Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 223/02Usnesení ÚS ze dne 16.07.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
lhůta
osoba/oprávněná
občanství
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.223.02
Datum podání12.04.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36

229/1991 Sb., § 9 odst.4, § 4 odst.1, § 13 odst.5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 223/02 ze dne 16. 7. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Dr. ing. P. M., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.12.2001, č.j. 28 Ca 292/2000-36, rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí, okresního pozemkového úřadu ze dne 20.6.2000, č.j. PÚ/Roz 5686/177336/00-Pe, a návrhu na zrušení § 13 odst. 5 věty prvé ve slovech "pouze pro to, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu" zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 30/1996 Sb., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve faxovém podání, doručeném Ústavnímu soudu ČR dne 12.4.2002 a potvrzeném písemným podáním doručeném Ústavnímu soudu dne 15.4.2002, napadá stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí, okresního pozemkového úřadu ze dne 30.6.2000, č.j. PÚ/Roz 5686/17736/00-Pe, jímž bylo rozhodnuto ve smyslu § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 229/1991 Sb.") tak, že stěžovatel není vlastníkem pozemků p.č. 2746 (kn. vl. 7) a 2730/2 (kn. vl. 487) PK v kat. území S..

Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatel uvádí, že výše označeným rozsudkem městského soudu byl porušen čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11, čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v návaznosti na čl.1 Ústavy ČR a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva").

Porušení čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny (zakotvující v čl. 1 svobodu a rovnost lidí v důstojnosti a právech; základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné a nezrušitelné, v čl. 3 odst. 1 se zaručují základní práva a svobody všem bez rozdílu) spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že jediným důvodem k zamítnutí restitučního nároku stěžovatele bylo nesplnění podmínky státního občanství České republiky k datu 31.1.1993, resp. k datu 1.9.1993.

Stěžovatel spatřuje v obou, v záhlaví usnesení označených rozhodnutích, porušení výše označených základních práv a svobod, neboť podle jeho názoru nelze omezit restituční nárok na vydání zemědělského majetku podmínkou státního občanství ČR, jež má z pohledu stěžovatele retroaktivní účinky. Údajnou retroaktivitu zákonné podmínky státního občanství ČR pro uplatnění restitučního nároku na vydání konkrétního zemědělského majetku dovozuje stěžovatel ze svého přesvědčení, že tato podmínka porušuje obecně platnou zásadu, že "podmínky musí být splněny až v okamžiku uplatnění nároku konkrétním subjektem a nikoli dříve".

Ze stejného důvodu prý došlo napadenými rozhodnutími rovněž k porušení principu právní jistoty, jako jednoho ze základních znaků právního státu, tím, že stěžovatel nemohl účinně uplatnit svůj restituční nárok na vydání zemědělského majetku přesto, že se natrvalo vrátil z emigrace v U.S.A, má trvalé bydliště na území ČR (které získal již před nabytím účinnosti zák. č. 30/1996 Sb.), a dne 18.4.1996 mu bylo znovu uděleno státní občanství ČR.

V otázce porušení citovaných čl. Listiny a čl. 1 Ústavy se stěžovatel rovněž dovolává právního názoru, vysloveného v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4.3.2002, sp. zn. IV. ÚS 143/01.

Porušení zbývajících článků Listiny a Úmluvy spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že před vydáním ústavní stížností napadených rozhodnutí nebylo údajně vedeno řádné důkazní řízení, ve kterém by stěžovatel mohl prokázat svá tvrzení, resp. vyvrátit tvrzení protistrany. Stěžovatel především prý hodlal prokázat, že k odnětí vlastnického práva původního vlastníka k předmětnému zemědělskému majetku nedošlo, případně k němu nedošlo platným způsobem. Takto vedené restituční řízení je údajně rovněž v rozporu s právním názorem Ústavního soudu ČR, vysloveným v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/95, podle něhož je nutno v předcházejícím řízení prokázat, zda příslušným výměrem došlo či nedošlo k přechodu vlastnického práva k předmětnému majetku z původního vlastníka na stát.

Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že označený soud potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí, okresního pozemkového úřadu ze dne 30.6.2000, č.j. PÚ/Roz 5686/17736/00-Pe, jímž tento správní orgán rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb, tak, že stěžovatel není vlastníkem pozemků p.č. 2746 (kn. vl. 7) a p.č. 2730/2 (kn. vl. 487) PK v k.ú. S..

Označený pozemkový úřad v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel uplatnil nárok na vydání nemovitostí v k.ú. S. dne 8.3.1996. Ve stručné genezi vlastnických vztahů k požadovaným pozemkům shrnul, že předmětné pozemky nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 12.4.1918 A. M. Kupní smlouvou ze dne 15.11.1940 přešlo vlastnické právo k označeným nemovitostem na firmu F. J., které byl veškerý majetek znárodněn vyhláškou ministra průmyslu č. 1769 ze dne 27.7.1948, a to na základě dekretu č. 100/1945 Sb., ve znění zákona č. 114/1948 Sb. Výměrem ONV v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13.10.1947, č.j. 14705/47, byl zrušen zápis vkladu vlastnického práva pro firmu F. J. a obnoven vklad vlastnického práva pro dřívějšího vlastníka, A. M. Dále usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18.5.1948, č.j. R III 135/48-2, byl však obnoven zápis vkladu vlastnického práva pro firmu F. J. a zrušen obnovený vklad vlastnického práva A.M. Vyhláškou ministra průmyslu č. 1968 ze dne 29.7.1948 bylo provedeno začlenění podniku do n.p. UTEX, spojené české a moravské bavlnářské závody, Ústí nad Orlicí.

Dne 15.3.1951 vydal Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou, pobočka v Kostelci nad Orlicí, usnesení sp. zn. Nc I 492/50-34, kterým dle čl. IV. odst. 1 zák. č. 79/1948 Sb. určil, že kupní smlouva z 15.11.1940 je neplatná podle § 1 zák. č. 128/1946 Sb. V odůvodnění předmětného usnesení se uvádí, že restituční nárok navrhovatele (P. M.) je plně odůvodněn, protože však odpůrci (U. a O., bavlnářské závody, n.p.) nabyli majetek podle předpisů o znárodnění, může navrhovatel žádat pouze o určení, že původní majitel - A. M., pozbyl restituovaného podniku neplatným majetkově-právním jednáním z doby nesvobody. Výměrem Ministerstva lehkého průmyslu ze dne 13.10.1952, č.j. 251.658/51-A-II-2, přešlo vlastnické právo na čsl. stát, do správy O., n.p.

Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl příslušný pozemkový úřad k závěru, že k přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí na čsl. stát došlo velmi pravděpodobně dle dekretu č. 100/45 Sb., a nelze tedy restituční nárok podřadit ani pod § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. ani pod § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Jestliže byl restituční nárok stěžovatele uplatněn dne 8.3.1996, byl uplatněn po lhůtě, uvedené v § 13 zákona č. 229/1991 Sb. Současně pozemkový úřad zdůraznil, že v rámci zákonem vymezené kompetence rozhodl pouze o nemovitostech, které spadají pod režim zákona č. 229/1991 Sb., příp. zákona č. 243/1992 Sb., o vlastnictví k ostatním nárokovaným nemovitostem rozhodnout nemůže.

Z obsahu správního spisu městský soud zjistil, že stěžovatel uplatnil restituční nárok dne 27.4.1995. Z listiny o udělení státního občanství stěžovateli ze dne 18.4.1995 č.j. II/s-CSOM/53/958/95-206 vyplývá, že stěžovateli bylo uděleno státní občanství dne 27.4.1995, složením státoobčanského slibu. Z tohoto důvodu považuje soud závěr pozemkového úřadu, že restituční nárok stěžovatele byl uplatněn po lhůtě stanovené zákonem o půdě, za správný.

V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud shrnul, že stěžovatel nemohl úspěšně uplatnit nárok na vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb. ve lhůtě stanovené v § 13 odst. 1 citovaného zákona (tj. do 31.1.1993 resp. do 1.9.1993), když v této lhůtě nesplňoval podmínku jak podmínku trvalého pobytu, tak i státního občanství ČR. Podmínka trvalého pobytu byla sice zrušena nálezem Ústavního soudu ČR, ale zákonem č. 30/1996 Sb. byla nově otevřena lhůta pro uplatnění restitučního nároku pouze pro ty osoby, které k uvedeným lhůtám nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČR. Mezi tuto skupinu osob, jíž se výše uvedeným nálezem Ústavního soudu otevřela lhůta k uplatnění restitučních nároků však stěžovatel nepatří, neboť druhou podmínku pro uplatnění restitučního nároku státní občanství ČR, splnil až dne 27.4.1995.

Se skutečností, že uplatnil svůj restituční nárok po lhůtě, stanovené v zákoně č. 229/1991 Sb., stěžovatel v opravném prostředku proti rozhodnutí předmětného pozemkového úřadu nepolemizoval, pouze zdůraznil, že stát se nikdy nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť, podle jeho přesvědčení, jím je stále stěžovatel. Z tohoto důvodu stěžovatel v řízení před městským soudem zdůrazňoval, že pozemkový úřad měl restituční řízení vést nikoli podle § 9, ale ve smyslu § 22 zákona č. 229/1991 Sb.

K této námitce stěžovatele soud konstatoval, že oprávnění pozemkových úřadů rozhodovat o restitučních nárocích uplatněných podle zákona č. 229/1991 Sb., je dáno zákonem č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech. Příslušný pozemkový úřad je při svém rozhodování vázán rovněž zákonem č. 229/1991 Sb., když právě podle § 9 odst. 2 citovaného zákona může pozemkový úřad rozhodnout o tom, že se schvaluje nebo neschvaluje dohoda o vydání nemovitostí ( v případě uzavření dohody o vydání majetku mezi oprávněnou a povinnou osobou) nebo podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., rozhodne o tom, že oprávněná osoba je či není vlastníkem nemovitostí, na které uplatnila restituční nárok (takto rozhodne v případě neexistence výše uvedené dohody o vydání nemovitostí). Jiným způsobem pozemkový úřad rozhodovat oprávněn není, a nemůže tedy vést ani řízení dle § 22 zákona č. 229/1991 Sb.

Závěrem městský soud zdůraznil, že, byl-li stěžovatel přesvědčen o dosud trvajícím vlastnictví k předmětným nemovitostem, měl se ochrany vlastnického práva domáhat cestou občanskoprávní žaloby a nikoli řízením, vedeným pozemkovým úřadem ve smyslu § 9 zákona č. 229/1991 Sb.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Nejprve je nutno ve vztahu k obsahu ústavní stížnosti konstatovat, že každé uplatnění práva (nároku) podléhá v řízení před soudy stanoveným procesním pravidlům, která nelze přehlížet či opomíjet, a pokud se tak stane, vystavuje se účastník řízení nepříznivým důsledkům svého špatně uváženého jednání. Každý účastník řízení musí být srozuměn s tím, že uplatnění práva (nároku) je v dané věci úzce spojeno s jím zvoleným procesním postupem, za nějž ovšem nese plnou odpovědnost, a je tedy namístě předem uvážit, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem - ve shodě se zákonem - o ochranu svého nároku zamýšlí usilovat.

Ve shodě se současnou ustálenou judikaturou i praxí obecných soudů se v procesní oblasti zásadně vychází ze zásady "nechť si každý střeží svá práva", což platí tím spíše, jestliže účastník soudního řízení je zastoupen advokátem.

Obsah ústavní stížnosti a námitek v nich obsažených lze stručně shrnout do dvou okruhů:

Stěžovatel namítá, že obě ústavní stížností napadená rozhodnutí se nevypořádala s tvrzením stěžovatele, že v případě předmětných pozemků nedošlo k přechodu vlastnického práva k výše uvedenému majetku ze stěžovatele na čsl. stát, případně k němu nedošlo způsobem, jež v příslušném období umožňovaly platné právní předpisy. V tomto směru spatřuje stěžovatel v neprovedeném dokazování k označené otázce porušení svého práva na spravedlivý proces.

Druhá oblast námitek stěžovatele směřuje proti tvrzení, že jeho restituční nárok byl uplatněn opožděně, tj. po lhůtě uvedené v § 13 zákona č. 229/1991 Sb. Z důvodu odstranění zákonné podmínky trvalého pobytu na území ČR (ČSFR) (trvalého žití) nálezem Ústavního soudu ze dne 13.12.1995, sp. zn. Pl. ÚS 8/95, uveřejněným pod č. 29/1996 Sb., a dále proto, že stěžovatel dnem 27.4.1995 splnil podmínku státního občanství ČR, je nutno na něj pohlížet jako na osobu oprávněnou, ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.

Podle názoru stěžovatele by jiný výklad restitučního předpisu ve vztahu k lhůtám na vydání majetku vedl k nepřípustné retroaktivitě zákona č. 229/1991 Sb.

Nejprve je nutno zdůraznit, že stěžovatel nebyl osobou oprávněnou, ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., dle znění příslušných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. účinných do novelizace zákona č. 229/1991 Sb., provedenou zákonem č. 30/1996 Sb. (účinného od 9.2.1996), a nestal se jí ani po změnách znění zákona č. 229/1991 Sb., provedených citovaným zákonem č. 30/1996 Sb.

Nesplněním podmínky státního občanství ČR (ČSFR) stěžovatelem ve výše uvedených lhůtách a uplatněním restitučního nároku z tohoto důvodu teprve dnem 27.4.1995 bylo nutno zcela správně ve smyslu § 9 odst. 4 zákona č. 2219/1991 Sb. rozhodnout tak, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí výše označených s tím, že jeho práva neuplatněním nároku ve lhůtě zanikla.

V této souvislosti je třeba vycházet rovněž z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 22.9.1999, sp. zn. Pl. ÚS 24/98 (publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 15, C.H.BECK, roč. 1999-III.díl, nález č. 127), který řešil z ústavněprávního hlediska údajný rozpor mezi restitučními nároky osob, které nebyly oprávněnými osobami pouze proto, že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu, a osob, které splnily podmínku státního občanství až po lhůtách k uplatnění nároků na restituci ( tj. po 31.1.1993, příp. po 1.9.1993). Ústavní soud ČR k uvedené problematice konstatoval, že v daném případě nelze nahlížet na obě skupiny osob z pohledu principu absolutní rovnosti občanů, za situace, kdy je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině obyvatel poskytl méně výhod něž jiné. Takový postup je možný pouze s odvoláním na veřejné hodnoty. Veřejnou hodnotou v daném případě je bezesporu i princip právní jistoty, když zásahy do nově vzniklých právních vztahů by pokračujícími změnami signalizovaly i do budoucna stav trvající destabilizace.

Nelze proto přisvědčit tvrzení stěžovatele, že jiný (tj. než jím uváděný) výklad pojmu "oprávněná osoba" ve vztahu k lhůtám pro uplatnění restitučních nároků (§13 zákona č. 229/1991 Sb.)by znamenal narušení principu zachování právní jistoty.

Pokud se týká stěžovatelovy námitky ohledně údajné pravé retroaktivity restitučních právních předpisů, konkrétně zákona č. 229/1991 Sb., odvolává se Ústavní soud na obecně známé právní závěry, týkající se výkladu pravé a nepravé retroaktivity v případě nápravy majetkových křivd, uvedených v zákoně č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jež jsou obecně aplikovatelné i na zákon č. 229/1991 Sb., jež jsou rozvedeny v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 12.7.1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, publikovaným pod č. 38 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR sv. 1, roč. 1993, 1994 - I. díl, C.H.BECK, str. 279 a násl.

Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje porušením práv, ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny, tj. porušením práva na spravedlivý proces, kterého se údajně dopustil jak příslušný pozemkový úřad, tak městský soud tím, že neprováděl dokazování ve vztahu k údajně dosud trvajícímu vlastnictví předmětných nemovitostí stěžovatelem, je nutno vycházet ze skutečností shora uvedených, tj., v případě řízení před pozemkovým úřadem o nároku dle zákona č. 229/1991 Sb. je třeba zásadně vycházet z platné právní úpravy, kdy oprávnění pozemkových úřadů rozhodovat o restitučních nárocích dle zákona č. 229/1991 Sb. vychází jednak z již citovaného zákona č. 229/1991 Sb., v daném případě dle § 9 zákona č. 229/1991 Sb.) a zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů.

Za situace, kdy stěžovatel nesplnil základní podmínky, za nichž může být o restitučním nároku pozemkovým úřadem kladně rozhodováno, bylo další dokazování ohledně dalších tvrzení stěžovatele bezpředmětné a jak správně zdůraznil městský soud, pokud stěžovatel tvrdí, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nikdy nepozbyl, musí se ochrany svého vlastnického práva domáhat cestou občanskoprávní žaloby, kdy ovšem pravomoc pozemkového úřadu rozhodovat v takovém řízení není dána.

Jiná skutková a procesní situace byla v případě ústavní stížnosti, projednávané Ústavním soudem ČR pod sp. zn. IV. ÚS 143/01, na kterou stěžovatel v odůvodněné ústavní stížnosti odkazuje. V předmětné právní věci šlo o dosah novelizovaného znění zákona č. 2431992 Sb., provedeného zákonem č. 30/1996 Sb. za situace, kdy stěžovatelka uplatnila svůj restituční nárok v roce 1992 podle původního znění předmětného právního předpisu, když v době uplatnění stěžovatelka splňovala veškeré tímto zákonem stanovené a ústavním předpisům vyhovující podmínky, o nichž však nebylo do doby účinnosti zákona č. 30/1996 Sb. rozhodnuto.

Podle přesvědčení Ústavního soudu napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv a svobod, garantovaných Listinou, Ústavou a Úmluvou, proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se již Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení § 13 odst. 5 věty prvé ve slovech " pouze pro to, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu" zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 30/1996 Sb., neboť tento návrh sdílí právní osud odmítnuté ústavní stížnosti.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

V Brně dne 16.července 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru