Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2226/15 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odůvodnění
mandátní smlouva
daňové přiznání
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2226.15.1
Datum podání23.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

323/1992 Sb., § 6 odst.7

337/1992 Sb., § 41 odst.4

513/1991 Sb., § 323 odst.1

523/1992 Sb., § 6 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2226/15 ze dne 20. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Kašpara, zastoupeného JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem, se sídlem Ruská 2887/101, 703 00 Ostrava - Vítkovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2015, č. j. 23 Cdo 497/2015-163, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. září 2014, č. j. 4 Cmo 170/2014-111, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2014, č. j. 15 Cm 65/2013-66, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. září 2014, č. j. 4 Cmo 170/2014-111, ve výroku I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2014, č. j. 15 Cm 65/2013-66, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (daňová poradkyně Ing. Milena Fucimanová) zaplacení částky ve výši 120.866 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody údajně vzniklé pochybením žalované při zpracování daňového přiznání pro žalobce, za níž žalovaná jako daňová poradkyně měla odpovídat; výrokem II. pak rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá nárok na zaplacení požadované částky. Ohledně tvrzeného pochybení žalované spočívajícího v tom, že neupozornila žalobce na nedostatky ve vedení účetnictví, v důsledku čehož musel zaplatit po daňové kontrole daň doměřenou finančním úřadem společně s úroky z prodlení a penále, soudy obou stupňů konstatovaly, že povinností žalované podle uzavřené mandátní smlouvy ze dne 30. března 2007 bylo poskytnout žalobci daňové poradenství a zpracovat daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2006, nikoliv upozorňovat žalobce na nedostatky ve vedení účetnictví, které žalovaná nevedla, a kontrolovat účetnictví žalobce. Oba soudy shodně uzavřely, že žalovaná nepochybila při vypracování daňového přiznání za rok 2006, když neupozornila na nesprávné zaúčtování, které učinila účetní žalobce, a částku zaúčtovala do roku 2007. Soudy zároveň dospěly k závěru, že žalovaná neporušila ani jiné zákonné povinnosti daňového poradce vymezené v § 6 odst. 1 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění účinném v rozhodné době. Žalobce rovněž neprokázal existenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným vznikem škody a porušením povinnosti žalované. Odvolací soud konstatoval, že na uvedených závěrech nemůže změnit nic ani okolnost, že se žalovaná dopisem ze dne 25. března 2011 obrátila na pojišťovnu s žádostí o plnění z pojistné smlouvy, která za ni část žalobcem požadované škody uhradila a že žalovaná sama žalobci uhradila částku 2.500 Kč. Podle odvolacího soudu tímto plněním nedošlo k uznání závazku, jak má na mysli § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), neboť z plnění, které bylo žalovanou poskytnuto, neplynulo, že by žalovaná uznala zbytek žalobcem tvrzeného závazku k náhradě škody. Zároveň odvolací soud dospěl k závěru, že k uznání závazku nedošlo ani podle § 323 odst. 1 obch. zák., neboť žalobce netvrdil a ani neprokázal, že by žalovaná ve vztahu k němu písemným způsobem uznala, že žalobci z titulu náhrady škody dluží nějakou konkrétní částku.

3. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2012, č. j. 23 Cdo 497/2015-163, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatelem nastolené otázky nesplňovaly předpoklady přípustnosti, když zčásti byly založeny na jiném (vlastním) skutkovém zjištění dovolatele (o nesprávnosti postupu žalované při zpracování daňového přiznání), zčásti byly vyřešeny v rozhodovací praxi (otázka uznání dluhu) a zčásti se na rozdíl od názoru dovolatele neodchylovaly od ustálené judikatury.

II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti, kterou doplnil podáním ze dne 5. srpna 2015, namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Soudům vytýká nesprávné právní posouzení věci ve vztahu k závěru, že žalovaná nepochybila při zpracování daňového přiznání. Podle stěžovatele se soudy nevypořádaly s tím, že žalovaná neporadila stěžovateli, jak odstranit vady vytknuté mu finanční kontrolou. Stěžovatel poukazuje na to, že je povinností daňové poradkyně poskytovat poradenství řádně, tedy udělat všechno pro to, aby chránila práva stěžovatele a jeho oprávněné zájmy. Vyslovuje přesvědčení, že je dána odpovědnost žalované za jemu způsobenou škodu. V doplnění ústavní stížnosti pak poukazuje na postup soudu prvního stupně, který nepřipustil žalobcem navržené důkazy, včetně originálu znaleckého posudku, čímž rovněž došlo k porušení práva na spravedlivý proces.

III.

5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

6. Podstatou stěžovatelovy ústavní stížností je toliko polemika zejména s právními závěry vyslovenými v rozhodnutích soudů, aniž by však byl tento protichůdný názor vybaven relevantní ústavněprávní argumentací. Stěžovatel tedy v podstatě zpochybňuje skutkové a právní závěry soudů a navíc svoji argumentaci týkající se odpovědnosti daňové poradkyně uplatňuje opakovaně (soudy se jí zabývaly v průběhu celého řízení). Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak bylo řečeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

7. V dané věci stěžovatel namítá, že soudy měly po právní stránce posoudit jinak (myšleno v souladu s představou stěžovatele) odpovědnost žalované, jakožto daňové poradkyně, neboť mu řádně neporadila jak postupovat, aby jeho práva byla maximálně chráněna. Právě takováto argumentace však představuje shora uvedenou situaci, která staví Ústavní soud nepřípustně do role přezkumné instance. K samotné věci lze pouze stručně dodat, že soudy provedly dostatečné dokazování, své závěry, ať již skutkové nebo právní, řádně, jasně a srozumitelně zdůvodnily a nelze v nich spatřovat extrémní rozpor, který by mohl mít eventuálně za následek porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Přitom platí, že právě posuzování předpokladů existence odpovědnosti je výsostnou záležitostí obecných soudů, do které Ústavní soud zásadně nevstupuje.

8. Pokud stěžovatel namítal neprovedení určitých důkazů, je třeba připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné, přičemž tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl [srov. nález ze dne 3. listopadu 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87)]. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Ve stěžovatelově případu soud zamítl provedení důkazu znaleckým posudkem (k posouzení listin z účetního hlediska), hlavní účetní knihou a výslechem účetní žalobce, neboť mezi účastníky nebyl veden spor v rovině skutkové, nýbrž právní. Takové, byť poměrně stručné, zdůvodnění není v rozporu s ústavními normami ani se zákonnou úpravou vztahující se na procesní postup soudů.

9. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru