Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2256/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.03.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestný čin
opravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
Trest
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.2256.15.1
Datum podání27.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.4, § 265i odst.1 písm.b, § 265b odst.1, § 265a odst.1

40/2009 Sb., § 58 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2256/15 ze dne 15. 3. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015 č. j. 7 Tdo 562/2015-70, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 7. 2015, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 č. j. 7 Tdo 562/2015-70, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 5 To 65/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 34 T 10/2011.

2. Stěžovatel byl prvostupňovým rozsudkem krajského soudu uznán vinným zločinem zpronevěry dle § 206 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsouzen k trestu odnětí svobody na tři léta, jehož výkon byl podmíněně odložen se stanovenou pětiletou zkušební dobou, a dále byl dle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), zproštěn obžaloby pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 trestního zákoníku. Proti tomuto rozsudku stěžovatel nepodal odvolání, podalo jej však příslušné státní zastupitelství, a to v jeho neprospěch proti výroku o trestu a proti zprošťujícímu výroku. Rozsudkem vrchního soudu byl rozsudek krajského soudu dle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 trestního řádu zrušen ve výroku o trestu i ve zprošťujícím výroku a bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody na pět let a šest měsíců a podle § 259 odst. 1 trestního řádu byla věc v rozsahu zrušení zprošťujícího výroku vrácena krajskému soudu.

3. Stěžovatel není spokojen s rozsahem přezkumu, který Nejvyšší soud v rámci řízení o stěžovatelem podaném dovolání provedl. Své dovolání zaměřil primárně proti výroku o vině vyřčeném v rozsudku krajského soudu. Nejvyšší soud následně shledal, že za situace, kdy stěžovatel nepodal odvolání, a státní zastupitelství sice odvolání podalo, avšak toliko do jiných výroků, tedy předmětný výrok nebyl vůbec předmětem odvolacího řízení, není dovolání proti výroku o vině přípustné. S tím však stěžovatel nesouhlasí. Namítá, že není patrné, jaký má postup Nejvyššího soudu zákonný podklad, když dle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout "pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští" a z hlediska dovolacích důvodů upravených v § 265b odst. 1 trestního řádu řádně namítal důvod předpokládaný v písmenu g), tedy že "rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení".

4. Pokud jde o výrok o trestu, Nejvyšší soud sice shledal dovolání přípustným, jinak se jím však dle stěžovatelova názoru rovněž zabýval nedostatečně. Jednak v dovolacím řízení neproběhlo veřejné projednání, ač právo na něj je důležitou složkou práva na spravedlivý proces, která má pomocí veřejné kontroly bránit zneužívání veřejné moci. Dále pak se Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nevypořádal se stěžovatelovými odkazy na judikaturu, kterými se snažil dovodit potřebnou aplikaci § 58 odst. 1 trestního zákoníku (mimořádného snížení trestu odnětí svobody).

5. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II.

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

III.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

9. Pokud stěžovatel nesouhlasí s tím, jak byla posouzena přípustnost jím podaného dovolání, toliko polemizuje s výkladem podústavního práva, provedeným Nejvyšším soudem, kdy ovšem není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval interpretaci soudů obecných. Výklad Nejvyššího soudu se jeví plně racionální, kdy plnohodnotné vyčerpání řádných opravných prostředků má logicky předcházet vyčerpání prostředků mimořádných. Bezpochyby ani nelze hovořit o tom, že by se zaujatá interpretace příčila textu zákona, když k v § 265a odst. 1 trestního řádu užité formulaci o možnosti napadnout "pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni", lze podotknout, že ve vztahu k předmětnému výroku o vině soud druhého stupně nijak nerozhodoval; jeho rozhodnutí se týkalo pouze výroků jiných.

10. Možno připomenout, že stěžovateli nic nebránilo, aby předmětné odvolání do výroku o vině podal, kdy pokud se cítil nevinným, bylo nasnadě tak učinit. Podání opraveného prostředku do výroku o trestu v neprospěch odsouzeného je pak zcela standardním nástrojem, který má obžaloba k dispozici. Pokud jej státní zastupitelství využilo, nelze jeho postup považovat za jakkoliv překvapivý. Proti vlastnímu obsahu podaného odvolání se pak stěžovatel mohl plně bránit v odvolacím řízení. Jak vyplývá i z dosavadní judikatury Ústavního soudu, v předmětné situaci nemůže být o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele řeč (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2059/11, IV. ÚS 3354/13).

11. Ve vztahu k institutu dovolání dále třeba uvést, že jde o prostředek, jehož zavedení do právního řádu je projevem uvážení zákonodárce, a nikoli projekcí případného základního práva garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Základní právo na přezkum pravomocných výroků v trestní věci nelze dovodit ani z ústavního pořádku, ani bez dalšího z mezinárodních závazků České republiky. Úmluva výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádná z mezinárodní smlouva neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného, opravného prostředku. Tomu odpovídá i prostor daný z hlediska požadavků ústavnosti zákonodárci k právní úpravě tohoto prostředku, včetně například úpravy toho, kdy by muselo být o podaném dovolání rozhodováno ve veřejném zasedání.

12. Nutno zdůraznit, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným. Zásada ústnosti, veřejnosti a další obdobné zásady, se v různých fázích řízení logicky uplatňují v různé míře. K jejich plnému naplnění dochází především před soudem prvého stupně, u kterého má také vždy spočívat těžiště řízení. Z hlediska formy řízení i rozsahu přezkumu tak od řízení dovolacího nelze očekávat totéž, jako od řízení před soudy nižších stupňů.

13. Aplikováno na stěžovatelovu věc, nelze shledat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, když absence veřejného projednání i šíře provedeného přezkumu odpovídají mimořádnému charakteru opravného prostředku, o kterém bylo Nejvyšším soudem rozhodováno.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru