Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2233/10 #1Usnesení ÚS ze dne 23.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Poučovací povinnost
škoda/odpovědnost za škodu
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2233.10.1
Datum podání02.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 194 odst.6

513/1992 Sb., § 135 odst.2

99/1963 Sb., § 118a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2233/10 ze dne 23. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele KZ Mont spol. s r. o., IČ: 62411519, se sídlem Mistrovská 13, 108 00 Praha 10, zastoupeného JUDr. Romanem Kozlem, advokátem, se sídlem Na Pankráci 1062/58, 140 00 Praha 4, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.března 2010, č. j. 12 Co 1/2010-167, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku a tvrdil, že v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. června 2009, č. j. 27 C 49/2006-148, byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 24.197,36 Kč. Zaplacení uvedené částky se stěžovatel domáhal podle § 135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), ve spojení s § 194 odst. 6 obch. zák. proti jednateli společnosti HBS invest, s. r. o. Ten měl podle tvrzení stěžovatele způsobit této společnosti svým jednáním škodu tím, že dal příkaz k převodu částky 500.000 Kč z bankovního účtu HBS invest, s. r. o. na účet SUTURA HOLDING, s. r. o. Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že v řízení nebylo prokázáno, že by příkaz k uvedenému převodu dal žalovaný.

3. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, avšak z jiného důvodu. Dospěl k závěru, že žaloba byla podána předčasně, protože stěžovatel neučinil ve smyslu § 194 odst. 6 obch. zák. veškeré potřebné kroky k vydobytí své pohledávky a k prokázání platební neschopnosti společnosti HBS invest, s. r. o.

II.

4. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v postupu odvolacího soudu, který ho neseznámil se svým odlišným právním názorem od názoru soudu prvního stupně, spočívajícím v tom, že žalobu považoval za předčasnou a neumožnil mu tak se k tomuto odlišnému právnímu názoru vyjádřit. Odvolal se přitom zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 129/06, jehož právní větu ocitoval.

III.

5. Ústavní soud úvodem připomíná, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se jako zvláštní kategorie návrhů rozeznávají návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

6. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních.

7. Ústavní soud v minulosti uvedl, že smyslem § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž byl poučen, že taková břemena má (sp. zn. I. ÚS 212/06, N 177/43 SbNU 31). Ústavní soud se tak přihlásil k doktríně, podle níž předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, jemuž předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování. Účastníci nesmějí být zaskočeni možným jiným posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Sleduje se tak důsledně zásada, že kvalifikace skutkových okolností tvrzených účastníky před soudem je věcí soudu. Není v souladu s ústavním pořádkem, aby rozhodnutí soudu nevyřešilo sporné vztahy účastníků jen proto, že se mýlí v kvalifikaci svých vztahů. Tento požadavek lze vyjádřit zásadou, že zamítá-li soud žalobu, pak se v zamítavém rozhodnutí "skrývá" závěr, že žalobcem uplatněnému nároku na základě určitých skutkových okolností nelze vyhovět podle hmotného práva vůbec, a nikoliv jen podle účastníkem uvažovaného právního předpisu (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 830). Z poněkud jiného úhlu řečeno má tato poučovací povinnost své místo tam, kde předmět sporu vymezený skutkovými tvrzeními účastníků řízení není zcela pokryt pozdějším právním hodnocením věci soudem.

8. V souzeném případě však není pochyb o tom, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací ve shodě se skutkovými tvrzeními stěžovatele posuzovaly žalobou uplatněný nárok podle § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 6 obch. zák. S ohledem na to zde nebyl žádný prostor pro použití § 118a o. s. ř., neboť důvodem pro potvrzení rozsudku ze strany odvolacího soudu byl jiný výklad uvedeného ustanovení obchodního zákoníku, než jaký zaujal soud prvního stupně, a nikoliv odlišné právní hodnocení skutkových tvrzení stěžovatele. Pokud by odvolací soud poučoval stěžovatele o svém pojetí výkladu citovaného ustanovení obchodního zákoníku, poučoval by stěžovatele o hmotném právu a tím by porušil zásadu rovnosti účastníků řízení.

9. Stěžovatel kromě toho, že namítal porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, také namítal porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel vytýká postupu odvolacího soudu upření práva na vyjádření. V tomto směru z důvodů výše uvedených žádné pochybení na straně obecných soudů shledáno nebylo. Jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že ve vztahu k projednávané věci vyvstává otázka, zda nedošlo ke zbytečným průtahům, neboť věc, která byla zahájena žalobou podanou v roce 2003, byla skončena až v roce 2010 a to na základě výkladu hmotněprávního ustanovení, který bylo možno zaujmout ihned, aniž by bylo nutné v řízení provádět složité dokazování, přičemž nelze přehlédnout, že to byl právě odvolací soud, který svým zrušovacím rozhodnutím ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 28 Co 320/2007-56, k těmto průtahům významně přispěl. Ústavní soud však z této skutečnosti nemůže v této věci vyvodit žádné závěry, neboť ve vztahu k průtahům řízení stěžovatel nevyčerpal procesní prostředky, které mu zákon k ochraně tohoto práva poskytuje.

10. Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, odvolací soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry odvolacího soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebyl dán důvod pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru