc, ze soudního spisu se podává, že i předchozí aktivita stěžovatele se vyznačovala mnohými snahami o prodlužování trestního řízení, a proto nelze odmítnutí žádosti o odročení provedení dotčeného úkonu považovat za neodůvodněné a ve své podstatě zasahující do práva na obhajobu a práva na účast při jednání. Nadto tuto námitku vznášel opakovaně stěžovatel již před obecnými soudy, které se s ní řádně vypořádaly a odůvodnily, proč tento provedený výslech svědka lze považovat za procesně způsobilý důkaz, a navíc správně vyzdvihly, že se nejednalo o jediný důkaz, na základě něhož byla shledána stěžovatelova vina. Proto ani Ústavní soud, kterému přísluší pravomoc přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů pouze z hlediska dodržení ústavnosti, neshledal v tomto bodě porušení práv a svobod stěžovatele.

32. Ve věci dalších uplatněných námitek pak Ústavní soud dodává, že tyto představují pouze polemiku s dřívějšími zjištěními obecných soudů ve vztahu k hodnocení důkazů a z nich vyvozených skutkových a právních závěrů. Jak plyne z ustálené judikatury zdejšího soudu, Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Jak se však podává i ze shora řečeného, obecné soudy ve věci vymezení skutkové stránky trestného jednání a jeho prokázání postupovaly správně a své rozhodnutí řádně odůvodnily a podložily jej konkrétními důkazy svědčícími o vině stěžovatele. Na uvedeném nic nemění, že následně stěžovatelovo trestné jednání chybně kvalifikovaly, neboť toto pochybení v nyní projednávaném případě nemělo souvislost s prováděným dokazováním a skutkovým vymezením věci, a i proto Ústavní soud neshledal důvodnost dalších námitek, neboť vyjma právní kvalifikace skutku nebyly porušeny stěžovatelova práva a svobody.

VI. Závěr

33. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy svým postupem zčásti zasáhly do práv a svobod stěžovatele garantovaných v čl. 36 a 39 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl a zčásti ji zamítl podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu

34. Pakliže Ústavní soud shledal ústavní stížnost pouze zčásti důvodnou, musel zvážit, s přihlédnutím k vyřčenému porušení základních práv a svobod stěžovatele na jedné straně a k hospodárnosti a účelu soudního řízení na straně druhé, která rozhodnutí obecných soudů je nezbytné derogovat. V této souvislosti především sledoval, aby došlo k reparaci zásahu do práv a svobod stěžovatele a zároveň nebyly neodůvodněně zatíženy obecné soudy i procesní strany řízení dalším prodlužováním trestního procesu. Dospěl přitom k závěru, že tohoto cíle bude nejlépe dosaženo, pokud bude zrušeno pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu.

35. Ustanovení § 265m odst. 1 trestního řádu totiž poskytovalo a poskytuje Nejvyššímusoudu možnost změnit výrok předchozího rozhodnutí, pokud splní podmínky v tomto ustanovení stanové pod písmeny a) až c). Jelikož v nyní projednávané věci Ústavní soud shledal, že všechny tyto podmínky splněny byly, mohl (a může) Nejvyšší soud nejen zrušit předchozí rozhodnutí soudů, ale také sám rozhodnout ve věci rozsudkem.

36. Jak již dříve uvedl Ústavnísoud k dotčenému ustanovení trestního řádu, jedná se o důsledek zásady rychlosti a hospodárnosti řízení, tedy o výjimku z pravidla uvedeného v ustanovení § 265l odst. 1 trestního řádu, z něhož vyplývá, že je-li po zrušení napadeného rozhodnutí nutno učinit ve věci nové rozhodnutí, přikáže Nejvyšší soud soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Meritorní rozhodnutí podle § 265m odst. 1 trestního řádu činí Nejvyšší soud na základě skutkového stavu zjištěného v napadeném rozhodnutí (usnesení sp. zn. I. ÚS 675/04 ze dne 9. 5. 2006). Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších instancí pouze nesprávně kvalifikovaly trestné jednání stěžovatele (a naopak řádně prokázaly jeho trestnou činnost), nic mu nebránilo tuto chybu vlastním rozhodnutím napravit, a dostát tak zásadě nullum crimen sine lege na jedné straně a jím správně sledované hospodárnosti trestního řízení na straně druhé. Pokud tak neučinil a pouze konstatoval předchozí pochybení soudů, zasáhl, jak bylo rozvedeno výše, do práv a svobod stěžovatele.

37. Za této situace a s ohledem na neporušení dalších práv stěžovatele tak Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, který bude mít příležitost v opakovaném projednání věci napravit své předchozí pochybení.

38. Ústavnísoud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru