Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2216/14 #1Nález ÚS ze dne 13.01.2015Posouzení rdousícího efektu při solárním odvodu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ústí nad Labem
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací FŘ Brno
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní ústavní principy/demokratický právní stát/... více
Věcný rejstříkDokazování
interpretace
daň/daňová povinnost
Správní soudnictví
Správní řízení
daň/správce daně
Podnikání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 3/76 SbNU 63
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2216.14.1
Datum vyhlášení20.01.2015
Datum podání30.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5, čl. 11 odst.1, čl. 26 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 41 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

180/2005 Sb., § 7a, § 7g odst.1, § 6 odst.1, § 7d

280/2009 Sb., § 156, § 259, § 237 odst.1, § 260, § 237 odst.3

337/1992 Sb., § 51

402/2010 Sb.


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


V případě solárního odvodu podle ustanovení § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění platném do 31. 12. 2012, není stížnost dle ustanovení § 237 daňového řádu na postup správce daně vhodným nástrojem, který by umožnil posoudit rdousící efekt na základě konkrétních skutkových okolností ve věci poplatníka a v odůvodněných případech mu poskytl efektivní ochranu.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele PT Energetická, s. r. o., II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 13. 1. 2015 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zamítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2014, č. j. 8 Afs 3/2014-39 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2013, č. j. 15 Af 45/2013-78.

Narativní část

Distribuční společnost ČEZ ("plátce daně") srazila stěžovateli (provozovateli fotovoltaické elektrárny) "solární odvod" podle § 7a § 7g odst. 1 novely č. 402/2010 Sb. k zákonu č. 180/2005 Sb., z částky fakturované za elektřinu dodanou do distribuční sítě. Finanční úřad (dále jen "správce daně") zamítl stížnost stěžovatele podle § 237 odst. 3 daňového řádu, finanční ředitelství zamítlo odvolání. Krajský soud zamítl správní žalobu, když s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 uvedl, že neshledal, že by dotčený odvod měl pro stěžovatele likvidační charakter. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele. Stěžovatel namítal, že obecné soudy chybně shledaly, že právním institutem k prokázání rdousícího efektu při solárním odvodu nemůže být stížnost na postup plátce daně dle ustanovení § 237 daňového řádu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud připomenul, že v nálezu Pl. ÚS 17/11, kterým posoudil novelu č. 402/2010 Sb., dospěl k závěru o ústavní konformitě napadené právní úpravy, zároveň však zdůraznil, že nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny, tedy protiústavně. V těchto případech bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn.

V projednávané věci v otázce možného posouzení tzv. rdousícího efektu odkázal Ústavní soud na svou judikaturu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 732/13), v níž uvedl, že vhodnou platformou pro postup správce daně při hodnocení, zda je odvod z elektřiny ze slunečního záření v případě jednotlivého poplatníka likvidační (má rdousící efekt), jsou především instituty daňového řízení v rovině platební, jakými jsou kupříkladu posečkání daně dle § 156 a násl. daňového řádu, případně i prominutí daně dle § 259 a násl. daňového řádu. Tento závěr je v souladu i s výkladem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v usnesení ze 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013 – 57

Ústavní soud tedy uzavřel, že prokázání rdousícího efektu při solárním odvodu není možné prostřednictvím stížnosti na postup plátce daně. Odmítl též další námitky stěžovatele, které se týkaly porušení principu právní jistoty, předvídatelnosti soudního rozhodování, vlastnického práva, práva na podnikání, nedostatečného dokazování a popření zákazu denegatio iustitiae.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost zamítl.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojtěch Šimíček. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2216/14 ze dne 13. 1. 2015

N 3/76 SbNU 63

Posouzení rdousícího efektu při solárním odvodu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 13. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14 ve věci ústavní stížnosti PT Energetická, spol. s r. o., se sídlem Washingtonova 1599/17, Praha 1, zastoupené Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, se sídlem Údolní 33, Brno 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2014 č. j. 8 Afs 3/2014-39, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2013 č. j. 15 Af 45/2013-78 o zamítnutí stěžovatelčiny správní žaloby týkající se rozhodnutí správce daně a finančního ředitelství, jimiž bylo rozhodováno o stěžovatelčiných stížnostech na postup plátce daně při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I. Podstatný obsah ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2014 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V případě namítaného porušení základního práva na spravedlivý proces se stěžovatelka domnívá, že se vůči ní správní soudy, zejména Nejvyšší správní soud, dopustily odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), neboť se vyhnuly meritornímu přezkoumání její věci, ačkoliv pro toto přezkoumání byly naplněny všechny zákonné podmínky. Podle výkladu Nejvyššího správního soudu totiž výrobce energie ze slunečního záření, který tvrdí, že do jeho ústavně zaručených práv bylo zasaženo v důsledku aplikace ustanovení zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění platném do 31. 12. 2012, (dále jen "zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů"), upravujících "solární odvod", nemá ve své procesní dispozici žádný prostředek obrany, jímž by se proti takovémuto tvrzenému zásahu mohl účinně bránit. Tento názor prý navíc představuje nepřijatelnou změnu ustálené judikatury správních soudů, neboť Nejvyšší správní soud ve své judikatuře nejprve postupně upřesňoval požadavky, jež musí být splněny při postupu dle ustanovení § 237 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, (tj. při stížnosti na postup plátce daně), aby bylo možné v každém individuálním případě posoudit ústavnost aplikace "solárního odvodu", přičemž později zcela překvapivě svůj předchozí přístup zcela popřel a prohlásil uvedenou procesní cestu za "nepoužitelnou".

3. V této souvislosti stěžovatelka vytýká, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 [(N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz] uvedl, že výrobce elektřiny z fotovoltaické elektrárny, který tvrdí, že jeho ústavně zaručená práva jsou aplikací "solárního odvodu" porušena, musí mít k dispozici právní prostředek obrany proti této aplikaci. Musí se přitom jednat o takový právní nástroj, který je v plné procesní dispozici subjektu, jenž namítá zásah do svých ústavně zaručených práv, a to včetně možnosti soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů (správce daně) o takovémto prostředku. Takto stěžovatelka dochází k závěru, že pouze postup podle ustanovení § 237 daňového řádu, tedy žádost poplatníka (výrobce elektřiny ze slunečního záření) o vysvětlení správnosti sražené nebo vybrané daně adresovaná plátci daně "solárního odvodu" a následná stížnost na postup plátce daně správci daně, je jediným právním nástrojem, který má poplatník (výrobce) ve své procesní dispozici a který zároveň může vést k přezkumu aplikace ustanovení o "solárním odvodu" na jeho konkrétní situaci v řízení před správcem daně (či následně před správními soudy). Nynější interpretace zákona soudy naopak údajně způsobuje, že v jediném dostupném procesním postupu "z povahy věci" nelze řešit právě ty právní otázky, které jsou pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv zcela zásadní. Pokud tedy ve výše citovaném nálezu Ústavní soud výslovně zavázal obecné soudy, aby v individuálních případech "udělaly vše pro spravedlivé řešení", a jestliže zároveň existuje procesní postup, s jehož využitím může konkrétní výrobce takovýto zásah tvrdit, je dle stěžovatelky zcela neakceptovatelné, aby se správní soudy této své povinnosti vyhýbaly s odkazem na neexistenci konkrétních kritérií pro posouzení protiústavnosti aplikace "solárního odvodu" v individuálních případech. Takto stěžovatelka odkazuje na mnohou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva týkající se práva na přístup k soudu, přičemž shrnuje, že postupem Nejvyššího správního soudu jí byl odepřen přístup k účinné, resp. "skutečné" ochraně jejích ústavně zaručených práv, do nichž bylo dle odůvodněného tvrzení stěžovatelky zasaženo v důsledku aplikace zákonných ustanovení upravujících "solární odvod".

4. Dále stěžovatelka namítá porušení principu právní jistoty v důsledku změny právního názoru Nejvyššího správního soudu, který nejprve akceptoval napadání dopadů "solárního odvodu" v individuálních situacích postupem podle ustanovení § 237 daňového řádu a následně správními žalobami a až později usnesením rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57 (dále též jen "usnesení rozšířeného senátu"), dostupným na www.nssoud.cz, prohlásil uvedenou procesní cestu za "nepoužitelnou" a zcela tak popřel svoji předchozí judikaturu. Touto změnou judikatury přitom dle stěžovatelky došlo k odnětí jakékoliv reálné možnosti ochrany jejího vlastnického práva a k porušení práva na přístup k soudu.

5. Stěžovatelka rovněž shledává porušení svého práva na spravedlivý proces v postupu krajského soudu, který se nezabýval tvrzeními žalobce, že ve vztahu k jeho fotovoltaické elektrárně je porušena zákonná garance patnáctileté návratnosti jeho investice a že uplatněním "solárního odvodu" dochází k zásahu do jeho samotné majetkové podstaty jako výrobce, a výslovně odmítl provést důkazy, které stěžovatelka v tomto směru navrhla v průběhu řízení o podané žalobě. Povinností soudu totiž je vypořádat se s řádně uplatněnými tvrzeními, resp. žalobními námitkami, a v souladu se zákonem odůvodnit neprovedení navržených důkazů, jinak soud zasáhne do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces.

6. Následně stěžovatelka přednáší argumenty svědčící protiústavnímu dopadu "solárního odvodu" v jejím případě, neboť za současné situace vykazuje ztráty, její vlastní kapitál i cash flow jsou záporné, společnost je ohrožena insolvencí a je porušena také požadovaná patnáctiletá návratnost. Soudí tak, že "solární odvod" představuje nepřijatelný zásah do jejích ústavně zaručených práv, konkrétně do práva vlastnického, neboť její majetková sféra byla zasažena ze strany veřejné moci dodatečnou daní, uvalenou na její činnost v rozporu s ex lege garantovanými zárukami, jakož i do jejího práva na svobodu podnikání, když její podnikání bylo státem cíleně zmařeno. Dle přesvědčení stěžovatelky by tedy ustanovení o solárním odvodu v rozsahu, ve kterém zabraňují dodržení zákonných garancí obsažených v uvedeném ustanovení, neměla být v jejím případě aplikována, neboť by jejich aplikace byla protiústavní. Dochází tak k závěru, že je zřejmé, že stát se vůči stěžovatelce dopustil zjevné nespravedlnosti a že stěžovatelka byla ze strany státu poškozena zásahem do své majetkové sféry, přičemž z pozice doktríny materiálního právního státu nemůže být napadené počínání státu vyhodnoceno jinak než jako neústavní a odporující základním principům právního státu.

7. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů.

II. Splnění podmínek řízení

8. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

9. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastník.

10. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry, ke kterým dospěl ve stěžovatelčině věci Nejvyšší správní soud, a v podrobnostech odkázal na podrobné odůvodnění jeho rozsudku.

11. Nejvyšší správní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že při svém rozhodování vycházel především z právního názoru, který předtím vyjádřil v usnesení rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, přičemž neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit (v této souvislosti připomíná, že též ústavní stížnost brojí především vůči závěrům rozšířeného senátu). S ohledem na argumenty stěžovatelky přitom vyzdvihl, že princip dělby moci a role správního soudnictví Nejvyššímu správnímu soudu neumožňují nahrazovat činnost moci zákonodárné či výkonné a zákonodárci nebo ministru financí musí být ponechán časový prostor, v němž mohou reagovat na požadavky vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a posléze rozšířeným senátem. Pouze pokud by uvedené složky státní moci zůstaly dlouhodobě nečinné a tato nečinnost by nabyla ústavního rozměru, otevře se stěžovatelce cesta k ochraně práv prostřednictvím moci soudní. Proto dochází k závěru, že zamítnutí kasační stížnosti stěžovatelky nepředstavuje odepření spravedlnosti.

12. Vedlejší účastník (Odvolací finanční ředitelství) ve svém vyjádření uvedl, že v případě stěžovatelky orgány finanční správy i plátce daně postupovali zcela v souladu s dikcí účinných právních norem. Na základě nich má plátce daně zákonnou povinnost srazit, vybrat a odvést "solární odvod" a není mu dána žádná zákonná možnost těmto svým povinnostem nedostát, aniž by mu nesplněním uvedených povinností nevznikla majetková a sankční odpovědnost za nesplnění zákonem uložených povinností. Takto správce daně své povinnosti v případě stěžovatelky (poplatníka) dostál, neboť odvod byl proveden ve správné výši, a proto vedlejšímu účastníkovi nezbývalo než stížnost stěžovatelky na postup plátce daně podle ustanovení § 237 daňového řádu (s ohledem na platnou právní úpravu) zamítnout. Dále pak vedlejší účastník odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1711/14, kterým Ústavní soud odmítnul pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost spočívající na v zásadě shodných stížnostních námitkách.

IV. Replika stěžovatelky

13. V replice k podaným vyjádřením stěžovatelka uvedla, že nadále setrvává na své ústavní stížnosti. K vyjádření Nejvyššího správního soudu uvedla, že dle aktuálního stanoviska Ministerstva financí mají výrobci elektrické energie ze slunečního záření využít v případě "rdousícího" efektu solárního odvodu v jejich konkrétním případě institut žádosti o posečkání. Takové řešení však dle stěžovatelky neodpovídá řešení uvedenému v usnesení rozšířeného senátu, respektive vůbec není řešením pro výrobce elektrické energie ze slunečního záření (tedy ani pro stěžovatelku). Využití institutu žádosti o posečkání tak, aby mohlo zohlednit negativní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie ze slunečního záření, musí předpokládat, že výše daňových povinností těchto subjektů dosahuje aspoň takové výše, v jaké protiústavní dopady solárního odvodu na takové výrobce působí. Navíc, i kdyby tomu tak bylo (jakkoliv je to nepravděpodobné), neřeší to situaci výrobců elektrické energie ze slunečního záření, neboť protiústavní dopady solárního odvodu pouze oddaluje. Zároveň stěžovatelka odmítá, že by měl být dán prostor zákonodárci k přijetí adekvátních právních opatření odstraňujících protiústavní dopady solárního odvodu, neboť zákonodárce ani ministr financí dosud žádné kroky neučinili. Dle stěžovatelky tak lze konstatovat, že uvedené složky státní moci jsou dlouhodobě nečinné, a je proto načase, aby stěžovatelku ochránila před protiústavními dopady solárního odvodu moc soudní. K usnesení Ústavního soudu citovanému vedlejším účastníkem pak stěžovatelka uvedla, že v tomto rozhodnutí se Ústavní soud nevypořádal se stěžovatelkou uvedenou judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Z toho důvodu, stejně jako z důvodu vzniku nových okolností (absence vůle zákonodárce k přijetí opatření proti rdousícímu efektu solárního odvodu) nelze uvedené závěry Ústavního soudu na případ stěžovatelky použít.

V. Podstatný obsah spisového materiálu

14. Z vyžádaných spisů krajského soudu a Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

15. Stěžovatelka provozuje fotovoltaickou elektrárnu v obci Zbrašín. Vyrobenou elektřinu dodává do distribuční sítě společnost ČEZ Distribuce, a. s., (dále jen "plátce daně"). Předmětem sporu se stala platba za elektřinu dodanou do distribuční sítě v období únor až červen 2012. Plátce daně totiž nevyplatil žalobci celou fakturovanou částku za dodanou elektřinu, ale srazil z ní částku ve výši odvodu z elektřiny ze slunečního záření ("solární odvod") podle § 7a zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Stěžovatelka tak požádala plátce daně o vysvětlení podle ustanovení § 237 odst. 1 daňového řádu. Plátce daně uvedl, že byl povinen solární odvod srazit a odvést podle ustanovení § 7g odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.

16. Následně podala stěžovatelka k Finančnímu úřadu v Děčíně (dále jen "správce daně") stížnosti na postup plátce daně podle § 237 odst. 3 daňového řádu. Správce daně však tyto stížnosti zamítl a stejně tak Finanční ředitelství v Ústí nad Labem (poznámka Ústavního soudu: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, a jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství), zamítlo podaná odvolání proti těmto rozhodnutím.

17. Stěžovatelka brojila proti rozhodnutím správce daně a finančního ředitelství správní žalobou, kterou zamítl krajský soud nyní napadeným rozhodnutím, v němž konstatoval, že solární odvod byl zaveden do zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů novelou provedenou zákonem č. 402/2010 Sb., a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kterým Ústavní soud zamítl návrh na zrušení části zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů týkající se solárního odvodu, neboť dospěl k závěru, že solární odvod je v souladu s ústavním pořádkem. Neshledal přitom, že by ve stěžovatelčině případě měl dotčený odvod likvidační charakter, neboť vzal též v úvahu i určitou míru podnikatelského rizika výroby elektřiny ve fotovoltaické elektrárně. Navíc uvedl, že stěžovatelka měla již v řízení před finančními orgány (a nikoli až v soudním řízení) tvrdit a doložit skutečnosti, z nichž vyplývá, že solární odvod měl v jejím konkrétním případě likvidační efekt, poněvadž daňový subjekt nese v daňovém řízení jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní a řízení před správním soudem nemůže nahrazovat řízení před správním orgánem.

18. Následnou kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud. Předně odmítl námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů, neboť z rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu. Dále soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a především na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57, v němž rozšířený senát dospěl k závěru, že dopady solárního odvodu na konkrétní situaci poplatníka nelze posuzovat v řízení o stížnosti na postup plátce daně ani v navazujícím soudním řízení, přičemž za současného právního stavu je nejvhodnějším prostředkem k zohlednění rdousících dopadů solárního odvodu institut prominutí daně podle ustanovení § 259, respektive § 260 daňového řádu. Prizmatem těchto rozhodnutí soud shledal, že daňové orgány i krajský soud postupovaly v souladu se zákonem a odmítl provedení navržených důkazů o dopadu solárního odvodu na stěžovatelku a k řešení otázky, zda ve stěžovatelčině případě doba návratnosti investice skutečně činí více než zákonem garantovaných patnáct let. Zároveň Nejvyšší správní soud odmítl, že by zamítnutí kasační stížnosti způsobilo odepření spravedlnosti, neboť nemůže jakkoli nahrazovat činnost moci zákonodárné či výkonné s tím, že zákonodárci či ministru financí musí být ponechán časový prostor, v němž mohou reagovat na požadavky vyslovené Ústavním soudem a posléze rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu. Závěrem se pak Nejvyšší správní soud odmítl zabývat námitkou, že solární odvod měl povahu vyvlastnění, za které by měl společník stěžovatelky obdržet přiměřenou náhradu, neboť tuto námitku shledal nepřípustnou.

VI. Vlastní hodnocení provedené Ústavním soudem

19. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření účastníků i vedlejšího účastníka, včetně repliky stěžovatelky na tato vyjádření, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

20. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Ústavní soud v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.

21. Zároveň Ústavní soud připomíná, že v určitých výjimečných případech považuje za nezbytné rozhodnout o ústavní stížnosti formou nálezu bez ohledu na reálnou efektivnost či nutnost zásahu proti tvrzenému porušení základních práv a svobod. Tato tzv. objektivní funkce ústavní stížnosti slouží zejména k vyjasnění výkladu ústavních norem a způsobu jejich promítnutí do aplikace podústavního práva či řešení významných společensko-právních otázek, které může posílit legitimní očekávání, jako důležitou součást právní jistoty jednotlivců, v budoucí jednotné rozhodování soudů v obdobných případech.

22. Takové okolnosti nastaly právě v nyní projednávaném případě, neboť Ústavnímu soudu je známo, že skutkově a právně podobných případů řeší zdejší soud i obecná justice značné množství, a jak mj. plyne též z argumentů stěžovatelky obsažených v ústavní stížnosti, zásadní právní otázky jsou v těchto případech vykládány jednotlivými účastníky řízení značně odlišně. Na uvedeném přitom nic nemění, pokud již Ústavní soud některé ústavní stížnosti podpořené podobnými argumenty odmítl jako zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1273/14 ze dne 13. 5. 2014).

23. Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitka stěžovatelky, že obecné soudy chybně shledaly, že právním institutem k prokázání rdousícího efektu při solárním odvodu nemůže být stížnost na postup plátce daně dle ustanovení § 237 daňového řádu.

24. Jelikož stěžovatelka v ústavní stížnosti své námitky nesměřuje pouze proti právním závěrům vyřčeným obecnými soudy v nyní projednávaném případě, nýbrž obrací se též k dalším soudním rozhodnutím týkajícím se problematiky solárního odvodu, považuje Ústavní soud nejprve za vhodné stručně připomenout vývoj dotčené právní úpravy a judikatury.

25. Novela zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů přijatá jako zákon č. 402/2010 Sb. stanovila s účinností od 1. 1. 2011 povinnost odvodu z elektřiny ze slunečního záření, kdy dle tehdy platného ustanovení § 7a zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů se předmětem odvodu stala elektřina vyrobená ze slunečního záření v období od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2013 v zařízení uvedeném do provozu v období od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2010. Důvody pro přijetí dotčené novely spočívaly ve skutečnosti, že rychlý rozvoj výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie způsobil růst výše nákladů na její financování, což vedlo k přehodnocení dosavadního postoje státu k veřejné podpoře výroby elektřiny z těchto zdrojů. Stanovením povinnosti solárního odvodu tak došlo ve své podstatě ke změně výše podpory, která byla poskytována provozovatelům fotovoltaických elektráren.

26. Citovanou novelu zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů následně posoudil Ústavní soud [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.)], který dospěl k závěru, že volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby elektřiny ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce. Princip právní jistoty totiž nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, neboť ta podléhá mimo jiné sociálně-ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu. Dodal přitom, že je legitimní, pokud zákonodárce přistoupí po objektivně zjištěné změně poměrů na straně investic do fotovoltaických elektráren k regulaci podpory výroby elektřiny z těchto zdrojů tak, aby byla zachována rovnováha mezi vstupy a výnosy nastavená původním zněním zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, která byla vyjádřena patnáctiletou návratností investice a pevně danou výší výnosů. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůraznil, že nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy protiústavně. V těchto případech bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn.

27. Příkazem Ústavního soudu k zohlednění eventuálního rdousícího efektu na některé výrobce elektřiny z fotovoltaických elektráren se následně zabývaly správní soudy, které především musely zvážit, jaké právní instituty mohou sloužit dotčeným poplatníkům při prokázání onoho rdousícího efektu. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu přitom ve shora citovaném usnesení dospěl k závěru, že za stávající právní úpravy není nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat věc s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytl poplatníkovi efektivní ochranu, ani stížnost dle ustanovení § 237 daňového řádu, neboť ta představuje specifický prostředek obrany poplatníka vůči plátci daně při uplatňování srážkové daně. Jedná se totiž o ochranu před nezákonným postupem plátce, o nástroj určený pro řešení sporu mezi plátcem a poplatníkem, který slouží zejména k tomu, aby byl postup plátce podroben kontrole státní moci a poplatník byl před případným nezákonným postupem plátce prostřednictvím konečného rozhodnutí správce daně ochráněn. Bylo by však absurdní klást na plátce daně povinnost, nota bene bez jakékoliv psané právní úpravy, aby sám posuzoval likvidační účinky solárního odvodu na poplatníka. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu přitom nikterak nezpochybnil, že obecné soudy jsou povinny udělat vše pro spravedlivé řešení a konkrétního výrobce ochránit v některých případech před uplatněním příslušných zákonných ustanovení, nejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních účinků odvodu vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího rdousícím způsobem na jednotlivce je však za stávající právní úpravy institut prominutí daně dle ustanovení § 259 daňového řádu. Pouze prostřednictvím tohoto institutu dle rozšířeného senátu výkonná moc dostojí výslovnému pokynu Ústavního soudu, a splní tak povinnost uplatnit individuální přístup k jednotlivým výrobcům, kteří se nacházejí ve výjimečné situaci předvídané nálezem sp. zn. Pl. ÚS 17/11.

28. Na základě výše uvedené judikatury tedy daňové orgány i správní soudy odmítly posuzovat rdousící efekt solárního odvodu na výrobce elektřiny z fotovoltaických elektráren v řízeních dle ustanovení § 237 daňového řádu, tj. v rámci stížností na postup plátce daně. Podobně tomu bylo i v nyní projednávaném případě, přičemž Ústavní soud neshledal, že by nastalý výklad příslušných ustanovení právního řádu (předestřený především rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu) byl v rozporu s předchozí judikaturou zdejšího soudu či by v nepřiměřené míře zasahoval do základních práv a svobod stěžovatelky.

29. Institut stížnosti na postup plátce daně normuje ustanovení § 237 daňového řádu tak, že "má-li poplatník pochyby o správnosti sražené nebo vybrané daně, může nejpozději do 60 dnů ode dne, kdy se o výši sražené nebo vybrané daně dozvěděl, požádat plátce daně o vysvětlení. V žádosti uvede důvody svých pochybností." Podobný institut znal již zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, (srov. ustanovení § 51), přičemž Ústavní soud k němu uvedl, že tento zvláštní daňový institut zajišťuje ochranu poplatníka vůči plátci daně při uplatňování srážkové daně, kde daňovou povinnost a její výši stanovuje plátce daně bez přímé účasti poplatníka nebo správce daně. Pokud poplatník s postupem plátce daně nadále nesouhlasí, může podat stížnost přímo místně příslušnému správci daně a ten je povinen o stížnosti rozhodnout; rozhodnutí se pak doručí poplatníkovi i plátci daně a lze proti němu podat v zákonné lhůtě odvolání. Řízení o stížnosti je tak klasickým správním řízením, jehož výsledkem je rozhodnutí o tom, zda stížnost byla či nebyla oprávněná, přičemž dochází k odbornému posouzení, zda byly či nebyly dodrženy hmotněprávní i procesněprávní předpisy, přičemž rozhodnutí správce daně autoritativně stvrzuje postup plátce daně, tedy v konečné podobě potvrzuje výši daňové povinnosti poplatníka [srov. nález sp. zn. II. ÚS 667/2000 ze dne 20. 6. 2001 (N 92/22 SbNU 299)].

30. Zároveň však, jak vytkl též rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, je důležité zdůraznit, že v rámci tohoto řízení může následně správce daně přezkoumat pouze postup plátce daně z hlediska dodržení zákonných norem. Neboli v případech solárního odvodu zhodnotit, zda při jeho srážce byla dodržena ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Tento zákon přitom z hlediska osvobození od solárního odvodu v ustanovení § 7d, účinném do 29. 5. 2012, stanovil, že "od odvodu je osvobozena elektřina vyrobená ze slunečního záření ve výrobně elektřiny s instalovaným výkonem výrobny do 30 kW, která je umístěna na střešní konstrukci nebo obvodové zdi jedné budovy spojené se zemí pevným základem evidované v katastru nemovitostí." Další výjimky ze solárního odvodu, na základě kterých by byl poplatník, respektive plátce odvodu, své zákonné povinnosti zproštěn, zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů neobsahoval, což ostatně zmínil Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Za této situace tedy institut stížnosti na postup plátce daně neumožňoval individuální přístup k dotčeným výrobcům elektřiny ze slunečního záření zasažených rdousícím efektem, neboť zákon nepředvídal možnost neplacení solárního odvodu z důvodu masivního zásahu do majetkové podstaty poplatníka. Opačný výklad by byl ve značném rozporu s dikcí příslušných ustanovení daňového řádu a ve své podstatě by překračoval meze akceptovatelné interpretace právních norem.

31. Ústavní soud sice ve své judikatuře, jíž se dovolává stěžovatelka, opakovaně zdůraznil preferenci ústavně konformního výkladu právních předpisů, když zdůraznil, že obecné soudy nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)]. Zároveň však obecné soudy nemohou příliš extenzivním výkladem nahrazovat činnost zákonodárce, neboť by tak docházelo k narušení dělby moci ve státě. Úlohou soudní moci je totiž interpretace a aplikace právních norem a naplnění tak vůle zákonodárce, nikoli prostřednictvím výkladu pozměňování této vůle, jež je vyjádřena v jednotlivých právních normách. Normotvůrcem projevenou vůli tak v případě stěžovatelky nelze revidovat takovou interpretací ustanovení § 237 daňového řádu, jež by natolik pozměnila podstatu a charakter stížnosti na postup plátce daně, že by jí v rozporu se zněním zákona i tradiční jurisprudencí přisoudila naprosto odlišný smysl. Pokud by totiž soudy, včetně soudu Ústavního, akceptovaly stěžovatelkou navrhovaný postup, fakticky by docházelo k situaci, kdy by soudní moc dávala především plátci daně oprávnění, která mu mohou být dána pouze zákonem samotným. Nemožnost takové, contra legem jdoucí, interpretace, nemůže být ospravedlněna ani odkazem na předchozí výzvy Ústavního soudu k ochraně vlastnického práva při solárním odvodu v některých specifických případech.

32. Za této situace je nutno odlišit ústavně konformní výklad, který respektuje ústavní principy, a výklad, který již překračuje rámec možné interpretace právních norem. Zatímco prvý případ je žádoucí, neboť dotváří vůli zákonodárce, avšak nikterak ji v zásadě nepozměňuje, druhý je nutno odmítnout s ohledem na funkci a úkoly jednotlivých mocí ve státě, když pouze Ústavní soud je specificky nadán pravomocí revidovat vůli zákonodárce v řízeních o návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, pokud jsou v rozporu s ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. a), b) Ústavy, resp. ustanovení § 70 odst. 1 či § 74 zákona o Ústavním soudu]. Takto ostatně již posuzoval soulad solárního odvodu s ústavním pořádkem, přičemž jej neshledal rozporným. Jeho apel na eventuální zhodnocení rdousícího efektu na provozovatele fotovoltaických elektráren pak nelze chápat jako výzvu soudní moci k "ohýbání" a nepřiměřené interpretaci právních norem obsažených v daňovém řádu, nýbrž jako výzvu dotčeným státním subjektům k přijetí takové právní úpravy, jež by umožňovala plátci (respektive správci) daně či soudní moci zohlednit v určitých jasně daných případech skutečnost, že solární odvod má na poplatníka likvidační dopad. Jinými slovy řečeno, není úkolem Ústavního soudu, aby finanční správě přesně určoval, jakými způsoby a metodami naplní dříve vymezené ústavní limity, pokud daného cíle dosáhne a pokud zvolené metody budou ústavně konformní (zejména z hlediska právní jistoty, předvídatelnosti a proporcionality).

33. Ústavní soud zdůrazňuje, že možnost stanovení daní a poplatků je obsažena přímo v čl. 11 odst. 5 Listiny. "Solární odvod" lze zajisté za takovouto daň či poplatek považovat, přičemž z hlediska ústavnosti jeho výběru je klíčové, zda byl vybrán na základě a v souladu se zákonem. Tak tomu bezesporu bylo, přičemž ústavností jeho samotné podstaty se Ústavní soud široce zabýval v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Podobné platí též pro námitku stěžovatelky týkající se porušení práva svobodně podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, jehož se navíc lze dle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat jen v mezích zákonů, které ho provádějí. Pokud tedy zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů stanovil pro jeden z těchto zdrojů "solární odvod", jehož rozpor s ústavním pořádkem Ústavní soud neshledal, nemůže se stěžovatelka dovolávat tohoto práva, pokud byl vůči ní zákon uplatňován ústavně konformním způsobem [srov. přiměřeně nález sp. zn. II. ÚS 377/04 ze dne 6. 9. 2007 (N 136/46 SbNU 283)]. Jakkoli tedy nepochybně přijetím předmětných ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů došlo ke snížení podpory poskytované provozovatelům fotovoltaických elektráren, nejednalo se o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického právního státu, jak se domnívá stěžovatelka. Změnu zákonných parametrů lze totiž podřadit pod jedno z podnikatelských rizik, které musí podnikatelé v rámci svých investic (obzvláště pokud se jedná o investice dlouhého časového rozsahu) akceptovat. Úkolem práva (a soudní moci) přitom nemůže být ochrana dříve očekávaného zisku, nýbrž pouze zhodnocení, zda přijatou právní úpravou nedochází v nedůvodné a neakceptovatelné míře k zásahu do vlastnických (či jiných) práv dotčených osob, což však nelze ztotožňovat s ochranou plánovaného zisku. Jinak vyjádřeno, uvedená garance patnáctileté návratnosti předmětné investice neznamená právo každého podnikatele v tomto oboru na ziskovost jeho podnikání v rámci této doby. Znamená pouze, že za obvyklých okolností a při vynaložení péče řádného hospodáře by uvedené návratnosti mělo být u průměrného podnikatele podnikajícího v tomto oboru zpravidla dosaženo. Nikoliv však každé obtíže spojené s nutností unést břemeno solárního odvodu, byť by ve spojení s dalšími faktory zásadně ovlivnily hospodaření podnikatele, mohou mít likvidační účinky ve smyslu, v jakém je chápe nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11.

34. V této souvislosti Ústavní soud neodhlíží od skutečnosti, že to byl stát, který zákonem zaručil garance patnáctileté doby návratnosti investic a výše výnosů za jednotku elektřiny z obnovitelných zdrojů, a tím motivoval dotčené subjekty k podnikatelské činnosti v oblasti výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Ústavní soud však považuje současně za legitimní, pokud zákonodárce přistoupí po objektivně zjištěné změně poměrů na straně investic do fotovoltaických elektráren k regulaci podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie tak, aby byla zachována rovnováha mezi vstupy a výnosy nastavená původním zněním zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, která byla vyjádřena patnáctiletou návratností investice a pevně danou výší výnosů. Okolnosti rdousícího efektu ze solárního odvodu však nelze posuzovat pouze prizmatem tohoto odvodu, nýbrž s ohledem na výnosy z tohoto zdroje obnovitelné energie po dobu celých patnácti let. Je pak věcí pečlivého posouzení konkrétních případů, aby se zamezilo opakovaně zmiňovanému "rdousícímu" efektu. Není však primárně úkolem Ústavního soudu, aby se vyslovoval k tomu, zda tomuto nežádoucímu efektu lze v konkrétním případě zamezit posečkáním (§ 156 daňového řádu) anebo promíjením (§ 259 daňového řádu). Je nicméně nutno trvat na tom, aby orgány finanční správy o podané žádosti o posečkání, případně o prominutí daně řádně rozhodly a aby takováto rozhodnutí byla soudně přezkoumatelná. Je totiž primárně věcí právě finanční správy, aby velmi bedlivě v každém konkrétním případě zvážila, jak zmírnit případné likvidační účinky, a to případně i s ohledem na celkovou ekonomickou situaci daňového subjektu se zohledněním jeho celkové daňové zátěže.

35. Okrajem pak Ústavní soud opakuje, že v některých případech skutečně mohou být provozovatelé fotovoltaických elektráren v neúměrné míře zasaženi solárním odvodem, který by na ně měl likvidační dopad, a je proto na státních orgánech, aby přijaly adekvátní opatření zamezující v extrémních (a eventuálních) případech tomuto "rdousícímu" efektu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že již ve své dřívější judikatuře konstatoval, že je připraven v opodstatněných případech chránit základní práva a svobody stěžovatelů, kteří by byli zasaženi ve svých právech a svobodách nečinností normotvůrce. Takto zdůraznil, že dlouhodobou nečinnost Parlamentu České republiky lze v některých případech považovat za neslučitelnou s požadavky právního státu, přičemž jestliže některá ze složek moci přestoupí ústavní rámec svého vymezení, svoji pravomoc, nebo naopak neplní své úlohy a tím brání v řádném fungování druhé (v posuzovaném případě soudní) moci, musí nastoupit kontrolní mechanismus brzd a vyvažování [srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.)]. Do této fáze však případ stěžovatelky doposud nedospěl, jelikož nelze tvrdit, že by již nyní bylo zřejmé, že státní moc úmyslně zamýšlela v neakceptovatelné míře zasáhnout do práv a svobod dotčených provozovatelů fotovoltaických elektráren, neboť mj. ani neuběhla doba, v rámci níž stát garantoval návratnost investic do těchto zdrojů. Za této situace (i přes stěžovatelčiny poukazy na prozatím referované ztráty) tedy nelze dospět jednoznačně k závěru, že by bylo v neúměrné míře zasaženo vlastnické právo stěžovatelky (či stěžovatelů ve skutkově podobných případech), a proto není možné jakkoli nahrazovat normotvorbu zákonodárce pro stěžovatelku výhodnou interpretací právních norem.

36. Ústavní soud tedy uzavírá, že prokázání rdousícího efektu při solárním odvodu není možné prostřednictvím stížnosti na postup plátce daně. Připomíná rovněž, že již dříve, než rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vydal stěžovatelkou rozporované usnesení, Ústavní soud rozhodl (srov. usnesení ze dne 31. 10. 2013 ve věci sp. zn. III. ÚS 732/13), že tvrzení ve vztahu k rdousícímu efektu jsou "uplatnitelná především v rámci užití institutů daňového řízení v rovině platební, jakým je kupříkladu posečkání daně dle § 156 a násl. daňového řádu, případně i prominutí daně dle § 259 a násl. daňového řádu, o nichž je možno usuzovat jako o vhodné platformě pro vytvoření praktických postupů správce daně pro hodnocení, zda je odvod z elektřiny ze slunečního záření v případě jednotlivého poplatníka likvidační." V později vydaném usnesení ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 61/14 Ústavní soud potom dokonce uvedl, že "vztáhl-li by Ústavní soud usnesení rozšířeného senátu na případ stěžovatelky, nemožnost vyhovění její ústavní stížnosti argumentující na poli likvidačních účinků solárního odvodu by platila o to více, a to z důvodu nevyčerpání prostředků k ochraně jejích práv." Zároveň Ústavní soud připomíná, že rovněž tak odmítl ústavní stížnost směřující proti konečnému rozhodnutí ve věci kasační stížnosti, která se stala základem pro řízení před rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1273/14 ze dne 13. 5. 2014). Ústavní soud tedy již v dřívějších rozhodnutích nijak nezpochybnil výklad rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu a od svého výkladu, jak plyne ze shora řečeného, se neodchýlil ani v nyní posuzované věci. Právní názor vyjádřený Nejvyšším správním soudem v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí (tak i v předchozím rozhodnutí rozšířeného senátu) je tak z ústavního hlediska plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v těchto rozhodnutích neztotožňuje, totiž nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. K porušení stěžovatelčina vlastnického práva či svobody podnikání tedy v její věci nedošlo, neboť obecné soudy dospěly na základě současné právní úpravy ke správným právním závěrům.

37. Podobně Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení dalších ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, především nebyl narušen princip právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. Stěžovatelka spatřuje odchýlení se od tohoto principu mj. v tom, že ačkoliv původně Nejvyšší správní soud projednával množství obdobných kauz brojících proti solárnímu odvodu prostřednictvím stížností na postup plátce daně, tak posléze označil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu tento postup za nemožný. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že situace stěžovatelky mohla být do určité míry nepřehledná (ostatně tak je tomu vždy při změně judikatorní praxe), nedosáhla však takové úrovně, aby zasáhla do jejích ústavně zaručených práv a svobod.

38. Postup Nejvyššího správního soudu ostatně nelze považovat za svévolný, protože za situace, kdy jednomu z rozhodujících senátů vznikly pochybnosti o správnosti dosavadní praxe, postupoval striktně podle ustanovení § 17 soudního řádu správního a věc předložil k posouzení rozšířenému senátu. Jak již dříve konstatoval Ústavní soud, "v případě zpravidla nejvyšších soudních orgánů je stanoven pro změnu judikatury, resp. odchýlení se od dosavadní interpretace práva, i zvláštní procesní postup, který zajišťuje účast širšího okruhu soudců. To právě i s ohledem na to, že změna judikatury takového soudního orgánu znamená mnohem citelnější zásah do principu právní jistoty a rovnosti před zákonem" [srov. nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455)]. Bylo pak na rozšířeném senátu, aby jako instituce určená k eventuálnímu přehodnocování dosavadní judikatury (viz dikci citovaného ustanovení soudního řádu správního) posoudil danou věc ve všech jejích právních souvislostech a vyjádřil právní názor závazný do budoucna. Je pak nabíledni, že tento názor může být odlišný od dosavadní praxe, čímž sice dochází do určité míry k narušení právní jistoty osob dotčených tímto rozhodnutím, avšak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, i přesto, že každá změna je jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou je zjevně narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 2170/08 ze dne 12. 5. 2009 (N 117/53 SbNU 473)]. Zároveň pak právě rozhodnutí rozšířeného senátu právní jistotu do budoucna posilují, neboť sjednocují postupy, které nejsou právně jednoznačné (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2009 č. j. 1 Afs 140/2008-77, publ. pod č. 1792/2009 Sb. NSS: "Skutečnost, že judikatura byla sjednocena rozšířeným senátem, přináší zvlášť významné argumenty ve prospěch setrvání na takto vytvořeném právním názoru."). Právní jistota a předvídatelnost soudního rozhodování tedy nebyla v případě stěžovatelky dotčena v takové míře, ve které by zakládala zásah do práva na spravedlivý proces.

39. V této souvislosti musí Ústavní soud odmítnout též vznesenou námitku denegationis iustitiae. Ústavní soud v této souvislosti vyzdvihuje opakovaně vyřčenou premisu, že "z ústavního zákazu odepření spravedlnosti vyplývá povinnost obecných soudů vyplňovat mezery v zákonech tam, kde by opak vedl k faktické nevymahatelnosti nároku" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/10 ze dne 1. 9. 2010 (N 180/58 SbNU 579)]. K tomu však v případě stěžovatelky nedošlo, neboť obecné soudy nepopřely již dříve Ústavním soudem vyslovenou možnost žádat při "rdousícím" efektu o zmírnění následků "solárního odvodu". Ve svých rozhodnutích pouze upřesnily, jakým postupem se lze těchto eventuálních nároků domáhat, a podrobně uvedly, z jakých důvodů byl dosavadní postup výrobců elektrické energie z fotovoltaických elektráren (i zde konkrétní stěžovatelky) chybný. Spravedlnost tedy stěžovatelům odepřena nebyla, poněvadž odepření spravedlnosti nelze zaměňovat se spravedlností nepřiznanou na základě chybného postupu účastníků řízení, jak činí stěžovatelka. Naopak bylo povinností soudů, aby celý případ hodnotily v souladu s právní úpravou a s ohledem na veškeré možnosti, které právní řád ve skutkovém případě stěžovatelky nabízí. Z napadených rozhodnutí plyne, že takto skutečně postupovaly, přičemž za této situace nelze hovořit o tom, že by odepřely stěžovatelce spravedlnost.

40. Uvedené přitom platí též o vznesené námitce týkající se nevypořádání se se všemi stěžovatelčinými tvrzeními a navrhovanými důkazy ze strany obecných soudů. Ústavní soud sice ustáleně judikuje, že opomenutí důkazu či nevypořádání důkazního návrhu, respektive námitky nedostatečné důkazní podloženosti výroku, mohou založit protiústavnost napadeného rozhodnutí, to však neplatí za situace, kdy předložené důkazy nemohou mít vliv na samotný výsledek řízení, neboť předmětná řízení vůbec nemohou tyto důkazy hodnotit. Tak tomu bylo též v případě stěžovatelky, neboť jí navrhované důkazy sice mohly nasvědčovat jejím závěrům, v dotčeném daňovém (a následně soudním) řízení však nemohly nic změnit na výsledku sporu, neboť již z podstaty dotčených řízení (stížností na postup plátce daně) nebylo možno k těmto důkazům přihlížet (jak plyne ze shora řečeného). Takto by tedy bylo provádění dotčených důkazů nadbytečné a ve své podstatě by neodůvodněně zasahovalo do procesní ekonomie soudního řízení. Z hlediska ústavnosti dotčených rozhodnutí je přitom stěžejní, že se nejednalo o opomenuté, nýbrž nadbytečné důkazy, jelikož se obecné soudy vypořádaly s tím, proč je nepokládaly za nutné provést, a odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Z těchto důvodů tedy Ústavní soud shledává, že ani v tomto bodě nebylo zasaženo stěžovatelčino právo na spravedlivý proces.

VII. Závěr

41. Ústavnísoud uzavírá, že obecné soudy svými rozhodnutími neporušily stěžovatelčino právo na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo podnikat zaručené čl. 26 odst. 1 Listiny ani právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť správně interpretovaly předmětná ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů i daňového řádu a nepřekročily pravomoc jim danou ústavním pořádkem České republiky.

42. Z výše uvedených důvodů Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zamítl, neboť napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

43. Ústavnísoud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru