Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2224/10 #1Usnesení ÚS ze dne 11.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkkupní smlouva
vlastnické právo/ochrana
konkurzní podstata
konkurz a vyrovnání/řízení
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2224.10.1
Datum podání02.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 27 odst.5, § 27 odst.2, § 6 odst.2

40/1964 Sb., § 39


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2224/10 ze dne 11. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného Mgr. Petrem Martinů, advokátem se sídlem Ostopovice, Sadová 15, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010 č. j. 29 Cdo 939/2008-367 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2007 č. j. 9 Cmo 73/2007-345, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 8. 2010 a kvalifikovaně doplněnou dne 2. 9. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jimiž měla být porušena jeho základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel považuje důvody, na nichž je založeno rozhodnutí vrchního soudu, za přespříliš právně formalistické. Drobné formální nepřesnosti v soupisech konkursní podstaty či dodatečné upřesňování původního generálního souhlasu ke zpeněžování konkursní podstaty podle požadavků katastrálního úřadu nemohou být dle jeho názoru takového rázu, aby způsobily neplatnost nabývacího titulu vlastnického práva stěžovatele. Podstatné je, že soupis je konstruován tak, že se jedná o majetek náležející do konkursní podstaty ke dni prohlášení konkursu. Domnívá se, že z ústavněprávního hlediska měla být upřednostněna ochrana vlastnického práva stěžovatele nabytého v dobré víře před formálními nepřesnostmi, z nichž je dovozována absolutní neplatnost kupní smlouvy. Odvolací soud se nadto nijak nevypořádal s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002, jehož právní věta představovala právní základ zamítavého rozsudku soudu I. stupně. Pokud se Nejvyšší soud od uvedeného rozhodnutí odchýlil, mělo se tak stát pouze rozhodnutím jeho velkého senátu.

K ústavní stížnosti se podrobně vyjádřil coby účastník řízení Nejvyšší soud, který především poukázal na to, že dovolací přezkum podléhá zákonnému omezení, dle něhož lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (viz ustanovení § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Stěžovatel měl možnost měnící rozsudek odvolacího soudu zpochybnit nejen v rovině vad řízení a právního posouzení věci, ale i v rovině skutkové, přičemž uplatnil pouze dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nemůže proto nyní namítat, že se Nejvyšší soud nevyjádřil ke skutkovým otázkám, které mu v dovolání ani nepoložil. V tomto směru odkázal na judikaturu Ústavního soudu. K výtce, že soudy nevzaly v potaz, že soupis konkurzní podstaty je konstruován tak, že jde o majetek náležející do konkurzní podstaty ke dni prohlášení konkurzu, poukázal na ustanovení § 6 odst. 2 ZKV s tím, že stěžovatel v tomto směru předestírá právní konstrukci, která nemá oporu ve znění zákona ani v jeho ustáleném výkladu. K tvrzenému opomenutí dřívější judikatury Nejvyššího soudu odvolacím soudem jednak namítl, že tuto námitku stěžovatel v dovolání neuplatnil, a jednak poukázal na svůj rozsudek sp. zn. 29 Cdo 5193/2007 a uvedl, že rozsudek publ. pod č. 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "R 81/2005") a rozsudek publ. pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "R 19/2006"), z něhož vyšla obě stížností napadená rozhodnutí, řeší odlišné skutkové situace. Nejvyšší soud označil za neopodstatněný i požadavek na upřednostnění dobré víry, přičemž poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 1424/2006. V závěru svého precizně vypracovaného vyjádření Nejvyšší soud vyslovil přesvědčení, že jeho postupem či rozhodnutím nebyla porušena ústavní práva stěžovatele a navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Na vyjádření Nejvyššího soudu, které bylo stěžovateli zasláno k případné replice, již nebylo nijak reagováno.

Vrchní soud v Olomouci se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 55 Cm 138/2001 bylo zjištěno následující:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2006 č. j. 55 Cm 138/2001-314 byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci domáhali proti stěžovateli coby žalovanému určení, že jsou vlastníky ve výroku označených nemovitostí. O odvolání žalobců rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem, kterým rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že nemovitosti (specifikované ve výroku I.) jsou ve společném jmění žalobců. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud druhým napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodné.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se závěrem soudů odvolacího a dovolacího o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, na základě níž byly předmětné nemovitosti zpeněženy prodejem mimo dražbu, k němuž tyto soudy dospěly výkladem příslušných ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen "ZKV"). Ve svých argumentech ovšem zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů a zvláště pak soudu Nejvyššího ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Především Nejvyšší soud je tím orgánem, který je povolán k tomu, aby sjednocoval soudní judikaturu (viz ustanovení § 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů). Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V reakci na námitky stěžovatele proto Ústavní soud neposuzoval, zda a do jaké míry je napadený výklad ze strany soudů odvolacího i dovolacího "optimální", nýbrž pouze to, zda nevybočuje z principů zakotvených v hlavě páté Listiny, tedy zda se nejedná o interpretaci svévolnou. Takové pochybení ovšem neshledal.

Pokud jde o skutkovou stránku věci, která nebyla dovoláním zpochybněna (ač tak stěžovatel mohl vzhledem k měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu učinit), odvolací soud vyšel ze zjištění, že správce konkurzní podstaty převedl předmětné nemovitosti, vlastněné žalobci a sepsané do konkurzní podstaty úpadkyně, postupem dle § 27 odst. 5 ZKV na stěžovatele kupní smlouvou ze dne 27. 4. 2000, že sporné nemovitosti byly sepsány do konkurzní podstaty úpadkyně nejdříve 29. 8. 2000, že souhlas konkurzního soudu se zpeněžením majetku konkurzní podstaty, udělený 20. 10. 1999, se nemohl týkat majetku sepsaného později, a že souhlas konkurzního soudu se zpeněžením předmětných nemovitostí byl vydán až po uzavření kupní smlouvy, dne 26. července 2000. Interpretací ustanovení § 27 odst. 2 a 5 ZKV a s odkazem na závěry obsažené v rozsudcích Nejvyššího soudu R 63/2005 a R 19/2006 pak vyvodil právní závěr, že kupní smlouva z 27. 4. 2000 je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku, a žalobci na jejím základě nemohli pozbýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem.

Nejvyšší soud, který přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, uplatněných v dovolání, vyšel ze skutkových zjištění, která stěžovatel nijak nezpochybňoval, a s právním závěrem odvolacího soudu, že nemovitosti byly zkoumanou kupní smlouvou zpeněženy prodejem mimo dražbu bez odpovídajícího souhlasu konkurzního soudu, což způsobuje absolutní neplatnost kupní smlouvy, se ztotožnil, přičemž se také podrobně vyjádřil (i s patřičným odkazem na svou judikaturu) k argumentaci stěžovatele, podle níž postačovalo, že nemovitosti byly sepsány do konkurzní podstaty úpadkyně ke dni, kdy nastaly věcně právní účinky kupní smlouvy. Jeho konečný závěr, že zkoumaná kupní smlouva je absolutně neplatná, jelikož správce konkursní podstaty neměl k 27. 4. 2000 právo s předmětnými nemovitostmi nakládat, je dle názoru Ústavního soudu založen na racionálním a logicky přesvědčivě vybudovaném argumentačním a rovněž teoreticky akceptovatelném základě a není výsledkem interpretace svévolné.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti soudům vytýká, že přehlédly, že soupis konkurzní podstaty je konstruován tak, že jde o majetek náležející do konkurzní podstaty ke dni prohlášení konkurzu, lze souhlasit s argumentem Nejvyššího soudu, obsaženým ve vyjádření k ústavní stížnosti, že stěžovatelova právní konstrukce nemá oporu ve znění ZKV (viz ustanovení § 6 odst. 2 ZKV, stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, výše zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu R 19/2006).

Stěžovatelova námitka o rozporu napadených rozhodnutí, vycházejících z rozsudku Nejvyššího soudu R 19/2006, s rozsudkem téhož soudu R 81/2005 je neodůvodněná, neboť obě uvedená rozhodnutí řeší odlišné skutkové situace. Jak nadto uvedl Nejvyšší soud ve svém vyjádření, tato rozhodnutí si neodporují a naopak se navzájem doplňují a navazují na sebe, což je zřetelné i ze závěru odůvodnění obsaženého v R 19/2006, který na R 81/2005 výslovně odkazuje.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že oba soudy, jejichž rozhodnutí jsou napadena ústavní stížností, interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a své závěry řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.

Vzhledem ke zjištěnému protiprávnímu postupu správce konkurzní podstaty při nakládání s předmětnými nemovitostmi žalobců, jenž způsobil absolutní neplatnost smlouvy o převodu těchto nemovitostí na stěžovatele, se stěžovatel nikdy nestal jejich vlastníkem. Nemůže se proto úspěšně domáhat ústavní ochrany vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, a to ani s poukazem na svou dobrou víru. Samotná jeho dobrá víra za situace, kdy nenabyl vlastnické právo v souladu se zákonem, nemůže mít přednost před ochranou vlastnického práva žalobců, kteří ho byli naopak stejným jednáním v rozporu se zákonem zbaveni.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru