Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2245/17 #1Usnesení ÚS ze dne 26.07.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - NS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
procesní - odložení vykonatelnosti
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkvůle/projev
dovolání/důvody
Vydědění
Dědictví
Dědické řízení
dědic
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.2245.17.1
Datum podání20.07.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 469a odst.1

99/1963 Sb., § 243f odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2245/17 ze dne 26. 7. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Gagika Aharonyana, zastoupeného Mgr. Jiřím Janouškem, advokátem, AK se sídlem Údolní 1724/59, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2016 č. j. 10 Co 710/2015-254 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017 č. j. 21 Cdo 5331/2016-310, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2016 č. j. 10 Co 710/2015-254, takto:

Ústavní stížnost a návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2016 č. j. 10 Co 710/2015-254 se odmítají.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také ústavní garance dědického práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Návrhem ze dne 6. 4. 2018 se stěžovatel také domáhal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Tento návrh stěžovatel odůvodnil tím, že soudní komisař činí úkony směřující k ukončení dědického řízení. Bude-li toto řízení pravomocně skončeno, mohl by se - v případě úspěchu se svou ústavní stížností - dostat do nevýhodného právního postavení. Nemovitý majetek, který by podle závěti měl připadnout jemu, by tak mohl být zákonným dědicem převeden na třetí osobu a tato část pozůstalosti by tak byla prakticky vyloučena z dalšího řízení o pozůstalosti.

3. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů a spisového materiálu Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud"), který si Ústavní soud vyžádal, plyne následující. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl k odvolání žalobce, syna zůstavitele, změněn rozsudek okresního soudu ze dne 15. 6. 2015 č. j. 14 C 1/2011-213, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na určení neplatnosti závěti a listiny o vydědění. Krajský soud naopak určil, že důvod pro vydědění žalobce zůstavitelem podle § 469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. z."), tj. že žalobce trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, není dán.

4. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel, závětní dědic, dovoláním. Nejvyšší soud jej však odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), částečně jako nepřípustné, neboť rozhodnutí krajského soudu bylo z hlediska závěru o nedůvodnosti vydědění žalobce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů, zejm. pak Nejvyššího soudu. Částečně jej pak odmítl pro vady, pro něž nebylo možno v řízení pokračovat. Stěžovatel totiž uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky stěžovatele totiž směřovaly pouze proti tvrzeným vadám dokazování a hodnocení důkazů na straně krajského soudu a proti správnosti jeho skutkových zjištění. Konečně, stěžovatel ve svém dovolání namítal, že krajský soud dospěl k odlišným skutkovým zjištěním než okresní soud, aniž by však dokazování zopakoval či doplnil.

5. Stěžovatel nyní brojí proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů ústavní stížností. Svou argumentaci opírá především o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 295/10 ze dne 7. 11. 2012, z něhož plyne, že projevené vůli zůstavitele je třeba poskytnout principiální ochranu. Tuto argumentaci stěžovatel uplatnil již v řízeních vedených krajským soudem i Nejvyšším soudem, avšak obecné soudy jej podle jeho názoru nijak ve svých úvahách nezohlednily. Odmítly tak respektovat závazný právní názor Ústavního soudu, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces. Krajský soud měl dále porušit tzv. zásadu přímosti, když na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že důvod pro vydědění není dán, dospěl tak podle stěžovatele k odlišným skutkovým zjištěním, aniž by však jím provedené dokazování doplnil či zopakoval. Konečně Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vyčítá, že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu své usnesení náležitě neodůvodnil. Stěžovatel má tedy za to, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušila jeho právo na spravedlivý proces a ústavní garanci dědického práva dle ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.

6. Ústavní soud vyzval Nejvyšší soud a krajský soud, aby se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřily. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že stížnost považuje za nedůvodnou. Své tvrzení dále nerozvedl, neboť měl za to, že námitky stěžovatele směřují spíše proti postupu Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud pak ve svém vyjádření parafrázoval odůvodnění svého rozhodnutí. Dále vyjádřil své přesvědčení, že jeho rozhodnutí bylo přiléhavě a dostatečně odůvodněno v souladu s ustanovením § 243f odst. 3 o. s. ř., neboť důvody, na jejichž základě dovolání odmítl, jsou z něj jasně patrné. Konstatoval tak, že jeho napadeným rozhodnutím nebyla základní práva stěžovatele porušena a ústavní stížnost by tudíž měla být odmítnuta.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.

9. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním soudním řízení. Stěžovatel v něm neuspěl se svou argumentací stran důvodnosti vydědění žalobce. Konkrétně, že s ohledem na skutečnosti případu (především rozsahu a četnosti styku mezi zůstavitelem a žalobcem) byl dán zůstavitelem uplatněný důvod pro vydědění žalobce podle § 469a odst. 1 písm. b) o. z., tj. že žalobce trvale neprojevoval o zůstavitele opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl. Jeho námitky však směřují pouze proti výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení včetně procesu dokazování, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která reagují na námitky a tvrzení stěžovatele.

10. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

11. Konečně Ústavní soud považuje za potřebné, alespoň krátce reagovat na argumentaci stěžovatele výše citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 295/10, z něhož plyne, že obecné soudy musí při posuzování platnosti listiny o vydědění "na prvním místě respektovat vůli zůstavitele a poskytnout jí principiální ochranu". Ústavní soud v citovaném nálezu přistoupil ke kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť dospěl k závěru, že obecné soudy takovouto ochranu stěžovatelově vůli neposkytly a přiklonily se k výkladu svědčícímu ve prospěch neplatnosti listiny o vydědění, byť z dokazování tento závěr jednoznačně neplynul. V pochybnostech tedy obecné soudy měly upřednostnit výklad ve prospěch platnosti listiny o vydědění před jeho neplatností. Tyto závěry stěžovatel vztahuje i k nyní rozhodovanému případu a tvrdí, že obecné soudy tomuto příkazu nedostály.

12. Podle názoru Ústavního soudu jistě platí principiální východisko respektu k projevené vůli zůstavitele, které se dále promítá v presumpci platnosti listiny o vydědění. Zároveň však nelze námitku stěžovatele stran tvrzené přiléhavosti závěrů Ústavního soudu vyjádřených ve výše citovaném nálezu akceptovat, neboť oba případy jsou založeny na odlišných skutkových základech a nelze je tudíž jednoduše subsumovat jeden pod druhý. Aby bylo možno nyní projednávaný případ podřadit pod výše citovaný precedent, musel by stěžovatel podrobně vylíčit, v čem spočívá podobnost obou případů. Z výše citovaného nálezu plyne, že aby byl naplněn předmětný důvod vydědění dle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) o. z., resp. aby mohl zůstavitel na základě tohoto důvodu platně vydědit svého potomka, "konkrétní jednání potomka [je] třeba posoudit nejen z hlediska obecného pojetí dobrých mravů ve společnosti, ale zohlednit také velikost, zvyklosti, sociální postavení, náboženské založení rodiny zůstavitele, zájem zůstavitele na udržování rodinných vztahů s potomkem apod." Aplikace tohoto důvodu pro vydědění tak vyžaduje kontextuální posouzení rozhodované věci. Obdobné posouzení pak vyžaduje i úvaha, zda je možné nyní rozhodovaný případ podřadit pod shora odkazovaný nález. Stěžovatel však, snad kromě obecných tvrzení o "skutkové shodnosti", neuvádí žádné skutečnosti, které by svědčily o totožnosti obou věcí.

13. Východiskem úvah o platnosti právního úkonu zůstavitele je tak sice principiální požadavek ochrany jím projevené vůle, avšak to neznamená, že se tato vůle musí vždy prosadit bez ohledu na okolnosti konkrétního případu. Soudy jsou totiž také povolány k tomu, aby posoudily, zda byly důvody pro vydědění v konkrétním případě naplněny či nikoliv. V nyní rozhodovaném případě obecné soudy dospěly k závěru o tom, že vůči žalobci důvod pro vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) o. z. naplněn nebyl. Tento závěr však sám o sobě nezakládá protiústavnost jejich rozhodnutí. Pravidlo plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 295/10 neplatí absolutně, nýbrž organicky "vyrůstá" ze skutkových okolností případu, v němž bylo formulováno. V tomto směru tedy nemohl dát Ústavní soud za pravdu stěžovateli (mj. také s ohledem na to, že námitky stran výše namítaných vad dokazování považoval za neopodstatněné), neboť neměl za to, že by napadená rozhodnutí obecných soudů byla v rozporu s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu sp. zn. I. ÚS 295/10.

14. Ústavní soud má tedy za to, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele. Proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z důvodu, že nebylo možné ústavní stížnost věcně projednat, nezbylo Ústavnímu soudu než spolu s ní odmítnout i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru