Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2220/14 #1Usnesení ÚS ze dne 27.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - insolvenční správce - Pelikán Tomáš
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
družstvo/bytové
Insolvence
konkurz a vyrovnání
dlužník
konkurzní podstata/správce
Účetnictví
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2220.14.1
Datum podání30.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 11 odst.1

72/1994 Sb., § 24


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2220/14 ze dne 27. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jiřího Stefana a Aleny Stefanové, zastoupených JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Na Hřebenech II 1718/8, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2014, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-B-2682, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a JUDr. Tomáše Pelikána, insolvenčního správce (advokáta) se sídlem Na Hutmance 300/7, Praha 5, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým Městský soud v Praze (dále též "městský soud") zamítl jejich návrh na výkon dohledové činnosti insolvenčního soudu ve smyslu ustanovení § 11 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon").

2. Stěžovatelé (členové bytové družstva, které se svým hospodařením dostalo do úpadku a nyní je vůči němu vedeno insolvenční řízení) jsou oprávněnými osobami k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu tzv. anuitního bytu a garáže. Proto se obrátili na insolvenčního správce, aby připravil návrh smlouvy na tento bezúplatný převod. S jím předloženým návrhem však nesouhlasili, a to především ve vztahu k výplatám podílu na prostředcích určených na financování oprav a údržby domu za období před prohlášením konkursu na majetek dlužníka. Jelikož nedošlo mezi stěžovateli a insolvenčním správcem k dohodě, podali stěžovatelé návrh na uložení zákonné povinnosti týkající se výplaty této částky dle ustanovení § 11 odst. 1 insolvenčního zákona.

3. Nyní napadeným rozhodnutím městský soud návrhu stěžovatelů nevyhověl. V odůvodnění usnesení předně uvedl, že navrhovatelé opakovaně požadují převod prostředků z fondu oprav z doby před prohlášením konkurzu, přičemž s těmito jejich návrhy se však insolvenční soud již opakovaně zabýval. Dále zdůraznil, že v rámci dotčeného úpadkového dlužníka je třeba rozlišovat domy, u kterých vykonával správu sám dlužník, a domy, u kterých na základě mandátní smlouvy vykonával správu jiný subjekt. V prvém případě totiž nebylo účetnictví předáno insolvenčnímu správci a nebylo ani řádně a úplně vedeno a především nebyly předány peněžní prostředky, které měly být na fondech oprav, neboť ty byly z podstatné části spotřebovány, a to nikoliv účelově. V případě stěžovatelů přitom platí prvá varianta, takže z těchto důvodů dosud nemohl být proveden převod navrhovateli požadovaných prostředků, neboť subjekt, který spravoval prostředky na fondech oprav objektů ve svém vlastnictví, se nyní nachází v úpadku.

II.

4. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatelů porušila jejich právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 6 (právo na spravedlivý proces) a čl. 13 (právo na účinné opravné prostředky) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále též právo na ochranu majetku zaručené čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Porušení těchto práv stěžovatelé spatřují především ve skutečnosti, že městský soud řádně neodůvodnil své rozhodnutí a nevypořádal se s jejich argumenty odůvodňujícími jimi podaný návrh, čímž se dopustil libovůle v rozhodování, neboť insolvenční soud měl v rámci tzv. dohlédací činnosti věcně vyřešit spor vzniklý mezi nimi a insolvenčním správcem. V této souvislosti stěžovatelé tvrdí, že insolvenčnímu správci byly předány prostředky účelově určené na financování oprav a údržby dotčeného bytového domu jako součást majetkové podstaty úpadce, a proto je musí vypořádat a vydat. Dle stěžovatelů je přitom insolvenční správce fakticky nutí k tomu, aby se podpisem jím předložené smlouvy o bezúplatném převodu anuitních jednotek výslovně vzdali práva na provedení vypořádání ve smyslu ustanovení § 24 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"). Stěžovatelé přitom zevrubně přednáší argumentaci, dle které mají nárok na výplatu podílu na prostředcích určených na financování oprav a údržby domu za období před prohlášením úpadku na majetek dlužníka. Zároveň odmítají, že by se mohli dožadovat těchto prostředků skrze jiný druh žalob (žalobou na plnění, žalobou na nahrazení projevu vůle či žalobou na určení), a proto za jediný adekvátní prostředek chránící jejich právní zájmy pokládají návrh ve smyslu ustanovení § 11 insolvenčního zákona. Jelikož navíc proti dotčenému rozhodnutí nemohli podat odvolání ani dovolání, vytýkají, že případným odmítnutím jejich podané ústavní stížnosti by došlo též k zásahu do práva na účinné opravné prostředky ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Stěžovatelé konečně žádají, aby v případě, pokud by Ústavní soud napadené usnesení insolvenčního soudu zrušil, přikázal, aby o věci rozhodl jiný insolvenční soudce téhož insolvenčního soudu, neboť nyní rozhodující soudkyně je tzv. systémově podjatá, kdy po více než 5 letech vedení konkurzu není schopna vydat jakékoliv rozhodnutí, které by se příčilo zájmům insolvenčního správce.

III.

5. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil městský soud, který především odmítl námitku podjatosti rozhodující soudkyně a uvedl, že návrh na její podjatost byl ze strany asistenta advokátky nyní zastupující stěžovatele podán již minimálně v sedmi případech, a to vždy bez důvodu a vždy v případech, kdy nebyl ve sporu úspěšný. V této souvislosti též zdůraznila, že v podstatě všechna její rozhodnutí jsou potvrzována odvolacím soudem a vždy také účastníky řízení řádně poučuje o tom, kde a jakým způsobem se mají domáhat svého práva. Ve věci samé pak soud konstatoval, že stěžovatelé původně ani nechtěli, aby byl dotčený majetek vůbec zapsán do majetkové podstaty. Správu bytového fondu vedlo bytové družstvo, které je však nyní v úpadku a jeho účetnictví nebylo řádně vedeno ani prováděno, kdy všechny peníze byly vedeny hromadně, aniž by byly fondy oprav jednotlivých bytových družstev vedeny zvlášť. Navíc nebyly placeny ani anuitní úvěrové splátky bance. Městský soud prý stěžovatelům opakovaně vysvětloval, že v rámci dohlédací činnosti není jimi požadované uložení povinnosti možné, a také je opakovaně poučil o možnosti podat žalobu proti insolvenčnímu správci, v rámci které se lze domáhat prostředků do fondů oprav, či jim případně nic nebrání, aby zažalovali představenstvo dotčeného bytového družstva o náhradu škody. Pokud však nyní stěžovatelé žádají, aby jim insolvenční správce vyplatil fond oprav z doby před úpadkem bytového družstva, tak tento postup městský soud odmítl a uvedl, že tuto částku nyní nelze snadno spočítat a hlavně nelze vyplatit peníze určené pro rozvrh věřitelů, jestliže se peníze určené na fond oprav v něm nenacházely. Proto insolvenční správce nemůže být nucen uzavřít smlouvu, o které je přesvědčen, že není správná, kdy na výplatu prostředků v ní uvedených nemá finanční prostředky, neboť by tak činil kroky na úkor věřitelů.

6. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že správu fondu oprav prováděl v případě stěžovatelů sám úpadce, přičemž neplnil povinnost vést řádně vyúčtování a navíc při používání těchto prostředků nerespektoval ani jejich rozdělení podle samospráv (bytových domů). Proto mohl předat (a předal) ve prospěch společenství vlastníků jednotek, v němž jsou také umístěny jednotky stěžovatelů, pouze kompletní prostředky uhrazené do fondu opravu za období od prohlášení konkurzu, a nikoli za období předcházející. Z hlediska prostředků, které se měly nacházet ve fondu oprav spravovaných úpadcem ke dni prohlášení konkurzu, insolvenční správce konstatoval, že namísto 7.467.278,11 Kč se na jeho účtech nacházelo pouze 750.000 Kč, aniž by bývalí členové představenstva uvedli, kde se chybějící peněžní prostředky nacházejí. Proto také uplatňuje vůči těmto členům představenstva nárok na náhradu škody. Zároveň insolvenční správce odmítl tvrzení stěžovatelů, že by byly prostředky z fondu oprav úpadci předány. Závěrem uvedl, že v nyní posuzovaném případě se nejedná o běžný a standartní převod bytových jednotek z bytového družstva do vlastnictví jednotlivých členů, neboť dotčené bytové družstvo se nachází v úpadku. Proto může být v zásadě uspokojen pouze nárok stěžovatelů na bezúplatný převod jednotky, který bude uspokojen ze 100 %, a to na rozdíl od pohledávek konkurzních věřitelů.

7. V replice k těmto vyjádřením stěžovatelé uvedli, že "ve své věci" nikdy námitku podjatosti vůči dotčené soudkyni nevznesli a zdůraznili (i s ohledem na další vyjádření městského soudu), že inkriminovaná soudkyně zcela nepřiléhavě vzájemně směšuje různá řízení, která jsou však svojí materií i okruhem účastníků řízení rozdílná. Stěžovatelé též odmítli tvrzení, že účetnictví ve vztahu k tzv. fondu oprav týkajícího se bytového domu, v němž se nacházejí jednotky stěžovatelů, nebylo vedeno řádně, přičemž zdůraznili, že žádný právní předpis nestanoví, že peněžní prostředky, se kterými bytová družstva disponují na tzv. fondech oprav, musí být vedeny odděleně (tj. na zvláštním účtu). Opakovaně pak poukázali na propojení insolvenčního správce a soudu v dotčeném insolvenčním řízení, včetně nekritického přebírání mnohých závěrů vyslovených insolvenčním správcem soudem samotným. Stěžovatelé rovněž odmítli, že by mohli své nároky uplatňovat prostřednictvím jiných žalob, a připomněli, že členové úpadce nikdy nebyli za své jednání shledáni vinnými a veškerá trestní oznámení byla odložena. Stěžovatelé upozornili, že dne 9. 4. 2015 byl Městským soudem v Praze pod spisovou značkou 22 Cm 41/2011 vyhlášen rozsudek ve věci žaloby žalobce insolvenčního správce proti bývalým členům představenstva úpadce, kterou se domáhal zaplacení částky, která představovala evidovaný, leč představenstvem úpadce údajně neodevzdaný zůstatek na fondech oprav před prohlášením konkurzu. Soud tuto žalobu zamítl, neboť z provedených důkazů měl za prokázané, že o fondu oprav bylo účtováno, že z listin, které byly soudu předloženy, lze vysledovat jak vklady, tak i čerpání z tohoto fondu oprav s tím, že správci majetkové podstaty úpadce byly předány jak účetní doklady, tak finanční prostředky vedené na samostatných účtech. Proto stěžovatelé odmítli tvrzení soudu, že tzv. fondy oprav před prohlášením konkurzu nelze spočítat či že by mělo být zohledňováno, kdo prováděl správu tohoto fondu (zda úpadce či odlišný subjekt). K vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatelé zopakovali, že bylo možné provést vyúčtování a zjistit stav fondů oprav v dotčené věci, když tvrzení vedlejšího účastníka, že představenstvo úpadce řádně neodevzdalo fondy oprav členů družstva, které byly shromážděny před prohlášením konkurzu, považují za nepravdivé (i s odkazem na citovaný rozsudek sp. zn. 22 Cm 41/2011), když následně obsáhle zrekapitulovali dotčené finanční transakce úpadce a dalších subjektů, které se dotýkají nyní posuzovaného nároku. Závěrem pak zdůraznili, že právně "nebojují" jen za zcela konkrétní částku, ale především za to, aby věc byla soudem řešena (a to též ve vztahu k dalším oprávněným osobám), když k věci přistupují konstruktivně a odmítají akceptovat pouze dva články v návrhu převodní smlouvy, které neodpovídají skutečnosti (resp. jsou nepravdivé) a které by (i pro futuro) zbavily stěžovatele možnosti domáhat se vyplacení prostředků určených k vypořádání. Jelikož přitom je původcem těchto nepravdivých prohlášení insolvenční správce, musí zasáhnout insolvenční soud; v opačném případě by úloha dohlédací činnosti soudu, a tím i existence ustanovení § 11 insolvenčního zákona, ztratila svého racionálního smyslu.

IV.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem vyžádaného spisu a napadeného rozhodnutí (včetně vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení, viz výše) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud předně připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena práva nebo svobody jeho účastníka chráněná předpisy ústavního pořádku a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

11. Stěžovatelé zejména namítají nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odůvodnění rozhodnutí musí být jasné, logické, bez vnitřních rozporů tak, aby z něho bylo patrno, jaké úvahy vedly obecné soudy k vysloveným závěrům a jak se vypořádaly s námitkami účastníků způsobilými založit opačné rozhodnutí ve věci [srov. za všechny např. nález sp. zn. I. ÚS 854/09 ze dne 9. 12. 2009 (N 255/55 SbNU 463)]. Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) tedy odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. i rozhodnutí Ústavního soudu vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).

12. Pokud Ústavní soud posoudil stěžovateli napadené usnesení městského soudu stran úplnosti jeho odůvodnění, dospěl k závěru, že rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, neboť je z něj patrné, z jakého právního i skutkového důvodu soud dospěl k vyřčenému výroku. Zároveň soud postupoval v souladu s vyjádřením insolvenčního správce, které bylo stěžovatelům (dle údajů zjištěných ze spisu) řádně zasláno. Již v tomto vyjádření insolvenční správce dostatečně konkrétně uváděl, z jakého důvodu nelze návrhu stěžovatelů vyhovět, a proto nelze rozhodnutí městského soudu považovat ani za překvapivé či svévolné. Jakkoli Ústavní soud uznává, že napadené rozhodnutí je poměrně stručné, tak tato skutečnost ještě neznamená, že by v něm nebyly vyjmenovány nosné důvody, které soud vedly k vyřčeným závěrům, z nichž jasně a srozumitelně vyplývá, proč návrhu stěžovatelů nemohl soud vyhovět.

13. Dále se tedy Ústavní soud zabýval otázkou, zdali napadené rozhodnutí respektovalo základní právo stěžovatelů vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

14. V nyní posuzovaném případě stěžovatelé žádali, aby insolvenční soud přikázal insolvenčnímu správci uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu tzv. anuitního bytu a garáže na základě jimi vymezených podmínek. Zde však Ústavní soud připomíná, že úkolem insolvenčního správce je především postupovat tak, aby co nejvhodněji vyřešil úpadek dlužníka, přičemž při výkonu své funkce je povinen postupovat v souladu s úpravou obsaženou v ustanovení § 36 insolvenčního zákona, tj. svědomitě a s odbornou péčí, kdy je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Zároveň přitom platí, že procesním subjektem s řídící pravomocí zůstává v insolvenčním řízení insolvenční soud, který v tomto řízení plní dvojí roli: jednak zajišťuje rozhodovací činnost a na straně druhé provádí dohled nad ostatními procesními subjekty. V rámci dohlédací činnosti, jež je předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti, insolvenční soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení (ustanovení § 11 odst. 1 insolvenčního zákona). Kompletní výčet všech rozhodnutí, které insolvenční soud vydává v rámci dohledové činnosti, přitom nelze vymezit, protože tento způsob rozhodování reaguje na konkrétní situace, které v insolvenčním řízení nastávají (ustanovení § 11 odst. 1 insolvenčního zákona, kterého se dovolávají stěžovatele, obsahuje pouze obecné teze, z nichž je možno toliko rámcově dovodit rozsah oprávnění insolvenčního soudu pro dohlédací činnost v rámci insolvenčního řízení). Způsob vykonávaného průběžného dohledu nad postupem a činností ostatních procesních subjektů a rozhodování v záležitostech s tím souvisejících je tak průběžnou a kontinuální činností insolvenčního soudu po celou dobu trvání insolvenčního řízení, když způsob, jakým je dohled vykonáván, souvisí s charakterem činnosti insolvenčního soudu.

15. Zároveň zůstává hlavní povinností insolvenčního soudu (stejně jako insolvenčního správce) postupovat tak, aby byl co nejvíce naplněn hlavní účel insolvenčního řízení, tj. aby byl vyřešen úpadek dlužníka tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (viz ustanovení § 1 insolvenčního zákona). Takto tedy insolvenční soud musí dbát, aby byli co do maximální a poměrné výše uspokojeni jednotliví věřitelé, přičemž musí vždy postupovat se zřetelem k zásadám insolvenčního řízení obsaženými v ustanovení § 5 insolvenčního zákona, mezi kterými zastává výsadní postavení princip, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení všech věřitelů.

16. Pokud Ústavní soud posoudil případ stěžovatelů prizmatem výše uvedeného, dospěl k závěru, že pokud by insolvenční soud vyhověl jejich návrhu, uspokojil by sice jejich majetkové pohledávky, zároveň by však jeho postup nebyl souladný s naplněním účelu insolvenčního řízení jako celku. Jak totiž vyplývá z vyžádaného spisu i z vyjádření účastníků řízení k podané ústavní stížnosti, finanční prostředky, jichž se stěžovatelé domáhají, byly tehdejšími členy představenstva z většiny ze společnosti vyvedeny a insolvenční správce nyní disponuje pouze jejich částí. Proto Ústavní soud uvádí, že se zřetelem k této skutečnosti musí být hodnoceny i podmínky bezúplatného převodu bytových jednotek, neboť příliš formalistickým výkladem práva předestřeným stěžovateli (především ustanovení § 24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů) by nebyla dostatečně chráněna majetková práva dalších věřitelů, kteří se účastní dotčeného insolvenčního řízení. Takto tedy nemohou stěžovatelé po insolvenčním správci (respektive po soudu v rámci dohledové činnosti nad tímto insolvenčním správcem) spravedlivě požadovat, aby jim byly poskytnuty veškeré prostředky, které vložili do fondu oprav před úpadcem dlužníka - správcem tohoto fondu, pokud jimi v současné době insolvenční správce nedisponuje, neboť by takto byl insolvenční správce nucen činit kroky, které se neslučují s řádným výkonem jeho povinností, protože by tento postup mohl ve své podstatě poškodit další dlužníky.

17. Ústavní soud přitom nikterak nepopírá nárok stěžovatelů na peněžní prostředky, které dříve vložily do předmětného fondu. Zároveň však musí ve shodě s městským soudem konstatovat, že k ochraně svých práv musí stěžovatelé využít adekvátní právní instrumenty, kterým však není návrh na výkon dohledové činnosti insolvenčního soudu, neboť pro insolvenční soud a jím vedené řízení je hodnotícím kritériem především insolvenční řízení jako celek a pouze ve výjimečných případech může v rámci dohledové činnosti přikazovat insolvenčnímu správci, aby uzavřel určitou smlouvu v soudem určeném znění. Nemožnost tohoto postupu je zdůrazněna též skutečností, že za současné situace, kdy není napevno postaveno účetnictví vztahující se k dotčenému fondu oprav, lze obtížně určit výši finančních prostředků určených k vypořádání ve smyslu ustanovení § 24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů, které by připadly na převáděnou jednotku stěžovatelů. Na uvedeném nic nemění ani stěžovateli v replice citovaný rozsudek městského soudu sp. zn. 22 Cm 41/2011, neboť ten se týkal žaloby insolvenčního správce směřující proti bývalým členům představenstva úpadce, konkrétní nárok stěžovatelů v něm však představoval pouze okrajovou záležitost.

18. Ústavní soud pak musí odmítnout též námitku stěžovatelů, že s ohledem na ustanovení § 91 insolvenčního zákona, které neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného v rámci dohledové činnosti, bylo zasaženo do jejich základního práva na účinné opravné prostředky. Zde Ústavní soud připomíná, že uvedené ustanovení reflektuje především skutečnost, že rozhodnutí vydaná v rámci dohledové činnosti insolvenčního soudu nebudou mít v zásadě výrazný dopad do samotného insolvenčního řízení nebo majetkových práv dlužníka či věřitelů. Ostatně i tato skutečnost prokazuje, že postup stěžovatelů dle ustanovení § 11 odst. 1 insolvenčního zákona v případě požadavku na příkaz insolvenčnímu správci uzavřít závazkový vztah dle jimi navrhovaných podmínek nereflektuje smysl a účel tohoto ustanovení, nýbrž jej v zásadě obchází. Jak navíc vyplývá z ustálené judikatury zdejšího soudu, z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001 (U 22/22 SbNU 387)].

19. Stranou pak Ústavní soud ponechává námitku stěžovatelů stran podjatosti rozhodující soudkyně, neboť v zásadě není jeho pravomocí přímo zasahovat do složení soudu, který rozhoduje, neboť takto by v neúnosné míře zasahoval do práva na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny. V případě pochybností ohledně nestrannosti rozhodujícího orgánu soudní moci musí stěžovatelé využít postup stanovený obecnými procesními předpisy.

20. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelé dovolávají, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Rozhodnutí obecného soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje též požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

21. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru