Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2233/16 #1Usnesení ÚS ze dne 23.08.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
KRAJ / KRAJSKÝ ÚŘAD - Vysočina
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Bystřice nad Pernštejnem
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkDokazování
pravidla silničního provozu
Přestupek
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.2233.16.1
Datum podání08.07.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 77

361/2000 Sb., § 125c odst.1 písm.f


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2233/16 ze dne 23. 8. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Libora Valenty, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2016 č. j. 10 As 67/2015-28, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2015 č. j. 33 A 8/2013-48, rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 5. 11. 2013 č. j. KUJI 75562/2013 a rozhodnutí Městského úřadu Bystřice nad Pernštejnem ze dne 2. 9. 2013 č. j. DSH/15801/2013/Da, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel podal ústavní stížnost v zákonné lhůtě a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). S ohledem na závěry stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (č. 290/2015 Sb.) nebylo nutné, aby byl stěžovatel zastoupen advokátem podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, protože sám advokátem je. Domáhá se zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), Krajského úřadu Kraje Vysočina (dále jen "krajský úřad") a Městského úřadu Bystřice nad Pernštejnem (dále jen "městský úřad"). Má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 40 odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Městský úřad shledal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku, protože dne

21. 7. 2013 jel v obci Ujčov nedovolenou rychlostí. Policie mu naměřila rychlost nejméně 66 km/h. Městský úřad proto stěžovateli uložil pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Vycházel ze svědeckých výpovědí policistů, kteří rychlou jízdu stěžovatele naměřili, a snímku z radiolokačního měřiče. Registrační značka na něm sice byla nečitelná, ale je z něj zjevné, že se jedná o stěžovatelovo vozidlo, které bylo následně policisty zastaveno. Podle nich projížděla v předmětném čase na daném místě pouze dvě vozidla. Obě byla šedé barvy a značky Ford Focus. Obě byla zastavena. Nicméně první zmíněné vozidlo řídila žena a navíc typ vozidla vykazuje natolik odlišné konstrukční prvky, že je lze bezpečně od sebe rozeznat i bez nutnosti čitelné registrační značky. Stěžovatel tvrdil, že pouze z těchto zjištěných skutečností nelze dovozovat, že to byl právě on, kdo se přestupku dopustil. Městský úřad se opíral zejména o skutečnost, že policisté vzápětí po změření rychlosti na témže místě stěžovatele zastavili. Stěžovatel v řízení neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by tento závěr vyvracely. Krajský úřad poté zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí městského úřadu.

3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí správních orgánů žalobu, kterou krajský soud zamítl. Potvrdil názor správních orgánů, že všechny důkazy v jednotném souboru prokazují bez důvodných pochyb spáchání přestupku stěžovatelem. Podle stěžovatele ale důkazní složka zahrnuje pouze nečitelnou fotografii vozidla a výpověď policistů. V tomto rozsudku tedy stěžovatel dále spatřoval porušení presumpce neviny a práva na spravedlivý proces. Podal proto kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten ji ovšem zamítl, protože podle jeho názoru stěžovatel přestupek spáchal. Výpověď policistů považoval Nejvyšší správní soud za důvěryhodnou. Domníval se, že policie je v řízení nestranným svědkem bez pozitivní či negativní motivace.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá především, že byl odsouzen na základě nedostatečných důkazů. Podle něj byla přikládána vyšší váha svědeckým výpovědím policistů, které byly považovány za nestranné, ačkoliv policisté byli přímými aktéry celého incidentu a mohli by být za svá pochybení, která stěžovatel v průběhu celého řízení kritizuje, dokonce postiženi. Přesto se stát s jejich výpověďmi spokojil, podobně jako s fotografií, která kvůli své nečitelnosti nemůže podle názoru stěžovatele jakkoli prokázat, že je na ní zachycen právě jeho vůz, který by navíc stěžovatel řídil. Stěžovatel namítá, že ve správním řízení by stejně jako v trestním řízení měla být aplikována zásada in dubio pro reo a při vzniku pochybnosti o více možných interpretacích důkazního materiálu by nikdy neměl být vybrán ten výklad, který jde k tíži dotčené osoby.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (resp. též správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí primárně správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Nic takového však Ústavní soud v nyní projednávaném případě nezjistil.

8. Právní závěr o spáchání přestupku a uložení pokuty podle zákona o silničním provozu nevybočuje z ústavních kautel. Obecné soudy řádně, logicky a na podkladě proporcionálního dokazování vyložily, proč neposoudily námitky stěžovatele proti správnímu rozhodnutí o vyslovení viny a sankce za spáchaný přestupek jako důvodné, a dostatečně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele.

9. Ústavní soud má s ohledem na obsah odůvodnění všech napadených rozhodnutí za to, že se nyní předestřenými námitkami stěžovatele příslušné orgány zabývaly dostatečně a jejich postup při hodnocení důkazů považuje Ústavní soud za ústavně souladný. Nebyl tak shledán ani tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Ústavní soud dodává, že mu přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy nepřísluší, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by orgány veřejné moci překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů; takový stav však v posuzované věci zcela jednoznačně shledán nebyl.

10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru