Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2213/12 #1Usnesení ÚS ze dne 07.11.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Uherské Hradiště
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkžaloba/na určení
nemovitost
dovolání/otázka zásadního právního významu
spoluvlastnictví/podílové
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.2213.12.1
Datum podání13.06.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

946/1811 Sb., § 854

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 237 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2213/12 ze dne 7. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů F. V. a M. V., zastoupených JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 4. 2012, č. j. 22 Cdo 2005/2010-240, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2010, č. j. 59 Co 375/2009-169, a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 10. 6. 2009, č. j. 4 C 25/2007-127, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jejich práva vlastnit majetek, jehož ústavněprávní ochrana je zakotvena v článku 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba žalobkyně V. P. (dále jen "žalobkyně"), kterou se domáhala určení, že je jako vlastnice domu čp. XvN. podílovou spoluvlastnicí jedné ideální poloviny dělící stěny mezi domy čp. X a čp. Y v N., a že stěžovatelé jsou jako spoluvlastníci domu čp. Y spoluvlastníky téže dělící stěny. Uvedené nemovitosti byly původně jednou nemovitostí, která byla na základě notářského zápisu reálně rozdělena na dvě samostatné nemovitosti. Při tomto reálném rozdělení však nebyla vyřešena otázka vlastnictví dělicí stěny mezi oběma takto vzniklými samostatnými nemovitostmi, ačkoliv hranici tvořila pouze stěna jediná. Spor vznikl v okamžiku, kdy žalobkyně začala provádět ve svém domě stavební úpravy, které se stavebně dotkly právě dělicí stěny. Stěžovatelé se proti provádění úprav začali bránit tvrzením, že stěna je v jejich vlastnictví, do kterého žalobkyně zasahuje bez jejich souhlasu.

3. Soud prvního stupně po obsáhlém dokazování rozhodl tak, že žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že uvedená stěna slouží oběma stranám sporu a že nedošlo k jejímu rozdělení a stala se tak součástí obou nemovitostí. Takový typ spoluvlastnictví není dnes platným občanským zákoníkem upraven, a proto si soud prvního stupně vypomohl ustanovením § 854 obecného zákoníku občanského, který u nás platil do roku 1950 a který v uvedeném ustanovení upravoval vyvratitelnou právní domněnku o spoluvlastnictví rozhrady.

4. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání. Vytýkali soudu prvního stupně především nesprávné právní posouzení, neprokázání naléhavého právního zájmu na žalovaném určení, nesouhlasili s výkladem dohody o reálném rozdělení a poukázali na to, že i ze znaleckého posudku, který byl v řízení proveden, vyplynulo, že předmětná stěna je součástí jejich domu. Vytýkali také procesní vadu, spočívající v tom, že žalobkyně po poučení ze strany soudu v soudem stanovené lhůtě neupravila žalobní petit a neodůvodnila naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Se soudem prvního stupně se shodl na závěru, že původní dohoda o reálném rozdělení otázku vypořádání spoluvlastnického práva k předmětné stěně neřešila, a proto zůstalo spoluvlastnictví k ní zachováno v původním poměru podílů. Se soudem prvního stupně se neshodl jen v otázce použití obecného občanského zákoníku s tím, že je nutno vycházet ze zákona nyní platného.

5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, ve kterém vymezili řadu právních otázek, které považovali za zásadní. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, protože napadený rozsudek řeší právní otázku dosud v judikatuře neřešenou, a sice komu patří zeď dělící dva domy, které dříve byly domem jediným, pokud zeď existovala již při rozdělení domu a o jejím vlastnictví nebylo při rozdělení domu nic ujednáno. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že současná právní úprava tuto otázku neřeší, avšak byla řešena obecným občanským zákoníkem v ustanovení § 854. Toto ustanovení lze použít jako zásadu, která je s to překonat absenci platné úpravy. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 77/97, ve kterém Ústavní soud dovodil, že "zásad, uznávaných až do zrušení obecného zákoníku občanského z roku 1811 (zákonem č. 141/1950 Sb.), tedy do doby, kdy po násilném zvratu v čsl. státě počalo docházet k rozrušování právního řádu, je třeba zásad zcela odpovídajících demokratickým hodnotám státu (čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) dbát i v současné době a z nich při aplikaci současného práva vycházet, a to zejména tam, kde současná právní úprava vykazuje mezery, které nezbývá než překlenout výkladem." Na tomto základě rozhodl dovolací soud shora uvedeným rozsudkem tak, že dovolání zamítl.

6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně rekapitulují průběh řízení před obecnými soudy. Podrobně rozebírají provedené důkazy a z jejichž hodnocení dovozují nesprávnost rozhodnutí obecných soudů, přičemž právě v nesprávné interpretaci provedených důkazů spatřují porušení svých ústavně garantovaných práv, konkrétně zásah do svých majetkových práv a do práva na spravedlivý proces. Hodnocení provedených důkazů a interpretaci původní dohody o reálném rozdělení nemovitosti uzavírají konstatováním, že při posuzování projevu vůle a obsahu závazkového vztahu musí být přihlédnuto k tomu, aby výkon práva nebyl v rozporu s dobrými mravy, přičemž se odvolávají se na ustanovení § 3 občanského zákoníku. V petitu ústavní stížnosti navrhli všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit.

7. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. 4 C 25/2007 a seznámil se s jeho obsahem.

8. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

9. Ústavní soud dále podotýká, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

10. Stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí v podstatě shodné argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí.

11. V souzeném případě šlo o vyřešení otázky, která podle závěru dovolacího soudu nebyla dosud v jeho judikatuře řešena, a proto dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu připustil. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší hodnotit, zda nastolená právní otázka má zásadní právní význam, a to ani tehdy, kdyby se s takovým výkladem neztotožňoval, neboť takové posouzení je zcela v pravomoci Nejvyššího soudu. V daném případě však Ústavní soud poznamenává, že zcela souhlasí se závěry Nejvyššího soudu v řešení jím vymezené otázky zásadního právního významu, neboť odpovídá testu rozumnosti. Naproti tomu výklad, který předestírají stěžovatelé v ústavní stížnosti a který uplatňovali v průběhu řízení před obecnými soudy, je extrémně formalistický, neboť v konečném důsledku by vedl k nastolení zcela neživotného stavu a do budoucna by byl zdrojem trvalých sporů o výkon vlastnických práv mezi vlastníky dvou sousedních nemovitostí. Proto jejich odkaz na porušení dobrých mravů je nepřípadný, když jde navíc o námitku, kterou ani nebylo možné v řízení před Ústavním soudem použít, neboť ji stěžovatelé v řízení před obecnými soudy neuplatnili. Ústavní soud proto souhlasí s Nejvyšším soudem, že spoluvlastnictví dělící zdi lze zásadně považovat za spravedlivé uspořádání vztahu mezi vlastníky sousedních domů, tvořících původně dům jediný, neboť pro každého z nich plní zeď stejnou funkci.

12. Vzhledem k tomu, že obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru