Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2251/10 #1Usnesení ÚS ze dne 27.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2251.10.1
Datum podání03.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 142 odst.1, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2251/10 ze dne 27. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky B. P., zastoupené JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Mikulášská tř. 9, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2010 č. j. 56 Co 9/2010-91, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 8. 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, konkrétně jeho výroku II., jímž Krajský soud v Plzni jako soud odvolací v rámci rozsudku ve věci samé rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatelka tvrdila, že tímto výrokem byla porušena její ústavní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když obecný soud ignoroval stěžovatelkou tvrzené skutečnosti a přes její krajně svízelnou situaci neaplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. a uložil jí povinnost k úhradě nákladů řízení. Odvolací soud si měl být podle stěžovatelky vědom, že náhrada nákladů řízení ve výši řádů desítek tisíc korun je v osobní a sociální situaci stěžovatelky neúnosná a najisto způsobí devastující následek, přestože řízení o projednávané žalobě nevyvolalo její chování, ale chování jejího manžela, který nese za předmět řízení plnou odpovědnost. Stěžovatelka také namítala, že odvolací soud své rozhodnutí nevysvětlil, jeho rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné a mělo by být bez dalšího zrušeno.

Ústavní soud si k projednání ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - sever sp. zn. 3 C 127/2009 a zjistil, že shora uvedeným rozsudkem Krajský soud v Plzni změnil postupem podle ustanovení § 220 o. s. ř. zamítavý rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 22. 10. 2009 č. j. 3 C 127/2009-67 tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni D. K. (dále též "vedlejší účastnice"), částku 99.143,50 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a dále stěžovatelce jako v řízení neúspěšné straně uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 68.804,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (II. výrok).

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud zdůrazňuje, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení jejích základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem.

Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je výlučnou doménou obecných soudů. Je na nich, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a případné související otázky a podle toho také rozhodovaly o vzniklých nákladech. Ústavní soud při posuzování této problematiky, která je ve vztahu k předmětu řízení zásadně podružná, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušujícímu nálezu se uchyluje pouze výjimečně, pokud zjistí, že se obecný soud dopustil procesního excesu, který má charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil zjištěný skutkový stav, z něhož dle jejího názoru dovodil nesprávné závěry týkající její majetkové situace, resp. při rozhodování o náhradě nákladů řízení před obecnými soudy k poměrům stěžovatelky nepřihlédl.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ať už jde o pouhé stádium rozhodování o náhradě nákladů řízení, také v něm se uplatní zásada volného hodnocení důkazů, jak je vymezena v § 132 o. s. ř. Pokud obecný soud postupuje v intencích této zásady, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jeho hodnocení důkazů "přehodnocovat", a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval. Pouze v případě, že jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za rozhodnutí, které je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Ústavy.

Pochybení daných rozměrů ovšem Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Odvolací soud, který na rozdíl od soudu prvního stupně vyhověl žalobě, postupoval zcela zjevně v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., pokud úspěšné žalobkyni přiznal oproti stěžovatelce coby žalované, která neměla ve věci úspěch, plnou náhradu vynaložených nákladů řízení. Své rozhodnutí o nákladech řízení také dostatečně odůvodnil. Ústavní soud neshledal v tomto rozhodnutí žádné pochybení, které by dosahovalo ústavního rozměru.

Pokud jde o případné užití moderačního práva soudu podle ustanovení § 150 o. s. ř., na něž stěžovatelka poukazuje, Ústavní soud zdůrazňuje, že se jedná pouze o možnost danou k uvážení v konkrétním případě obecným soudům a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto uvážení jakkoliv zasahovat, a zejména pak nikoli tam, kde tyto důvody obecným soudem (byť v řízení odvolacím) shledány nebyly. Je na obecných soudech, aby dané ustanovení uváděly v život jeho aplikací na individuální případy. Jedná se o jejich nezávislé diskreční oprávnění. Pokud tedy v projednávaném případě odvolací soud nezjistil žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by nemusel zčásti nebo zcela náhradu nákladu řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. přiznat, nebylo ani jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto ustanovení nepřistoupil (srov. např. IV. ÚS 397/05, II. ÚS 821/06, I. ÚS 47/08). Stěžovatelka byla v řízení právně zastoupená a vzhledem k podanému odvolání protistrany mohla počítat i s variantou, že odvolací soud může žalobě vyhovět a přisoudit žalobkyni podle pravidla úspěchu ve věci náhradu nákladů řízení. Pokud tedy měla stěžovatelka za to, že v jejím případě je splněna existence konkrétního důvodu hodného zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., mohla tomu přizpůsobit i svůj závěrečný návrh a užití moderačního práva v jejím případě soudu výslovně navrhnout, pak by se jistě musel odvolací soud s návrhem vypořádat a svůj postup zdůvodnit.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru