Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2220/10 #1Usnesení ÚS ze dne 19.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2220.10.1
Datum podání30.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2220/10 ze dne 19. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělské družstvo "PODLIPAN" Vitice, IČ: 00104141, se sídlem v Dobrém Poli 54, 281 63 Kostelec nad Č. Lesy, zastoupeného JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2010, č. j. 22 Co 156/2010-221, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Praze. Ten jím jako soud odvolací změnil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 2. 2009, č. j. 8 C 868/99-189, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 21. 7. 2009, č. j. 8 C 868/99-195, ve výroku o nákladech řízení (ad II) tak, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů řízení vůči žalobkyni. Stěžovatel dovozuje, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 96 Ústavy ČR.

Vedlejší účastnice, coby právní nástupkyně svého otce, a její bratr vedli jako žalobci proti stěžovateli, jako žalovanému, spor o peněžité plnění za nevypořádaný transformační podíl dle zákona č. 42/1992 Sb. Spor poté, co se věcí zabýval opakovaně odvolací soud i soud dovolací, skončil vynesením výše zmíněného rozsudku Okresního soudu v Kolíně, jímž byla žaloba zamítnuta a vedlejší účastnice (žalobkyně) jím byla zavázána nahradit stěžovateli na nákladech řízení částku 65.802 Kč. Do výroku o nákladech řízení se vedlejší účastnice úspěšně odvolala; krajský soud aplikoval ustanovení § 150 občanského soudního řádu, když dospěl k závěru, že v dané věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které nelze procesně úspěšnému stěžovateli náklady řízení vůči vedlejší účastnici přiznat. V odůvodnění vymezil, které to podle jeho názoru jsou.

Podle stěžovatele naopak důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. dány nebyly. Takto lze postupovat leda výjimečně, jsou-li zde důvody zvláštního zřetele hodné, přičemž se musí posoudit všechny okolnosti konkrétní věci, zejména majetkové a sociální poměry účastníků. V tomto případě se krajský soud všemi potřebnými okolnostmi nezabýval, majetkové, sociální a osobní poměry účastníků ani dopad svého rozhodnutí na ně dostatečně nezkoumal. Svůj postoj řádně nezdůvodnil, resp. jej zdůvodnil jednostranně v neprospěch stěžovatele. Opomněl, že vedlejší účastnice zdědila značný majetek a vlastní či spoluvlastní řadu polností, a že stěžovateli prodala za značné peníze pozemek pod jeho sídlem. O majetkovou situaci stěžovatele se pak soud navíc nezajímal vůbec a pouze konstatoval, že jako podnikatel v zemědělství má možnost vytvořit zisk. Takový postup je libovůlí soudu a zasahuje do základních práv stěžovatele. Dále stěžovatel vytýká soudu, že o svém záměru postupovat podle § 150 o. s. ř. jej předem neinformoval a nedal mu možnost se k němu vyjádřit.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307). Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Posouzení podmínek aplikace § 150 o. s. ř. je v konkrétní věci zásadně záležitostí obecného soudu, a pouhá skutečnost, že soud shledal na straně "úspěšného" účastníka řízení důvody pro aplikaci tohoto ustanovení procesního předpisu, není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu; povinností soudu (ústavněprávní reflexe) je však své rozhodnutí náležitě odůvodnit. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je právě na přesvědčivé vysvětlení zvoleného postupu třeba klást důraz. Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, zda se taková úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení občanského soudního řádu opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí. Do konkrétního hodnocení toho, zda v dané věci bylo správné obecnou povinnost k náhradě nákladů procesně úspěšnému účastníku moderovat či nikoliv, však Ústavní soud vstupovat zásadně nemůže a nebude.

Stěžovateli lze tudíž přisvědčit, že z výjimečnosti použití § 150 o. s. ř. vyplývá požadavek, aby soud důkladně zvážil všechny okolnosti případu a v odůvodnění náležitě vyložil, proč se mu s ohledem na jejich existenci jeví jako spravedlivé nerozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci. Tyto úvahy musejí přirozeně vycházet z konkrétních skutečností, vystihujících zvláštnosti dané věci, a nestačí například jen lakonicky prohlásit za důvody zvláštního zřetele hodné tíživé sociální poměry jednoho (neúspěšného) účastníka řízení a příznivé majetkové poměry druhého účastníka. Ostatně jak bylo opakovaně judikováno, ustanovení § 150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami.

Se stěžovatelem však již souhlasit nelze, že by krajský soud v daném případě uvedené kautely pominul. Naopak zvažoval - zcela v souladu s judikatorní praxí - všechny okolnosti, které stěžovatel v návrhu zmiňuje. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, jakou úvahou byl veden a na základě jakých skutečností shledal aplikaci § 150 o. s. ř. žádoucí. Rozebral charakter sporu, jeho skutkovou a právní nepřehlednost, projevující se v opakovaném a zároveň rozdílném rozhodování soudů v jednotlivých stádiích, jakož i to, že vedlejší účastnice spor nevyvolala, ale byla do něj vtažena jako dědička původního žalobce, a to ve fázi před rozhodnutím dovolacího soudu. Krajský soud dále popsal příjmové a majetkové poměry vedlejší účastnice i jejího manžela, kteří jsou mimo jiné oba starobními důchodci. Přihlédl rovněž k tomu, že na péči vedlejší účastnice je odkázána její vážně nemocná dcera, pročež se také stará o svého vnuka. U stěžovatele soud konstatoval, že ztráta v řádu desetitisíců naopak nemůže pro právnickou osobu provozující zemědělskou velkovýrobu znamenat závažnou újmu. Podle Ústavního soudu tedy soud odvolací uvážil o všech podstatných důvodech výjimečné aplikace § 150 o. s. ř. a své úvahy dostatečně a přesvědčivě vyložil. Sama okolnost, že se stěžovatel neztotožňuje s názorem obecného soudu, ať už jsou jeho výhrady skutkového či právního charakteru, nepostačuje k závěru, že v řízení před obecným soudem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Je pravda, že Ústavní soud dospěl v minulosti opakovaně k závěru, podle něhož součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek, vyplývající v obecné rovině z práva na spravedlivý proces, je přitom třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení. Soud má vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud takový postup zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. V posuzovaném případě se vedlejší účastnice odvolala pouze do výroku o nákladech řízení a odvolání stavěla na argumentech (příjmové poměry, tíživá sociální situace, povaha případu a zamotané zákony způsobující, že rozhodnutí o nákladech řízení je v rozporu s dobrými mravy), které měly pozornost odvolacího soudu směřovat právě k ustanovení § 150 o. s. ř. Stěžovatel tak mohl předpokládat, že soud bude i tuto variantu zvažovat. Dostal také možnost se k odvolání vyjádřit, té ovšem, jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, nevyužil.

Ústavní soud tak v rozhodnutí obecného soudu neshledává z hlediska ústavnosti žádné pochybení, pokud odvolací soud stěžovateli v daném sporu nepřiznal náklady řízení. Ústavní stížnost proto posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru