Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2214/17 #1Usnesení ÚS ze dne 12.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Smlouva
škoda/odpovědnost za škodu
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2214.17.1
Datum podání18.07.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2214/17 ze dne 12. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AVE JH s.r.o., se sídlem Pravdova 837/II, Jindřichův Hradec, zastoupené JUDr. Tomešem Vytiskem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, č. j. 8 Cmo 3/2016-353, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 29 Cdo 179/2017, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavním soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zejména porušení zásady rovnosti dle čl. 96 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se zejména podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 6. 2015, č. j. 13 Cm 1619/2009-329, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel na žalované Mgr. Janě Jirků domáhal zaplacení částky 616.353 Kč s příslušenstvím (výrok I); ve výroku II rozhodl, že stěžovatelka je povinna žalované zaplatit na náhradě nákladů řízení 161.934,50 Kč. Výrokem III stěžovatelce uložil povinnost zaplatit České republice náklady řízení ve výši 3.438 Kč. Stěžovatelka se uvedené částky domáhala jako náhrady škody, kterou jí žalovaná měla způsobit jako její jednatelka. Nejprve totiž uzavřela exkluzivní zprostředkovatelské smlouvy se zájemci o prodej pozemků v napadených rozhodnutích specifikovaných, aby následně tyto smlouvy (údajně bezdůvodně) zrušila, ačkoliv existoval zájemce o koupi pozemků (Optiminvest, a. s.), která akceptovala všechny podmínky, včetně ceny. Prodávající následně uzavřeli kupní smlouvy se společností Global projekt, s. r. o. Tím, že žalovaná rozvázala smlouvy o zprostředkování, údajně umožnila následné uzavření jiných kupních smluv a stěžovatelku tak připravila o provizi.

3. Prvostupňový soud však žalobu stěžovatelky zamítl, když měl za prokázáno, že společnost Optiminvest, a. s. sice měla o danou lokalitu a pozemky zájem, ten byl ale podmíněn vydáním patřičného územního rozhodnutí. Zajištění vydání územního rozhodnutí bylo přitom vyžadováno na vlastnících pozemků, tito však o vydání územního rozhodnutí nezažádali a proto nebylo ani reálné, aby společnost Optiminvest, a. s. předmětné pozemky koupila.

4. K odvolání stěžovatelky pak Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem označené rozhodnutí krajského soudu potvrdil (výrok I) a uložil stěžovatelce nahradit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Podle vrchního soudu bylo třeba vyjít z toho, že kupní smlouvy se společností Optiminvest, a. s. uzavřeny nebyly a je proto potřeba zkoumat, zda při pravidelném běhu věcí (aniž by došlo ke zrušení zprostředkovatelských smluv) by k uzavření kupních smluv na předmětné pozemky došlo a stěžovatelce by tak vzniklo právo na zaplacení provize ze strany prodejců pozemků. K takovému závěru však ani podle vrchního soudu dospět nelze. Nelze totiž přijmout bezvýhradný závěr, že by bylo příslušným místním úřadem vydáno společnosti Optiminvest, a. s. požadované územní rozhodnutí, a i kdyby takové rozhodnutí vydáno bylo, že by došlo k uzavření předmětných kupních smluv. Společnost Optiminvest, a. s. se totiž k odkupu pozemků právně nijak nezavázala. Podle vrchního soudu tak nebyla zjištěna přímá příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem tvrzené škody způsobené stěžovatelce.

5. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Stěžovatelka totiž podle Nejvyššího soudu nevzala při vymezení přípustnosti dovolání v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu v dané věci, neseznámila se s ní a nevymezila se vůči ní tak, aby ji promítla do textu dovolání. Protože neuvedla, která z podmínek zakládajících přípustnost dovolání je v daném případě splněna, muselo být dovolání odmítnuto.

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka především namítá, že se odvolací soud žádným způsobem nevypořádal s její námitkou, že pokud jí nebyla způsobena škoda účelovým jednáním žalované - jež účelově ukončila smlouvu o zprostředkování a umožnila tak bezprostřední prodej nemovitostí jinému zájemci - byla jí zcela jistě škoda způsobená realizovaným prodejem společnosti Global projekt, s. r. o. Skutečnost, že bezprostředně poté, co byly bezdůvodně vypovězeny smlouvy o zprostředkování, došlo k prodeji předmětných nemovitostí společnosti Global projekt s. r. o., je přitom podle stěžovatelky nesporná. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05 (N 177/47 SbNU 353; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), podle něhož pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik škody byl pro jednajícího konkrétně představitelný, nýbrž je dostatečné, že vznik škody nebyl nepravděpodobný. Nejvyšší soud pak porušil právo stěžovatelky tím, že nesprávně posoudil přípustnost jejího dovolání. Stěžovatelka prý totiž řádně vymezila přípustnost dovolání odkazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se otázky náhrady škody a poukazem na to, že se obecné soudy vůbec nezabývaly otázkou vzniku škody ve vztahu k uzavření kupních smluv se společností Global projekt, s. r. o. Stěžovatelka si je sice vědoma skutečnosti, že při řádném vymezení podmínek přípustnosti dovolání nepracovala s judikaturou Nejvyššího soudu, poukázala ale na judikaturu Ústavního soudu, přičemž sám Ústavní soud podle stěžovatelky například v nálezu sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016 konstatoval, že i nerespektování judikatury Ústavního soudu je relevantním hlediskem při posuzování přípustnosti dovolání.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci stěžovatelky neshledal.

8. K podané ústavní stížnosti je nutno především uvést, že neobsahuje hlubší věcnou, natožpak ústavněprávní, argumentaci. Pokud stěžovatelka odkazuje jedinou větou na nález sp. zn. I. ÚS 312/05 s tím, že pro založení odpovědnosti žalované postačuje, aby v rámci příčinné souvislosti pro ni nebyl vznik škody nepravděpodobný (nemusel tedy pro ni být konkrétně předvídatelný), pak se tím patrně domáhá toho, aby se v souladu s citovaným nálezem na žalovanou aplikovala teorie ochranného účelu (srov. odst. 25 a násl. citovaného nálezu). Zjednodušeně by to v intencích právě projednávané věci znamenalo, že žalovaná věděla, že účelem smluv o zprostředkování bylo pohledem stěžovatelky získání provize a tím, že žalovaná netrvala na jejich naplnění, způsobila stěžovatelce škodu. Stěžovatelka se však ani v ústavní stížnosti nad rámec svých dosavadních tvrzení nepokouší vysvětlit, jak do daného odpovědnostního konceptu (tedy teorie ochranného účelu) zapadá proměnná stojící mimo sféru vlivu jak žalované, tak stěžovatelky i společnosti Optiminvest, a. s. či prodávajících, tedy vydání územního rozhodnutí. Přitom ani stěžovatelka nezpochybňuje, že existence územního rozhodnutí příslušného úřadu byla pro společnost Optiminvest, a. s. jako kupující podmínkou a že toto rozhodnutí nebylo vydáno. Pokud pak stěžovatelka svůj argument o koupi předmětných pozemků společností Global projekt s. r. o. mínila tak, že tato společnost územního rozhodnutí pro svoje ekonomické aktivity dosáhla (byť stěžovatelka sama tuto argumentační linii takto zřetelně v ústavní stížnosti neformuluje), pak z ničeho nelze s jistotou dovodit, že by patřičného územního rozhodnutí dosáhla i společnost Optiminvest, a. s. Ostatně ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí nic k tomu, zda anebo do jaké míry byly ekonomické aktivity těchto dvou společností shodné.

9. Stěžovatelka pak konečně ani v ústavní stížnosti neodkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, s níž by závěry uvedeného nálezu byly v rozporu, čímž by se aktivovala východiska Ústavního soudu stěžovatelkou odkazovaná, že přípustnost dovolání může založit i rozpor mezi judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, když v nyní projednávané věci - jak bylo právě vysvětleno - stěžovatelkou odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 312/05, resp. tam uvedený právní názor, na případ stěžovatelky ani podle Ústavního soudu přímo nedopadá.

10. Nezbývá proto než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž obecné soudy nedovodily odpovědnost žalované za škodu tvrzenou stěžovatelkou, jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud má tedy za to, že tvrzená základní práva stěžovatelky porušena nebyla. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru