Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2230/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Karviná
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkopatření/pořádkové
Hlavní líčení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2230.11.1
Datum podání29.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 66


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2230/11 ze dne 15. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. Z., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem advokátní kanceláře Kačmařík & Korta, se sídlem v Ostravě, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 246/2011 ze dne 29. června 2011 a usnesení Okresního soudu v Karviné č. j. 1 T 73/2010-1396 ze dne 7. prosince 2010, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 28. července 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z nich mu byla usnesením soudu prvního stupně uložena pořádková pokuta ve výši 2.000 Kč, a usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Stěžovatel tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel přiznává, že se k hlavnímu líčení konanému dne 7. prosince 2010 nedostavil, ovšem stalo se tak v důsledku jeho nemoci, kterou doložil potvrzením ošetřujícího lékaře MUDr. J. N. Onemocněl totiž dne 6. prosince 2010 - měl horečky, a toto prostřednictvím obhájce sdělil soudu. Obhájce nepřesně informoval soud, že pokračuje v původní pracovní neschopnosti, protože správně se jednalo o novou nemoc. A jelikož změnil ošetřujícího lékaře, nemohl soud dotazem na původního ošetřujícího lékaře MUDr. P. nic ověřit. Stěžovatel rovněž přiznává, že nedal souhlas s vyžádáním vlastní zdravotní dokumentace od svého ošetřujícího lékaře, avšak nic takového mu zákon neukládá a soud prvního stupně mu za to ani pořádkovou pokutu neuložil. Považuje za dostatečné k prokázání své nemoci potvrzení, které předložil, a má zato, že se obecné soudy dopustily uložením pořádkové pokuty libovůle.

3. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69) Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

5. Soud prvního stupně v napadeném usnesení nejprve rekapituloval, že hlavní líčení nejprve bylo nařízeno na 13. srpna 2010, ovšem bylo celkem třikrát odročeno pro žádosti stěžovatele, resp. jeho obhájce, v posledních dvou případech ze zdravotních důvodů. Souběžně s předvoláním k hlavnímu líčení nařízenému na 7. prosince 2010 byl stěžovatel vyzván k dodání souhlasu s vyžádáním lékařských zpráv o svém zdravotním stavu, na což nijak nereagoval. Dotazem na soudu známého ošetřujícího lékaře stěžovatele MUDr. L. P. bylo zjištěno, že pracovní neschopnost stěžovatele byla ukončena dne 25. listopadu 2010 a stěžovatel je ze zdravotního hlediska schopen hlavního líčení. Obhájce stěžovatele přitom stěžovatele omlouval z hlavního líčení pro pracovní neschopnost s tím, že potvrzení o ní nemohl stěžovatel zajistit s ohledem na to, že jeho ošetřující lékař (bez upřesnění který) operoval. Za této situace dospěl soud prvního stupně k závěru, že se stěžovatel nedostavil k hlavnímu líčení bezdůvodně.

6. Ke stížnosti stěžovatele byla připojena zpráva MUDr. J. N. ze dne 6. prosince 2010, že pro infektologické onemocnění spojené s teplotou a třesavkou je nutná léčba po dobu 7-10 dní s dovětkem, že se zpráva vydává na žádost pacienta pro státní správu. Ovšem soud druhého stupně shledal, že v odůvodnění soudu prvního stupně jsou dostatečně konkrétně specifikovány komplikace, jež stěžovatel zapříčinil tím, že bez dostatečné předchozí omluvy nevyhověl předvolání k hlavnímu líčení.

7. Uvedené závěry obecných soudů lze považovat za ústavně souladné na jedné straně pro jejich přesvědčivost a na straně druhé pro nepřesvědčivost tvrzení stěžovatele, navíc na pozadí předchozího odročování hlavního líčení z jeho podnětu po dobu půl roku. Z odůvodnění usnesení obou obecných soudů je tudíž dostatečně zřejmé, že pokuta byla stěžovateli uložena za to, že o případných reálných překážkách bránících mu v účasti u hlavního líčení neinformoval soud dostatečně včas. Na takový případ právě institut pořádkové pokuty dopadá a skutečnost, že stěžovatel s hodnocením obecných soudů nesouhlasí, zásadně nemůže dosáhnout ústavněprávní roviny, jak bylo vyloženo výše. Se stěžovatelem lze souhlasit toliko v tom, že důvodem pro udělení pořádkové pokuty soudem prvního stupně nebylo to, že nedal soudu souhlas k vyžádání lékařských zpráv od jeho ošetřujícího lékaře, ovšem skutečnost, že výzvu k udělení tohoto souhlasu stěžovatel ignoroval (nikoliv tedy, že by souhlas dát výslovně odmítl) zmínil soud druhého stupně evidentně jen jako obiter dictum nad rámec výše uvedeného.

8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru