Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2224/07 #1Nález ÚS ze dne 24.04.2008Povinnost obecných soudů rozhodovat o zvýšení nájemného

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS České Budějovice
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/omezení
Nájem
vlastnické právo/ochrana
Byt
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 75/49 SbNU 127
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.2224.07.1
Datum vyhlášení14.05.2008
Datum podání24.08.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 696, § 671 odst.1

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


K otázce postupu obecných soudů v případě zvýšení nájemného, ať již prostřednictvím žaloby na určení výše nájemného či vydání bezdůvodného obohacení, se Ústavní soud jednoznačně vyslovil ve svých nálezech, a to tak že není přípustné přenášet sociální zátěž jedné skupiny lidí (nájemci) na skupinu druhou (pronajímatelé).

Za situace nečinnosti zákonodárce je nutné nahradit chybějící instrumenty právní ochrany pronajímatelů postupem s využitím principů ústavněprávní regulace. Tento postup spočívá v tom, že obecné soudy poskytnou proporcionální ochranu subjektivním právům a právem chráněným zájmům pronajímatelů tím, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy.

Pokud se soudy odmítly zabývat žalobou požadující zvýšení nájemného, dopustily se ve vztahu ke stěžovatelům ve světle výše naznačených úvah odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), čímž zároveň porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů R. Ť. a L. Ť. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 24. dubna 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2007 č. j. 26 Cdo 1069/2006-119, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. září 2004 č. j. 19 Co 1750/2004-83 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. května 2004 č. j. 9 C 206/2003-51.

Narativní část

Stěžovatelé požadovali zvýšení nájemného na základě žaloby na určení a dále vydání bezdůvodného obohacení, které mělo představovat rozdíl mezi tržním a regulovaným nájemným. Soud prvního stupně žalobě na určení sice přiznal naléhavý právní zájem, ale současně jí nevyhověl, neboť podle jeho názoru neměla oporu v zákoně. Žalobu na vydání bezdůvodného obohacení pak zamítl s tím, že s ohledem na existenci nájemního vztahu a stanovenou výši nájemného není žádný důvod pro závěr o vzniku bezdůvodného obohacení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve vztahu k žalobě na určení konstatoval, že není dán naléhavý právní zájem na určení v situaci, kdy lze žalovat na plnění.

Následné dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud potvrdil názor odvolacího soudu, že stěžovatelé nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., neboť otázka výše nájemného bude řešena jako otázka předběžná v rámci projednání žalob na plnění, což je v souladu se soudní praxí, podle níž žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti.

Stěžovatelé vyslovili přesvědčení, že obecné soudy vycházely ze stavu po zrušení předpisů regulujících výši nájemného, který je protiústavní a znevýhodňuje pronajímatele.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

K otázce postupu obecných soudů v případě žaloby na určení výše nájemného či vydání bezdůvodného obohacení se Ústavní soud jednoznačně vyslovil v nálezech Pl. ÚS 20/05, IV. ÚS 611/05, I. ÚS 717/05, IV. ÚS 111/06 a dalších, ve kterých vyšel z premisy, že není přípustné přenášet sociální zátěž jedné skupiny lidí (nájemci) na skupinu druhou (pronajímatelé), přičemž dodal, že není přípustné vytvářet různé kategorie pronajímatelů, v závislosti na tom, zda nájemné v bytech jedné skupiny podléhá regulaci, či nikoliv.

Důsledky nečinnosti zákonodárce vedly Ústavní soud při vědomí svého postavení jako orgánu ochrany ústavnosti k závěru o nutnosti nahradit chybějící instrumenty právní ochrany pronajímatelů na úrovni "obyčejného" zákona postupem s využitím principů ústavněprávní regulace. Tento postup spočívá v požadavku Ústavního soudu, aby obecné soudy naplnily svou základní funkci spočívající v zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů pronajímatelů tím, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy.

To znamená, že obecné soudy, i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminaci různých skupin právních subjektů. Při takovém rozhodování se soudy musí vyvarovat libovůle; výrok se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavněkonformní soudní praxe.

Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu II. ÚS 361/06, není přípustné, aby soud odmítl rozhodnout z důvodu mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona; takový případ by byl odmítnutím spravedlnosti - denegatio iustitiae. Jestliže tedy obecné soudy odmítly poskytnout ochranu právům fyzických a právnických osob, které se na ně obrátily ve věci zvýšení nájemného, s formalistickým odůvodněním a s odvoláním se na nečinnost zákonodárce (neexistenci příslušné právní úpravy), a to poté co jim Ústavní soud jako ochránce ústavnosti a její kontroly otevřel svými rozhodnutími cestu, dopustily se ve vztahu ke stěžovatelům ve světle výše naznačených úvah odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), čímž zároveň porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2224/07 ze dne 24. 4. 2008

N 75/49 SbNU 127

Povinnost obecných soudů rozhodovat o zvýšení nájemného

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 24. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 2224/07 ve věci ústavní stížnosti Mgr. R. Ť. a L. Ť. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2007 č. j. 26 Cdo 1069/2006-119, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatelů, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. září 2004 č. j. 19 Co 1750/2004-83 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. května 2004 č. j. 9 C 206/2003-51, kterými byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že jednotliví žalovaní (vedlejší účastníci) jsou povinni platit od 1. ledna 2003 měsíčně vyšší nájemné, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a a) J. M., b) P. M., c) M. D. a d) H. M. jako vedlejších účastníků řízení.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2007 č. j. 26 Cdo 1069/2006-119, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. září 2004 č. j. 19 Co 1750/2004-83 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. května 2004 č. j. 9 C 206/2003-51 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. května 2004 č. j. 9 C 206/2003-51 zamítl žalobu na určení, že jednotliví žalovaní (vedlejší účastníci) jsou povinni platit od 1. ledna 2003 měsíčně nájemné ve výši blíže specifikované v jednotlivých výrocích tohoto rozsudku. Soud prvního stupně posoudil žalobu, kterou se žalobci (stěžovatelé) domáhali vůči žalovaným určení výše nájemného, jako žalobu určovací ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přičemž shledal, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť mezi účastníky nedošlo k dohodě o výši nájemného. Neshledal však žalobu důvodnou, protože dovodil, že za situace, kdy chybí právní předpis umožňující jednostranně zvýšit nájemné (tj. po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů), lze nájemní smlouvu ohledně výše nájemného měnit pouze souhlasnou vůlí účastníků, a nedojde-li k dohodě, platí posledně stanovené nájemné a ani soud je nemůže měnit svým rozhodnutím [§ 671 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") se zde neuplatní]. Nemohou-li žalobci požadovat vyšší nájemné, nemůže být založena ani skutková podstata bezdůvodného obohacení, představujícího rozdíl mezi nájemným hrazeným žalovanými a tzv. tržním nájemným, a proto i v této části žalobu na zaplacení požadovaných částek vůči jednotlivým žalovaným zamítl.

K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) částečným rozsudkem ze dne 21. září 2004 č. j. 19 Co 1750/2004-83 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, které se týkají vedlejších účastníků, změnil ho ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dále odvolací soud usnesením ze dne 29. září 2004 č. j. 19 Co 1750/2004-91 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve vztahu k dalším původně žalovaným a řízení vůči nim zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby v průběhu odvolacího řízení. Odvolací soud sice na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem dle § 80 písm. c) o. s. ř., neboť otázka, jaké nájemné mají žalovaní platit, bude řešena jako otázka předběžná v řízení o žalobě na plnění, nicméně jeho zamítavý rozsudek ohledně požadovaného určení vůči jednotlivým žalovaným jako věcně správný potvrdil. Rovněž tak považoval za správný jeho zamítavý rozsudek týkající se požadavku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení, když dovodil, že při neexistenci právního předpisu umožňujícího jednostranně zvýšit nájemné lze měnit nájemní smlouvu v části týkající se nájemného pouze souhlasnou vůlí pronajímatele a nájemce, a pokud k takovéto dohodě nedojde, nemůže být nájemné měněno rozhodnutím soudu. Pokud žalovaní platí nájemné ve výši stanovené k 1. lednu 2002, nevzniklo jim bezdůvodné obohacení, představující rozdíl mezi takto stanoveným nájemným a nájemným tržním; v úvahu nepřichází ani aplikace § 671 obč. zák., neboť uvedené ustanovení nedopadá na danou věc.

Následné dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2007 č. j. 26 Cdo 1069/2006-119 odmítnuto jako nepřípustné, neboť u výroků na zaplacení nájemného nebyla splněna podmínka stanovená v § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a u výroků, jimiž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby na určení, nedospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle názoru Nejvyššího soudu byl závěr odvolacího soudu založený na tom, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., neboť otázka výše nájemného bude řešena jako otázka předběžná v rámci projednání žalob na plnění, v souladu se soudní praxí, podle níž žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Pokud tedy žalobci vznášeli argumenty týkající se opodstatněnosti jejich nároku z hlediska hmotného práva, tj. k právnímu posouzení jejich nároku po stránce věcné, nebylo možno v tomto směru shledat dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž přípustným, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku týkajícím se určovacích žalob nespočívá na hmotněprávním posouzení oprávněnosti jejich nároku.

II.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zakotvujícího právo na spravedlivý proces a porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, dle něhož jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Nejprve stručně zrekapitulovali dosavadní průběh řízení a napadená rozhodnutí. Stěžovatelé zdůrazňují, že žalobu byli nuceni podat s ohledem na skutečnost, že od 1. ledna 2003 neexistuje právní předpis upravující regulaci nájemného a že se nebylo možno se žalovanými dohodnout ve smyslu § 671 obč. zák. na zvýšení nájemného. Vyslovili přesvědčení, že obecné soudy rozhodovaly v rozporu s nálezy Ústavního soudu a rovněž v rozporu s hmotným právem. Vychází ze stavu po zrušení předpisů regulujících výši nájemného, který je protiústavní a evidentním způsobem znevýhodňuje pronajímatele. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.) dospěl k závěru, že trvá na plnění základní funkce obecných soudů, tj. na zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a vyslovil přitom požadavek, aby obecné soudy tuto ochranu pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšení nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. Stěžovatelé dále odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. 2. 2006 (N 34/40 SbNU 281), v němž byla zformulována povinnost obecných soudů chránit základní práva jednotlivce cestou soudcovského dotvoření práva. Závěr vyplývající z citovaného nálezu tedy je, že obecné soudy nemohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny ochranu základnímu právu poskytnout.

III.

Okresní soud v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení ve vyjádření uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, neboť napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Odvolací soud rovněž plně odkázal na závěry obsažené ve svém rozsudku. Závěr o tom, že pro určovací žalobu není dán naléhavý právní zájem za situace, kdy je otázka výše nájemného řešena jako otázka předběžná v rámci projednání žaloby žalobců na plnění, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou a praxí. K části rozsudku, kde bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, se ústavní stížnost nevyslovuje, proto se k ní odvolací soud nevyjádřil.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se zabýval toliko otázkou přípustnosti. Nepřípustnost dovolání pak neumožnila dovolacímu soudu přezkum správnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Vedlejší účastníci řízení se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřili.

IV.

Ústavní soud stejně jako v mnoha předchozích rozhodnutích konstatuje, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat procesní ustanovení a principy v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.

V dané věci stěžovatelé jako žalobci žalovali původně na určení výše nájemného a následně rozšířili svoji žalobu i na stanovení povinnosti žalovaných zaplatit žalobcům blíže specifikované částky jako vydání bezdůvodného obohacení, které představuje rozdíl mezi tržním nájemným a stanoveným regulovaným nájemným. Soud prvního stupně žalobě na určení sice přiznal naléhavý právní zájem, ale současně jí nevyhověl, neboť podle jeho názoru neměl požadavek žalobců vzhledem ke stávající právní úpravě oporu v zákoně (pozn. žaloba byla podána dne 2. července 2003, rozsudek soudu prvního stupně byl vydán 20. května 2004). Žalobu na vydání bezdůvodného obohacení pak zamítl s tím, že s ohledem na existenci nájemního vztahu a stanovenou výši nájemného není žádný důvod pro závěr, že se žalovaní vůči žalobcům bezdůvodně obohacují tím, že platí nájemné a zálohy na služby v jiné výši, než jim podle práva náleží. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve vztahu k žalobě na určení konstatoval, že není vůbec dán naléhavý právní zájem na určení v situaci, kdy lze žalovat na plnění a žalobci takto rovněž postupovali. Ohledně žaloby na vydání bezdůvodného obohacení se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Ze zjištěného skutkového stavu vyvodil, že při vzniku nájemního vztahu v písemné nájemní smlouvě byla výše nájemného stanovena dohodou pronajímatele a nájemce. Jednostranně měnit dohodnuté nájemné by bylo možno jen tehdy, pokud by to umožňoval zvláštní právní předpis. Protože tento zvláštní právní předpis neexistuje a nedošlo ani k dohodě, nemůže se pronajímatel domáhat ani nájemného obvyklého ve smyslu § 671 obč. zák. Odvolací soud přitom zdůraznil, že pokud nedojde k dohodě, platí posledně stanovené nájemné a soud jej nemůže upravit jinak.

K otázce postupu obecných soudů v případě žaloby na určení výše nájemného či vydání bezdůvodného obohacení se Ústavní soud jednoznačně vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (viz výše), na který správně poukazují i stěžovatelé, ale dále i např. v nálezech sp. zn. IV. ÚS 611/05 (viz výše), sp. zn. I. ÚS 717/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 64/40 SbNU 635), sp. zn. IV. ÚS 111/06 ze dne 16. 5. 2006 (N 102/41 SbNU 303) aj. V citovaném plenárním nálezu vyšel Ústavní soud z premisy obsažené i v dřívější rozhodovací praxi týkající se regulace nájemného, že není přípustné přenášet sociální zátěž jedné skupiny lidí (nájemci) na skupinu druhou (pronajímatelé), přičemž dodává, že není ani přípustné vytvářet různé kategorie pronajímatelů v závislosti na tom, zda nájemné v bytech jedné skupiny podléhá regulaci, či nikoliv. Důsledky nečinnosti zákonodárce vedou Ústavní soud při vědomí svého postavení jako orgánu ochrany ústavnosti k nutnosti nahradit chybějící instrumenty právní ochrany pronajímatelů na úrovni "obyčejného" zákona postupem s využitím principů ústavněprávní regulace. Tato premisa našla svůj odraz v požadavku na naplnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů. Ústavní soud požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. To znamená, že obecné soudy, i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 obč. zák., musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminaci různých skupin právních subjektů. Při takovém rozhodování se soudy musí vyvarovat libovůle; výrok se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.

Ústavnísoud v citovaném plenárním nálezu rovněž konstatoval, že z výše uvedených hledisek obecné soudy včetně Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 31. srpna 2005 sp. zn. 26 Cdo 867/2004) chybují, pokud odmítají poskytnout ochranu právům fyzických a právnických osob, které se na ně obrátily s žádostí o spravedlnost, pokud jejich žaloby zamítají s formalistickým odůvodněním a odvoláním se na nečinnost zákonodárce (neexistenci příslušné právní úpravy), a to poté, co jim Ústavní soud, jako ochránce ústavnosti a její kontroly, otevřel svými rozhodnutími cestu.

Závěry vyplývající z citovaného nálezu se vztahovaly na právní stav, kdy neexistovala žádná právní úprava umožňující jednostranné zvyšování nájemného. Do tohoto časového období ovšem spadá i žaloba stěžovatelů a rozhodování obecnýchsoudů, s výjimkou usnesení Nejvyššího soudu, který ovšem dovolání vůbec neposuzoval z věcného hlediska, ale odmítl jej pro nepřípustnost. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 361/06 ze dne 26. 7. 2007 (N 117/46 SbNU 111), není přípustné, aby soud odmítl rozhodnutí z důvodu mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona; takový případ by byl odmítnutím spravedlnosti - denegatio iustitiae. Jestliže se tedy obecné soudy odmítly zabývat žalobou na určení výše nájemného s odůvodněním, že není dán naléhavý právní zájem na žalobě v situaci, kdy je možno žalovat na plnění, a žalobu na plnění zamítly s tím, že neexistuje právní úprava, která by umožňovala jednostranné zvýšení nájemného, a k dohodě o zvýšení nedošlo, takže nelze o bezdůvodném obohacení hovořit, dopustily se ve vztahu ke stěžovatelům ve světle výše naznačených úvah odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), čímž zároveň porušily právo stěžovatelů na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavnísoud závěrem poukazuje na značnou specifičnost celé problematiky žalob a právního stavu existujícího v oblasti regulace nájmu bytu po nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (viz výše). To nachází svůj odraz v posouzení přístupu obecných soudů a Nejvyššího soudu k otázce souběhu žaloby na určení a žaloby na plnění. Právě s ohledem na výše zmiňovanou specifičnost problematiky a nevyjasněnost přístupu obecných soudů k takovým žalobám neměl Nejvyšší soud v tomto konkrétním případě postupovat striktně formalisticky a dovoláním se v podstatě vůbec nezabývat, ale měl dovolání posoudit věcně.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti stěžovatelů vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru