Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 225/01Nález ÚS ze dne 04.07.2001K právu na projednání věci bez zbytečných průtahů - nečinnost správního orgánu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 102/23 SbNU 35
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.225.01
Datum podání11.04.2001
Napadený akt

rozhodnutí správní

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

71/1967 Sb., § 3 odst.3, § 49


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 225/01 ze dne 4. 7. 2001

N 102/23 SbNU 35

K právu na projednání věci bez zbytečných průtahů - nečinnost správního orgánu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti JUDr.

B. G. proti postupu České správy sociálního zabezpečení v Praze,

spočívajícím v nečinnosti, za účasti účastníka řízení České správy

sociálního zabezpečení, takto:

Ústavní soud České republiky ukládá České správě sociálního

zabezpečení, aby nepokračovala v průtazích ve věci vedené u ní pod

čj. 360 728 007 a neprodleně v této věci jednala.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 11. 4. 2001 ústavní stížnost JUDr.

B. G.., ve které se uvádí, že Krajský soud v Plzni zrušil svým

rozsudkem sp. zn. 17 Ca 386/96 z 6. 3. 2000 rozhodnutí České

správy sociálního zabezpečení v Praze č. 360728007 ze dne 16. 10.

1996, jímž byl stěžovateli přiznán starobní důchod. Rozsudek

krajského soudu potvrdil Vrchní soud v Praze svým rozsudkem sp.

zn. 1 Cao 81/2000 ze dne 7. 6. 2000. Od této doby Česká správa

sociálního zabezpečení v Praze nové rozhodnutí, jímž by

stěžovateli přiznala starobní důchod, nevydala. Dle názoru

stěžovatele v důsledku tohoto postupu došlo k porušení čl. 30

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z výše

uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud uložil

České správě sociálního zabezpečení vydat do 30 dnů od právní moci

nálezu rozhodnutí, kterým by stěžovateli přiznal starobní důchod

ve výši vyplývající z citovaných rozsudků obecných soudů.

Ústavní soud si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal

vyjádření České správy sociálního zabezpečení v Praze (dále jen

"ČSSZ") a příslušný spis č. X. ČSSZ k ústavní stížnosti

uvedla, že vydání nového rozhodnutí je závislé na sdělení

zaměstnavatele o výši a výplatě mzdy za dobu trvání pracovního

poměru v době od 2. 11. 1992 do 31. 8. 1993, které současně ČSSZ

opakovaně urguje.

Ze spisu ČSSZ Ústavní soud zjistil, že dne 19. 6. 1996 podal

stěžovatel žádost o důchod, jenž mu byl přiznán rozhodnutím ze dne

16. 10. 1996 č. 360 728 007. V opravném prostředku se stěžovatel

domáhal přezkoumání uvedeného správního rozhodnutí a žádal

o zohlednění výdělků u privátní pojišťovací agentury M. S., kde

pracoval ve vedlejším pracovním poměru od 2. 11. 1992 do 31. 8.

1993. Krajský soud uvedené správní rozhodnutí rozsudkem ze dne 6.

3. 2000 sp. zn. 17 Ca 386/96 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení

s tím, že na základě provedených důkazů vzal za prokázané, že mezi

stěžovatelem a privátní pojišťovací agenturou České pojišťovny

zastoupenou M. S. vznikl vedlejší pracovní poměr, přičemž ČSSZ

dobu vedlejší pracovní činnosti do osobního vyměřovacího základu

nezahrnula. Proti rozsudku podala ČSSZ odvolání, avšak Vrchní soud

v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem sp. zn.

1 Cao 81/2000. Přitom uvedl, že se soud prvního stupně dopustil

určité stylistické a logické nepřesnosti, avšak dle jeho názoru je

z uvedeného rozsudku právní názor jasně patrný a obsahuje pokyn

k započtení, resp. zohlednění navrhovatelových příjmů z uvedeného

pracovního poměru do osobního vyměřovacího základu. Uvedený

rozsudek obdržela ČSSZ dne 7. 7. 2000.

Dále ze správního spisu vyplynulo, že ČSSZ dopisem ze dne

12. 7. 2000 vyzvala M. S. o sdělení doby zaměstnání stěžovatele

a o výši jeho vyměřovacích základů (hrubých výdělků) za uvedenou

dobu. S ohledem na to, že ČSSZ neobdržela odpověď, urgovala

vyřízení této žádosti dopisem ze dne 16. 8. 2000. V dopise dne

25. 8. 2000 K. S. uvedl, že mzda za dobu trvání pracovního poměru

nebyla vyplacena. Další žádost stejného obsahu, adresovaná K. S.,

byla učiněna dne 30. 5. 2001, tj. až po doručení výzvy Ústavního

soudu.

Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti dle čl.

83 Ústavy ČR vzhledem k tvrzenému porušení základních práv

a svobod tak, jak předpokládá čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR,

ve spojení s § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přezkoumal ústavní

stížnost stěžovatele a na základě zjištění učiněných

z připojeného spisu pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je

důvodná.

Dle názoru Ústavního soudu právo stěžovatele na řádný

a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý

způsob vedení procesu, ale také právo na to, aby jeho věc byla

projednána bez zbytečných průtahů, jak výslovně uvádí čl. 38 odst.

2 Listiny a § 3 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení

(správní řád), ve spojení s § 108 zákona č. 582/1991 Sb.,

o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění

pozdějších předpisů. Správní řád současně blíže specifikuje pojem

"bez zbytečných průtahů" na základě stanovení lhůt pro vydání

rozhodnutí; podle § 49 citovaného zákona je správní orgán povinen

rozhodnout v jednoduchých případech bezodkladně, ve složitějších

pak do 30 dnů, resp. 60 dnů. Skutečnost, že správní orgán po dobu

více jak 9 měsíců neučinil v řízení žádný úkon, jednoznačně

dokládá, že nepostupoval tak, aby věc byla vyřízena bez zbytečných

průtahu.

Pokud tedy správní orgán o stěžovatelově návrhu doposud žádné

rozhodnutí nevydal, přičemž po značnou dobu nepodnikl žádné kroky

k vyřízení tohoto návrhu, je možno tuto jeho nečinnost

kvalifikovat jako jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu

ustanovení § 72 odst. l písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, porušující čl. 38

odst. 2 Listiny, a z toho důvodu bylo ústavní stížnosti podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, vyhověno a ČSSZ v intencích § 82 odst. 3

písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

zakázáno svou nečinností v porušování práv stěžovatele pokračovat.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. července 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru