Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2237/15 #1Usnesení ÚS ze dne 17.02.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /prá... více
Věcný rejstříkújma
příslušnost/místní
odškodnění
soud
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.2237.15.1
Datum podání23.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 85a, § 11 odst.2, § 11 odst.1, § 87 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2237/15 ze dne 17. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Dr. Kien Pham Trung, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/44, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1985/2014-77 ze dne 27. května 2015, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, a to právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá o přiznání práva na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

2. Z obsahu vyžádaných listin se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Městského soudu v Praze v řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 32 C 38/2009. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením č. j. 16 C 165/2013-9 ze dne 2. 9. 2013 vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (ten nadále vede věc pod sp. zn. 23 C 41/2014). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č. j. 18 Co 420/2013-24 ze dne 24. 1. 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl. Ztotožnil se s názorem stěžovatele, že v případě tvrzené nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti [notářský řád (dále jen zákon č. 82/1998 Sb.")], má žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud podle § 87 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), shledal však, že tato možnost výběru je u něj omezena na soud, před kterým probíhalo řízení v prvním stupni, kde vznikla konkrétní újma a kde je tedy těžiště dokazování. Jelikož stěžovatel v žalobě provedl volbu místně příslušného soudu s odůvodněním, že v jeho obvodu má sídlo Vrchní soud v Praze, který v dané věci rozhodoval jako soud odvolací, čímž zvolil za příslušný soud, který danému kritériu neodpovídá, i dle názoru dovolacího soudu Obvodní soud pro Prahu 4, jako soud prvního stupně nepochybil, když se vyslovil místně nepříslušným.

3. Stěžovatel má za to, že napadené rozhodnutí je excesivní a nelogické, popírající judikaturu dovolacího soudu týkající se odškodňování průtahů. Jím učiněný výklad považuje za popření existence např. odvolacího či dovolacího stádia řízení. Poukazuje na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 (dále jen "Stanovisko Nejvyššího soudu"), ve kterém je mimo jiné uvedeno, že při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, čímž dal Nejvyšší soud jasně najevo, že průtah je distančním jednáním, ke kterému dochází na všech úrovních soudní soustavy a nikoliv tedy jen na úrovni soudu prvního stupně. Dle jeho přesvědčení škoda vzniká všude tam, kde se podle procesních předpisů řeší kauza. Domnívá se rovněž, že se dovolací soud odklonil od judikátu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 39/2011 ze dne 28. 1. 2010 a měl věc předložit k rozhodnutí plénu Nejvyššího soudu. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4365/12 a sp. zn. I. ÚS 1783/10. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel předkládá usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 9. 2015, jímž byla s odkazem na napadené usnesení Nejvyššího soudu také vyslovena místní nepříslušnost tohoto soudu.

II.

4. Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení Nejvyšší soud a vedlejšího účastníka Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že v rámci napadeného rozhodnutí zachoval ústavní konformitu a respektoval práva stěžovatele i po procesní stránce. Pokud ve svém usnesení odkázal na usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 39/2010 ze dne 28. 1. 2010, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 117/2011, plně z jeho judikatorního závěru vycházel a dále pouze upřesnil, že možnost volby by neměla být bezbřehá, ale mělo by být zachováno právo volby mezi soudy prvního stupně. Uvedená konkretizace volby místní příslušnosti vychází z účelu ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a principů hospodárnosti, účelnosti a snazšího přístupu k důkaznímu materiálu.

6. Ministerstvo spravedlnosti České republiky, jako vedlejší účastník, vyjádření k ústavní stížnosti nepodalo.

7. V replice na podané vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel vyslovil přesvědčení, že dovolací soud v podstatě dal za pravdu jeho argumentům. Znovu cituje pasáže z judikátu Krajského soudu v Ostravě a s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu setrvává na názoru, že není rozhodné, zda vyšší instance způsobila průtahy v řízení či nikoliv, ale to, zda se rozhodovalo i na vyšším stupni.

III.

8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Stěžovatel se domáhá ochrany svých základních práv na spravedlivý proces a na zákonného soudce s tvrzením, že argumentace, o niž je opřeno napadené rozhodnutí, popírá nejen ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ale je v rozporu s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 39/2010 a stanoviskem Nejvyššího soudu. Zatímco totiž dovolací soud a před jeho rozhodnutím i soudy obou stupňů dospěly k závěru, že z obsahu žaloby nevyplývá, že by v obvodu Prahy 4, tedy místa sídla Vrchního soudu v Praze, mělo dojít ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy, dle přesvědčení stěžovatele škoda vzniká všude tam, kde se podle procesních předpisů řeší kauza, tedy i u odvolacího soudu.

10. Soudy na daný případ aplikovaly ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož platí, že vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy. Uvedené ustanovení představuje výjimku ze základního pravidla pro určení místní příslušnosti soudu ve sporném řízení, a to z pravidla příslušnosti obecného soudu žalovaného, resp. účastníka, proti němuž návrh na zahájení řízení směřuje. Jde o tzv. místní příslušnost soudu na výběr danou. U místní příslušnosti na výběr dané jde především o to, že si žalobce může vybrat soud, u něhož bude věc projednána, tím, že k němu podá žalobu a v ní vylíčí rozhodné skutečnosti podřaditelné pod skutkové podstaty § 87 o. s. ř. To je ostatně praktickým důsledkem zásady zakotvené v § 11 odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení se může konat u kteréhokoliv z více místně příslušných soudů.

11. V případě místní příslušnosti odvíjející se od místa, kde došlo k újmě - k události, z níž újma vznikla [viz § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], je rozhodující povaha uplatněného nároku. Uvedené ustanovení se použije především ve sporech z odpovědnosti za majetkovou škodu či nemajetkovou újmu a o náhradu škody či jiné újmy. Není však již rozhodné, o jakou škodu či újmu se jedná z pohledu hmotného práva (viz usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 39/2011, na něž stěžovatel odkazuje). Smyslem této právní úpravy místní příslušnosti soudu dle místa vzniku škody je účelnost a hospodárnost řízení, neboť lze předpokládat, že soud probíhající v obvodu, kde leží místo vzniku škody či jiné újmy, bude mít usnadněno dokazování.

12. Není sporu o tom, že stěžovatel měl v projednávaném případě možnost výběru místně příslušného soudu podle § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Spornou se však stala otázka, v obvodu kterého soudu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy ve smyslu uvedeného ustanovení. Zatímco stěžovatel tvrdí, že místně příslušným je jak soud, v jehož obvodu má sídlo soud prvního stupně rozhodující spornou kauzu, tak i soud, v jehož obvodu sídlí odvolací soud bez ohledu na to, zda před ním došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu tvrzené újmy, a proto si vybral soud v obvodu sídla odvolacího soudu, dle názoru soudů je takový výklad nesprávný a stěžovatel si zvolil soud, který neodpovídá kritériu místa, kde konkrétní újma vznikla.

13. Pro posouzení dané otázky v tomto konkrétním případě je rozhodující tvrzení stěžovatele stran povahy uplatněného nároku, obsažené v žalobě. Ze stěžovatelem vylíčených rozhodujících skutečností, které měly založit jeho nárok na náhradu újmy, je patrné, že neoprávněný zásah shledal v postupu (průtazích) soudkyně Městského soudu v Praze, jejíž jednání považoval za projev nevůle řešit spor. Těžištěm sporu se tak stalo náležité zjištění skutkového stavu v řízení před Městským soudem v Praze. S ohledem na smysl právní úpravy místní příslušnosti soudu dle místa vzniku újmy je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo "na místě samém", tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodl soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu újmy, tedy soud dle sídla Městského soudu v Praze.

14. Soudy obou stupňů i soud dovolací tedy nepochybily, pokud shledaly způsob interpretace příslušných zákonných ustanovení, provedený stěžovatelem ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku, z pohledu smyslu těchto ustanovení nepřijatelným. Sama skutečnost, že Vrchní soud v Praze byl z důvodu zákonné úpravy povolán ve věci rozhodovat jako soud odvolací, a že i délka odvolacího řízení se obecně započítává při posuzování přiměřenosti celkové doby řízení a výše zadostiučinění, ještě neznamená, že by jen z tohoto důvodu měla být stěžovateli jeho volba místně příslušného soudu ještě více rozšířena tím, že by byla založena místní příslušnost dle sídla odvolacího soudu (či dokonce soudu dovolacího, pokud ve sporu rozhodoval), neboť takový výklad popírá shora naznačený smysl právní úpravy místní příslušnosti na výběr dané dle § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. V obvodu odvolacího soudu totiž těžiště sporu stěžovatele nespočívá. Z tohoto pohledu se jeví stěžovatelův odkaz na stanovisko Nejvyššího soudu, kterým byl dán návod k tomu, jak postupovat při posuzování přiměřenosti celkové doby řízení a při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., jako nepřípadný.

15. Se stěžovatelem poukazovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 39/2011, dle jehož právního závěru se možnost výběru místní příslušnosti soudu, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody (§ 87 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), vztahuje i na řízení o náhradu nemajetkové újmy, není napadené usnesení dovolacího soudu v rozporu. Nelze proto přisvědčit stěžovateli v tom, že se dovolací soud od uvedeného judikátu odklonil a měl věc předložit k rozhodnutí plénu Nejvyššího soudu.

16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele, byla porušena základní práva stěžovatele zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. S ohledem na výsledek řízení nejsou dány podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli (viz ustanovení § 62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru