Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2215/11 #1Usnesení ÚS ze dne 29.11.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - NSS
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důchod/invalidní
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.2215.11.1
Datum podání29.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 52

155/1995 Sb., § 43


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2215/11 ze dne 29. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. H., zastoupené Mgr. Ivo Žižkovským, advokátem, se sídlem v Plzni, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2010, č. j. 16 Cad 281/2008-98, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2011, č. j. 6 Ads 3/2011-140, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, garantovaného jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Krajský soud v Plzni označeným rozsudkem nevyhověl žalobě proti rozhodnutí, kterým České správa sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ) zamítla žádost stěžovatelky o částečný invalidní důchod s odůvodněním, že dle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Plzeň - město poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti jen o 30%. Nejvyšší správní soud - rovněž rozsudkem označeným v záhlaví - kasační stížnost směřující proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni zamítl jako nedůvodnou.

Stěžovatelka s postupem ČSSZ i obou správních soudů nesouhlasí. Výtky směřuje výhradně proti dokazování; to považuje za nedostatečné, konkrétní důkazy v odůvodnění chybí, odůvodnění je proto nesrozumitelné, nepřezkoumatelné a je důsledkem libovůle. Poukazuje v této souvislosti na některá rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž se obecně vyslovil k otázce věrohodnosti důkazů. Rozhodnutí stojí na skutečnostech, které se podle ní nikdy nestaly, ovšem když chtěla toto své tvrzení prokázat, byly její důkazní návrhy zamítnuty; konkrétně míní výslechy znalců B. (obor neurologie) a H. (obor psychiatrie). Přitom závěry těchto znaleckých posudků jsou v rozporu se závěrem ČSSZ o poklesu vymezených schopností stěžovatelky o pouhých 30%. Nesouhlasí dále s Nejvyšším správním soudem v tom, že za stěžejní důkaz byl správně vzat posudek posudkové komise. Byly v tomto směru opomenuty zásadní námitky stěžovatelky, totiž že v komisi nebyl neurolog a že komise neprovedla žádné vyšetření, ačkoliv v materiálu provedení orientačního vyšetření konstatovala. Vše, z čeho závěr posudkové komise v případě stěžovatelky vycházel, je tak smyšlené, ovšem stěžovatelka nedostala šanci to vysvětlit.

Ústavní soud vedle obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí prostudoval spisový materiál postoupený krajským soudem a dávkový spis vyžádaný u ČSSZ; dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jako obvykle musí, a to i s ohledem na charakter stížních námitek, zdůraznit, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a to ani na úseku správních soudnictví. Není soudem skutkovým; zjišťování skutkového stavu neprovádí. Rozsah dokazování ani hodnocení obsahu provedených důkazů nepřezkoumává. Spisová dokumentace dokládá, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování stran zdravotního stavu stěžovatelky. Krajský soud v tomto směru postupoval mimořádně pečlivě; závěry posudkového lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení nechal přezkoumat posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí - pracoviště Plzeň. Posudek komise (snížení schopnosti soustavné výdělečně činnosti vyhodnotila shodně s lékařem Okresní správy sociálního zabezpečení) nechal krajský soud na základě námitek stěžovatelky vznesených při ústním jednání opakovaně doplnit. Ani v jednom případě však nemělo doplňující stanovisko komise vliv na posudkový závěr. Vzhledem k dalším stěžovatelkou tvrzeným pochybnostem stran stanovení hlavní příčiny invalidity zadal krajský soud vypracování srovnávacího posudku o zdravotním stavu stěžovatelky. Ten zpracovala posudková komise MPSV - detašované pracoviště Praha. Dle jejího závěru poklesla kvalifikovaná schopnost stěžovatelky dokonce pouze o 15%. Krajský soud posudky komisí porovnal s tím, že i když se v procentuálním hodnocení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti neshodují, podstatné je, že podle žádného z nich nepoklesla pod 33%. Dále soud podrobně popsal, proč vyhodnotil příčinu invalidity stanovenou posudkovou komisí v Plzni a posudkovým lékařem okresní správy jako přesněji stanovenou, a proč ji vzal za základ stanovení skutkového stavu. Takto provedené dokazování rozhodně nelze mít za nedostatečné, neúplné či nesrozumitelné.

K námitce stěžovatelky, že jí nebyla dána možnost prokazovat svá tvrzení, je nutno konstatovat, že posudek (či zde posudky) komise Ministerstva práce a sociálních věcí je, jak v napadeném rozsudku vyložil Nejvyšší správní soud, pro posouzení dochované pracovní schopnosti, poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a k zaujetí posudkových závěrů o plné či částečné invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku, zásadně důkazem stěžejním. Pozornost krajského soudu se tedy logicky upírala především k těmto posudkovým závěrům a návrhy stěžovatelky na provádění znaleckých posudků a výslechy znalců a dalších lékařů považoval za nadbytečné. Z hlediska namítaného porušení základních práv je podstatné, že se v odůvodnění svého rozhodnutí soud s důkazními návrhy vypořádal, přičemž není jeho povinností jim vyhovovat, byl-li skutkový stav z ostatních pramenů zřejmý. Navíc stěžovatelkou zdůrazňované zprávy dvou konkrétně jmenovaných znalců, jejichž obsah měl být v rozporu s posudkovými závěry, komise naopak v jednom případě použila jako podkladový materiál a ve druhém se s nimi po odborné stránce vypořádala.

Konečně výhrada, že se Nejvyšší správní soud opomněl vypořádat s námitkou proti personálnímu složení komise (dle stěžovatelky nebyl přítomen neurolog) a námitkou absence řádného vyšetření u komise, neodpovídá obsahu listinných podkladů. V prvém případě vyplývá opak z obsahu spisu krajského soudu, v němž jsou posudky i jejich doplnění včetně údajů o složení komise obsaženy; krom podkladů o neurologických vyšetření tvořících součást podkladové dokumentace byl neurolog rovněž členem komise. Druhou námitkou se zabývaly, byť oproti obecné formulaci v ústavní stížnosti v poněkud konkrétnější rovině, ve svých rozsudcích oba správní soudy. Každopádně otázka, zda bylo či nebylo před komisí provedeno orientační vyšetření stěžovatelky, má s ohledem na bohatý podkladový materiál, z něhož mohly komise čerpat, marginální význam.

Pokud stěžovatelka na podporu svých argumentů odkazovala na některá rozhodnutí Ústavního soudu, nejde o odkazy přiléhavé; nález sp. zn. III. ÚS 148/97 řešil otázku možnosti uvalení vazby na obviněného v případě rozporů v jeho výpovědích, nález sp. zn. III. ÚS 617/2000 se zabýval otázkou opomenutých důkazů v trestním řízení a v usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 formuloval Ústavní soud obecně podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Ústavní soud po porovnání uváděných rozhodnutí s reáliemi přezkoumávaného případu nezjistil žádný důvod, pro který by mohla posloužit jako prejudikatura, a ani stěžovatelka to nijak blíže nevysvětlila.

Zbývá uzavřít, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy dospěly k závěrům, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí zákona, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru