Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2256/14 #1Usnesení ÚS ze dne 14.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/prodloužení
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.2256.14.1
Datum podání03.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 73 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2256/14 ze dne 14. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Bohdana Ptáčka, t. č. Vazební věznice České Budějovice, zastoupeného JUDr. Radimem Pařízkem, advokátem se sídlem Žižkova 1, České Budějovice, směřující proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 24. 6. 2014, č. j. 14 To 184/2014-327, a ze dne 14. 7. 2014, č. j. 14 To 212/2014-123, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, předanou k poštovní přepravě dne 3. 7. 2014 a doplněnou podáními ze dne 11. 7. 2014, 5. 8. 2014 a 18. 8. 2014, tedy podanou ve lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení krajského soudu, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích, č. j. 33 Nt 3/2013-47, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 4. 3. 2014, č. j. 14 To 70/2014-92, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů vymezených v ustanovení § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu, neboť proti němu (spolu s dalšími čtyřmi osobami) bylo dne 18. 12. 2013 zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle ustanovení § 238 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku.

3. Dne 16. 3. 2014 podal stěžovatel žádost o propuštění na svobodu, kterou Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 4. 2014, č. j. 33 Nt 186/2014-166, zamítl. O stížnosti stěžovatele proti tomuto usnesení pak rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 24. 6. 2014, č. j. 14 To 184/2014-327, tak, že ji podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou, když shledal věcně správným právní závěr okresního soudu ohledně naplnění vazebních důvodů vymezených v ustanovení § 67 písm. a) a písm. c) trestního řádu ve vztahu ke stěžovateli. [Vazební důvod podle ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu skončil dne 17. 3. 2014.] V odůvodnění krajský soud mimo jiné konstatoval, že "nelze opomenout, že (stěžovatel) je osobou s bohatou trestní minulostí, neboť se již celkem 10krát za své protiprávní jednání odpovídal před soudem. (Stěžovatel) má trvalé bydliště, ale na něm se nezdržuje, střídá místa pobytu a je osobou, která nemá zaměstnání a nemá tudíž ani trvalý zdroj příjmů. Tím bylo v podstatě páchání trestné činnosti. Jedná se o natolik vážná zjištění, že u (stěžovatele) vzbuzují zcela reálnou obavu, že by se mohl trestnímu stíhání vyhýbat, případně by mohl trestnou činnost opakovat" (str. 3 usnesení).

4. V mezidobí byl současně podán návrh státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě, o níž rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 4. 6. 2014, č. j. 33 Nt 163/2014-38, tak, že stěžovatele podle ustanovení § 73b odst. 3 trestního řádu propustil z vazby na svobodu, přičemž současně podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu přijal písemný slib stěžovatele a podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu mu byl stanoven dohled probačního úředníka. V odůvodnění usnesení okresní soud mimo jiné konstatoval, že "u (stěžovatele) došlo k zásadní změně, když při výkonu vazby si upevnil vztahy s Ing. Židovou, vzdálenou příbuznou, a zajistil si v případě jeho propuštění na svobodu bydlení u ní v rodinném domě v S." Proto okresní soud dospěl k závěru, že v této fázi trestního řízení je možné nahradit důvody vazby nahrazujícími instituty. Uvedené usnesení nicméně nenabylo právní moci, neboť v zákonné lhůtě proti němu podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích stížnost v neprospěch stěžovatele, jíž se domáhala, aby byl stěžovatel i nadále ponechán ve vazbě z důvodů vymezených v ustanovení § 67 písm. a) a c) trestního řádu.

5. O uvedené stížnosti rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 14. 7. 2014, č. j. 14 To 212/2014-123, a to tak, že napadené usnesení okresního soudu podle ustanovení § 149 odst. 1 trestního řádu v celém rozsahu zrušil a podle ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu nově rozhodl, že se stěžovatel i nadále ponechává ve vazbě ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 trestního řádu, neboť důvody vazby, vymezené v ustanovení § 67 písm. a) a c) trestního řádu, u něj nadále trvají. Krajský soud se především neztotožnil s výše uvedeným závěrem okresního soudu o "zásadní změně situace stěžovatele", spočívající v jisté úpravě rodinných poměrů a jeho úmyslu obstarat si práci za účelem opatření si legálního zdroje přijmu, neboť taková tvrzení "neodpovídají ani současné důkazní situaci předmětné věci", přičemž "bez bližšího odůvodnění" byly podkladem pro přijetí institutů nahrazujících vazbu a propuštění stěžovatele na svobodu. Při úvaze o trvání vazebních důvodů pak krajský soud opětovně poukázal na "bohatou" trestní minulost stěžovatele, jež vzbuzuje obavu z vyhýbání se trestnímu stíhání a z útěku stěžovatele, a také na dosud zjištěné skutečnosti, které nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal právě stěžovatel, kterému za to hrozí uložení nepodmíněného trestu. Krajský soud tak shodně s okresním soudem dospěl k názoru, že v daném případě jsou naplněny obligatorní podmínky vazebního zajištění stěžovatele ve smyslu dovětku ustanovení § 67 trestního řádu, nicméně, na rozdíl od okresního soudu, má za to, že uvedené okolnosti vylučují použití institutů nahrazujících vazbu stěžovatele a tedy jeho propuštění na svobodu a naopak jsou důvodem pro ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti svou argumentaci stran namítaného porušení svých základních práv zakládá především na obsáhlé polemice s právním názorem krajského soudu a konkrétními okolnostmi, které jím byly zohledněny při posuzování důvodnosti vazby a vedly jej k překonání názoru okresního soudu. Dle názoru stěžovatele tyto konkrétní okolnosti nejsou přesvědčivě a dostatečně odůvodněny, nemají oporu v důkazech, což je způsobeno mimo jiné tím, že i samotné zahájení trestního stíhání nebylo důvodné. Ve své argumentaci stěžovatel vychází též z judikatury Ústavního soudu, týkající se problematiky vazebního rozhodování obecných soudů, s níž se dle jeho názoru ústavní stížností napadená rozhodnutí krajského soudu dostávají do rozporu.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Předně je třeba uvést, že navzdory jisté znalosti judikatury Ústavního soudu (s ohledem na její citaci v obsahu ústavní stížnosti), stěžovatel v ústavní stížnosti přednesenou polemikou s odůvodněním napadených usnesení krajského soudu ohledně trvání důvodu jeho vazby Ústavní soud staví do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud je totiž v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky).

9. Je tak primárně na obecných soudech a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda vzetí do vazby, příp. její další trvání, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na § 125 trestního řádu). Zásah do práva stěžovatele by představovalo zejména takové rozhodnutí, které obsahuje povšechné a obecné odůvodnění v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby bez odkazu na konkrétní okolnosti zakládající existenci vazebních důvodů.

10. Prizmatem výše naznačených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení krajského soudu a jím předestřené skutečnosti odůvodňující aplikaci ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu při rozhodování o trvání důvodů vazby stěžovatele. Důvodnost obavy z naplnění vazebních důvodů podle ustanovení § 67 písm. a) a písm. c) trestního řádu (tedy tzv. útěková vazba a předstižná vazba) jak krajský soud, tak před ním i okresní soud, shodně spatřovaly v několika konkrétních skutečnostech, které blíže v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly. Tyto skutečnosti se týkaly charakteru spáchané trestné činnosti (její dlouhodobost, rozsáhlost a závažnost), dále osobních a majetkových poměrů samotného stěžovatele (absence rodinného zázemí, trvalého bydliště i legálního zdroje příjmu) a rovněž i "bohaté" trestní minulosti stěžovatele. V neposlední řadě soudy rovněž zohlednily komplikovaný průběh trestního řízení (přeshraniční prvek ve vyšetřované trestné činnosti) a také výši trestu, která stěžovateli v případě prokázání viny za spáchanou trestnou činnost hrozila. Zatímco však okresní soud v usnesení ze dne 4. 6. 2014 tyto okolnosti nepovažoval za natolik závažné, aby odůvodňovaly další trvání vazby stěžovatele, neboť u něho došlo k "zásadní změně" rodinných i osobních poměrů, krajský soud se s tímto názorem neztotožnil, když dospěl k závěru, že tyto konkrétní okolnosti naopak reálně odůvodňují i obavu, že v případě propuštění stěžovatele na svobodu by mohl uprchnout či se skrývat a vyhýbat se trestnímu stíhání, příp. pokračovat v páchání trestné činnosti, jako tomu bylo mnohokráte v minulosti, a proto konstatoval, že i nadále trvají důvody vazby vymezené v ustanovení § 67 písm. a) a c) trestního řádu, což také dle názoru Ústavního soudu řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil.

11. Ústavní soud je proto toho názoru, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění obou napadených usnesení krajského soudu dostatečně rozvedeny a konkretizovány (§ 134 odst. 2 ve spojení s § 67 a § 71 trestního řádu). Omezení osobní svobody stěžovatele se proto Ústavnímu soudu v daném případě jeví jako proporcionální a neporušující základní práva stěžovatele, jak namítal v ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel namítá rozpor právního názoru a postupu krajského soudu s judikaturou Ústavního soudu, když krajský soud dostatečně neodůvodnil okolnosti, které jej vedly k právnímu závěru o důvodnosti dalšího trvání vazby stěžovatele a k překonání názoru okresního soudu v usnesení ze dne 4. 6. 2014 ohledně důvodnosti přijetí institutů nahrazujících vazbu, s takovou námitkou se Ústavní soud neztotožňuje, neboť to byl naopak okresní soud, jenž svůj názor dostatečně neodůvodnil, nezaložil jej na skutkových zjištěních, s oporou v provedených důkazech, a nadto jej zatížil vnitřní rozporuplností, když na straně jedné dospěl k dílčímu závěru, že v daném případě jsou naplněny obligatorní podmínky vazebního zajištění stěžovatele ve smyslu dovětku ustanovení § 67 trestního řádu, na straně druhé pak dospěl k závěru, že uvedené okolnosti neodůvodňují vazební stíhání stěžovatele.

12. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2014

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru