Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 224/03Usnesení ÚS ze dne 08.07.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Cena
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.224.03
Datum podání16.04.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 9 odst.4, § 6 odst.1 písm.k

43/1969 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 224/03 ze dne 8. 7. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelů V. M., a Ing. Z. M., zastoupených advokátem JUDr. J. Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2002, č.j. 44 Ca 224/2002-56, a rozhodnutí Okresního úřadu Rokycany, pozemkového úřadu, ze dne 20. 8. 2001, č.j. PÚ 1380/92-2 (449/2001), takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], stěžovatelé V. M. (pozn.: v návrhu je uvedeno V. M., avšak z příloh návrhu a podání jmenovaného V. M. ze dne 28. 4. 2003 je zřejmé, že se jedná o písařskou chybu) a Ing. Z. M. napadli rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2002, č.j. 44 Ca 224/2002-56, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Okresního úřadu Rokycany, pozemkového úřadu, ze dne 20. 8. 2001, č.j. PÚ 1380/92-2 (449/2001), neboť mají za to, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví zakotvené v čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, Okresní úřad Rokycany, pozemkový úřad, (dále jen "pozemkový úřad") ve svém, shora uvedeném rozhodnutí podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb.") stanovil, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí v k.ú. Rokycany, jež byly blíže specifikovány ve výroku uvedeného rozhodnutí. Toto své rozhodnutí pozemkový úřad zdůvodnil tím, že nebyla splněna jedna ze základních podmínek § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., když k uzavření kupních smluv ze dne 5. 10. 1973 a 26. 2. 1975, na jejichž základě přešly předmětné nemovitosti na stát, nedošlo za nápadně nevýhodných podmínek. Znaleckým posudkem bylo totiž zjištěno, že cena vyplacená za nemovitosti byla stanovena v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy a jiné nápadně nevýhodné podmínky prokázány nebyly. Přitom samotný prodej neměl pro prodávajícího V. M. (otce stěžovatelů) žádné ekonomické důsledky, neboť předmětné nemovitosti jmenovaný koupil za nižší cenu, než za jakou jejich část za dva roky poté prodal, a to za platnosti stejných cenových předpisů. Pokud dle pozemkového úřadu jmenovaný neměl prostředky k obživě, protože nepobíral důchod, a tak předmětné nemovitosti musel prodat, může tato skutečnost svědčit jen o stavu tísně.

Proti uvedenému rozhodnutí pozemkového úřadu podali stěžovatelé opravný prostředek, avšak Krajský soud v Praze je svým, shora citovaným rozsudkem potvrdil. Vycházel přitom z toho, že v dané věci bylo prokázáno, že výše uvedené kupní smlouvy, na jejichž základě přešly předmětné nemovitosti do vlastnictví státu, byly prodávajícím uzavřeny v tísni, avšak restitučním titulem je pouze taková kupní smlouva, která byla uzavřena jak v tísni, tak i za nápadně nevýhodných podmínek, tj. kdy byla porušena ekvivalentnost vzájemných plnění a poměr získávané hodnoty k vydávané hodnotě byl nápadně nevýhodný, přičemž nemusí jít jen o rozpor s cenovými předpisy. Stěžovatelé měli dokládat nápadnou nevýhodnost kupních smluv nesprávným právním posouzením, přičemž odkazovali na nález Ústavního soudu č. 79 Sbírky nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, ovšem krajský soud dospěl k závěru, že uvedené rozhodnutí na daný případ, ve kterém kupní cena za předmětné nemovitosti byla stanovena nejvyšší sazbou podle § 14 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 43/1969 Sb., stanovenou pro města od 10 000 do 40 000 obyvatel, nedopadá, protože se týká postupu podle § 15 citované vyhlášky. Dále krajský soud uvedl, že stěžovatelé neprokázali, že část předmětných nemovitostí byla louka sloužící ke krmení hospodářského zvířectva, které prodávající musel po prodeji nemovitostí zlikvidovat, čímž ztratil část obživy. Tato argumentace byla uplatněna až při jednání dne 28. 11. 2002, přičemž soud pokládal za potřebné k této otázce vyslechnout druhého stěžovatele, který uvedl, že jeho otec byl (patrně) od roku 1968 do roku 1972 v pracovním poměru u Státního statku v Tachově, avšak poté, co o jím produkované výrobky přestal být zájem, práci ukončil. Předtím vypomáhal lidem při práci se dřevem. Choval dvě krávy a jednu ovci, tato hospodářská zvířata musel zlikvidovat poté, co prodal předmětné pozemky a co byly prodány p. Č. pozemky, které měl (zřejmě jeho otec) pronajaty. Dle soudu však jím sdělené údaje nekorespondují s obsahem čestného prohlášení stěžovatelů ze dne 10. 5. 2001, dle kterého měly předmětné pozemky tvořit součást podnikatelského areálu a sloužit jako prostor, kam se skládalo dříví a kde se skladovaly hotové výrobky, a dle kterého jejich otec po prodeji pozemku již podnikatelskou činnost neprovozoval. Vzhledem k této skutečnosti soud předmětnou argumentaci jako nevěrohodnou odmítl. Soud má za prokázané, že V. M. předmětné pozemky koupil za nižší cenu, než za jakou je za dva roky prodal státu. Dále má soud za prokázané, a to na základě znaleckého posudku znalce J. Š. ze dne 15. 8. 1995, který nebyl účastníky zpochybněn, že kupní cena byla stanovena nejvyšší sazbou podle tehdy platného cenového předpisu. Dle soudu dále nebyly prokázány jiné skutečnosti, které by svědčily o nápadně nevýhodných podmínkách. Vzhledem k tomu se plně ztotožnil s názorem pozemkového úřadu, tj. že restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. není dán.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že nadále setrvávají na svém stanovisku, že nápadně nevýhodné podmínky naplňuje diskriminující postavení jejich otce jako původního vlastníka, který se stal občanem nesoucím stigma vyvrhele, někým, kdo byl odkázán na dobrodiní svých bližních, neboť mu stát neposkytl ani důchod, navíc mu násilně zabránil, aby si na živobytí mohl vydělávat soukromým podnikáním. Pozemkový úřad tak měl nesprávně posoudit jeho životní pozici v době nuceného rozprodeje části firmy, kdy dle stěžovatelů nelze přihlížet ke skutečnosti, že mu bylo z jiného důvodu plněno ve finančních prostředcích z jiného státu. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. V podání ze dne 28. 4. 2003 stěžovatel V. M. - nikoliv prostřednictvím svého právního zástupce - provedl opravy chyb v psaní v ústavní stížnosti a dále poukázal na to, že jeho bratr V. dostal svůj podíl již v roce 1991 na základě dohody uzavřené podle nesprávného právního předpisu (zákon č. 87/1991 Sb.), kdežto stěžovatelům je jejich nárok odepírán. Dále zaslal některé doklady, které mají svědčit o tom, že jeho otec byl politicky pronásledován.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelům nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

V prvé řadě je třeba uvést, že dovolávají-li se stěžovatelé práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, jedná se o argumentaci nepřípadnou, neboť dle konstantní judikatury Ústavního soudu, vztahující se rovněž k restitučním sporům, uvedený článek chrání vlastnické právo existující, zpravidla již konstituované, a nikoli pouhý nárok na ně, který byl předmětem řízení u obecného soudu. Sám spor o vlastnictví, v němž má být dané právo teprve konstituováno, tedy předpisy ústavního práva chráněno není (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publ. in: Ústavní soud České republiky, Sbírku nálezů a usnesení, sv. 1, č. 5). Pokud za této situace stěžovatelé tvrdí, že došlo k porušení čl. 1 věta druhá Listiny, nemůže Ústavní soud této argumentaci přisvědčit, protože uvedené ustanovení žádné samostatné základní právo či svobodu neupravuje a jeho porušení lze (eventuelně) úspěšně namítal až v souvislosti s porušením konkrétního ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Za situace, kdy ústavní stížnost postrádá ústavně právní dimenzi a představuje v podstatě jen polemikou se skutkovými a právními závěry krajského soudu (a správního orgánu), je Ústavní soud nucen stěžovatele odkázat na svou konstantní judikaturu, dle které Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).

K tomu pokládá Ústavní soud za potřebné doplnit, že obecný soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, na základě jakých právních předpisů postupoval, přičemž řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) vysvětlil, jak příslušné předpisy interpretoval a aplikoval na daný případ. Namítají-li stěžovatelé, že krajský soud (a pozemkový úřad) nesprávně posoudil skutkový stav, když dospěl k závěru, že ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. nebyl splněn předpoklad, že k uzavření kupní smlouvy došlo za nápadně nevýhodných podmínek, pak je Ústavní soud opět nucen poukázat na svou konstantní judikaturu, dle které z postavení Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným (viz také výše) vyplývá, že do jeho pravomoci nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu lze považovat až takovou situaci, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.

Jak Ústavní soud z napadeného rozsudku zjistil, krajský soud vycházel ze znaleckého posudku, z něhož vyplynulo, že kupní cena odpovídala tehdy platným předpisům, a dále zohlednil i skutečnost, že tato cena byla vyšší, než cena, za kterou otec stěžovatelů předmětné pozemky před cca dvěma lety koupil, ačkoliv se na oba případy vztahoval stejný cenový předpis; ostatní okolnosti prodeje (nepobírání důchodu, příp. politická persekuce) pak hodnotil jako možný stav tísně, jenž ovšem nemůže založit existenci nápadně nevýhodných podmínek. Těmto závěrům přitom nelze z ústavně-právního hlediska nic vytknout.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru