Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 221/98Nález ÚS ze dne 10.11.1999Ke způsobilosti předběžného opatření zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkPředběžné opatření
Diskriminace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 158/16 SbNU 171
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.221.98
Datum podání13.05.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 79 odst.2

99/1963 Sb., § 210, § 74, § 132, § 75 odst.2, § 77 odst.1, § 102


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999

N 158/16 SbNU 171

Ke způsobilosti předběžného opatření zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti R.U.P., s. r. o., se sídlem Plzeň, Rubešova 4,

zastoupené advokátkou JUDr. Z. M., proti usnesení Vrchního soudu

v Praze ze dne 16. 2. 1998, č. j. 1 Cmo 95/97-61, za účasti

Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a W. a F. - pozemní

a inženýrské stavby, společnost s ručením omezeným, Plzeň

zastoupena Mgr. E. S., advokátkou, jako vedlejšího účastníka

řízení, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

Dne 11. 5. 1998 se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud

s ústavní stížností proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne

16. 2. 1998, č. j. 1 Cmo 95/97-61. Tímto rozhodnutím bylo změněno

usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 1997, č. j. 23 Cm

926/96-47, kterým byl zamítnut návrh na vydání předběžného

opatření, jak to požadoval vedlejší účastník, neboť nebyly

osvědčeny skutečnosti, odůvodňující obavu, že by mohl být ohrožen

či dokonce znemožněn případný výkon rozhodnutí. Toto usnesení

Vrchní soud v Praze změnil tak, že stěžovatelce zakázal zcizit,

popřípadě zatížit blíže specifikovanou nemovitost. Odvolací soud

uvedl, že se stěžovatel k odvolání nevyjádřil. Stěžovatelce však

toto odvolání nebylo doručeno a dověděla se o něm až z usnesení

odvolacího soudu, proti kterému není odvolání přípustné. Nemohla

se proto k němu vyjádřit, a i částečným vyhověním návrhu je

citelně zkrácena na výkonu svých vlastnických práv. Postup soudu

považuje za procesní vadu.

Dále stěžovatelka uvedla, že vedlejší účastník nesplnil

povinnost řádně dílo (renovace nemovitosti) dokončit, neboť má

vady, které brání v převzetí a provedení kolaudace. Soud přitom

vyšel z dobré prodejnosti nemovitosti, což je relativní s ohledem

na množství vad. Dále bylo vedlejším účastníkem argumentováno

nebezpečím, že finanční prostředky za případný prodej nemovitosti

budou převedeny do SRN, neboť společníky stěžovatelky jsou výlučně

cizí státní příslušníci. To není pravdivé, neboť společníkem

stěžovatelky je od založení český subjekt, jehož právní formou je

společnost s r.o., jejímiž společníky jsou teprve cizí státní

příslušníci. Odvolací soud podle stěžovatelky proto poskytl

ochranu tomu, kdo prvotně porušil závazkový vztah a zřejmě musel

akceptovat argumentaci o nebezpečí převodu finančních prostředků

do zahraničí, v čemž spatřuje stěžovatelka diskriminační prvek

porušením čl. 42 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina").

Stěžovatelka se zcela rozchází s odvolacím soudem v názoru, že

ji zatímní úprava neohrozí zvlášť nepřiměřeným způsobem. Tento

zákaz může ohrozit její podnikatelské aktivity, např. vylučuje až

ztěžuje možnost obdržení bankovního úvěru, a může poškodit její

dobré jméno.

Ze všech těchto důvodů se stěžovatelka dovolává porušení čl. 6

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,

konkrétně práva na spravedlivé rozhodnutí, které v sobě zahrnuje

rovnost stran, kdy každá strana musí mít stejnou příležitost

předložit svůj případ soudu, vznášet námitky proti argumentům

druhé strany, být přítomna jednání v průběhu celého řízení atd.

Tyto zásady byly stěžovatelce odepřeny a nemohla je uplatnit.

Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších

účastníků řízení. Za Vrchní soud v Praze se k návrhu vyjádřil

předseda senátu JUDr. J. H. (za nemocného předsedu senátu, který

předběžné opatření vydal), který poukázal na zákonnou úpravu

předběžného opatření, na rozpornost tvrzení stěžovatelky ohledně

vad dotčeného díla a popřel, že by se v rozhodnutí objevil

diskriminační prvek vůči cizincům. Jinak odkázal na odůvodnění

usnesení Vrchního soudu v Praze ze 16. 2. 1998.

Vedlejší účastník namítl, že ústavní stížnost je nepřípustná,

neboť ve věci bylo souběžně podáno dovolání, o kterém dosud nebylo

rozhodnuto a meritorně je neodůvodněná, neboť smyslem předběžného

opatření je prozatímní úprava právního stavu do konečného

rozhodnutí. O právech a povinnostech stran se nerozhoduje zde, ale

až v hlavním řízení. Proto nelze argumentovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod. Jde o obvyklou úpravu

např. i v SRN. Stejně tak nesouhlasí s tvrzením o diskriminaci

vůči cizím státním příslušníkům. Tvrzení, že stěžovatelka R.U.P.,

s. r. o., je ve skutečnosti českým subjektem s tím významem, že se

na ní nepodílí cizí státní příslušníci, je podle něj směšné, neboť

jde o případ obcházení ustanovení o nemožnosti nabývání

nemovitostí společnostmi s r. o., kde jsou společníky cizinci.

Proto byl zvolen postup, kdy tato společnost s r. o. formálně

založí další společnost s r. o., u které již tato překážka není.

Stěžovatelka si též odporuje, když argumentuje ztíženou

prodejností nemovitosti pro její vady a současně tím, že na tuto

nemovitost nemůže pro předběžné opatření získat bankovní úvěr.

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelé byli řádně

zastoupeni ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Nebylo ji možno považovat za

nepřípustnou, jak tvrdil vedlejší účastník, neboť dovolání

v tomto konkrétním případě nebylo posledním procesním prostředkem,

který zákon stěžovatelce poskytuje k ochraně jejích práv (§ 238a

odst. 1 o.s.ř. a contrario). Po té co Nejvyšší soud rozhodl

o odmítnutí dovolání, které stěžovatelka podala prakticky se

stejnými důvody jako ústavní stížnost, bylo možno pokračovat

v řízení a rozhodnout o návrhu.

Svůj návrh stěžovatelka spojila s návrhem na odložení

vykonatelnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne

16. 2. 1998, č. j. 1 Cmo 95/97-61. Z povahy subsidiarity ústavní

stížnosti mimo jiné plyne, že nemůže být prostředkem tohoto druhu

v případě, když ve věci souběžně probíhá řízení o dovolání. Kromě

toho je to v daném případě vyloučeno již z povahy věci, když jde

právě o předběžné opatření. Stanovení odkladného účinku podle §

79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, by bylo

spojeno s meritorním přezkoumáním rozhodnutí, které má být teprve

předmětem rozhodování Ústavního soudu pouze z hlediska jeho

ústavnosti, nikoli z hlediska zákonných podmínek pro jeho vydání.

Především však není v daném případě splněna ani výslovně

požadovaná podmínka podle § 79 odst. 2 citovaného zákona, totiž že

jde o výkon rozhodnutí (ten se pouze zajišťuje) nebo o uskutečnění

oprávnění, přiznaného třetí osobě. Proto byl návrh na odložení

vykonatelnosti předmětného usnesení zamítnut.

Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníka a vedlejšího

účastníka řízení a předloženého spisového materiálu dospěl Ústavní

soud k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Posoudil ji

z hlediska své příslušnosti, kterou je ochrana ústavních práv

a svobod fyzických a právnických osob, aniž hodnotil hodnocení

důkazů, které v dané věci prováděl Vrchní soud v Praze, neboť to

Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud se především zaměřil na

otázku, zda může být vůbec předběžné opatření, upravující zatímně

poměry účastníků zahájeného soudního řízení, způsobilé zasáhnout

do základních práv a svobod, zda se to může týkat i právnických

osob, a dále na dodržení ústavních pravidel soudního řízení při

jeho vydání. Konečně bylo třeba posoudit námitku diskriminace

cizích státních příslušníků.

K prvé otázce dospěl Ústavní soud k závěru, že předběžné

opatření bylo způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo

svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva

stěžovatelky, konkrétně ta jejich složka, která spočívá

v dispozicích s majetkem, když Vrchní soud v Praze zakázal

stěžovatelce nemovitost zcizit, popř. zatížit. Předmětem zásahu

přitom nemusí být jen fyzická, nýbrž i právnická osoba jako

v daném případě, kdy se jedná o dočasné omezení vlastnického

práva. Stěžovatelka byla proto shledána oprávněným navrhovatelem.

Jedná se současně o rozhodnutí, které již nemůže být napraveno

v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu. Tím naopak

jeho platnost zaniká ze zákona (§ 77 odst. 1 písm. b) a c)

o.s.ř.). Proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného

opatření přípustnou, i když jde o zatímní úpravu poměrů účastníků.

Je to důležité i z hlediska soudní praxe, kdy ve skutečnosti

dochází k "zatímní" úpravě, která však v důsledku průtahů

v soudním řízení trvá i několik let.

Naopak z hlediska konformity takového opatření ve vztahu k čl.

36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

základních svobod došel Ústavní soud k závěru, že možnost vydávat

předběžná opatření tohoto druhu těmto ustanovením neodporuje

a nezasahuje do práva na soudní ochranu, neboť již z povahy věci

jde o rozhodování o procesním nároku jednoho z účastníků (srov.

§ 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř.), nikoli o konečné řešení sporu

z hlediska hmotného práva. Jde přitom o rozhodnutí zatímní

a předběžné, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu,

zajišťuje však, aby konečné rozhodnutí mohlo mít případně vůbec

reálný význam.

Nelze tedy přehlédnout smysl předběžného opatření v těchto

případech. Soud zde upravuje zatímně, nikoli s konečnou platností,

poměry účastníků, přičemž musí poskytovat ochranu jak tomu, kdo

o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel

i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy ČR).

Ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat

(zde stěžovatelka) proto nemůže dosáhnout takové intenzity, aby

prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Jedná

se přitom o opatření dočasná, jejichž trvání je omezeno § 77 odst.

1 o.s.ř., mohou však být zrušena k návrhu (§ 77 odst. 2 věta prvá

o.s.ř.).

V tomto směru nebylo shledáno z výše uvedených důvodů porušení

čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Zákon nenechává na libovůli soudu, zda předběžné opatření vydá,

a dotčenému účastníku je zajištěna možnost odvolání k vyšší

instanci. S ohledem na povahu předběžného opatření také nelze

stanovit takové prostředky ochrany, jako v případě rozsudků nebo

závažných usnesení, neboť účelem je zde především co nejrychlejší

zatímní úprava stran sporu. Opačné řešení by mohlo prakticky

znamenat, že tento institut díky průtahům v řízení a rozšíření

opravných prostředků obecně o dovolání by ztratil svůj význam.

To neznamená, že na vydání takových opatření nejsou kladeny

požadavky, které plynou z ústavního práva na soudní ochranu. Tyto

požadavky je ovšem nutno brát ve vztahu k výše uvedené povaze

takového rozhodnutí. To znamená, že musí mít zákonný podklad (čl.

2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38

odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 Ústavy ČR

a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).

Z hlediska dodržení ústavních pravidel soudního řízení Ústavní

soud konstatuje, že § 102 o.s.ř. ve spojení s § 74 o.s.ř. (srov.

nález nález sp. zn. I. ÚS 31/97 - Sbírka nálezů a usnesení

Ústavního soudu ČR, sv. 8, č. 69) takové opatření obecně umožňuje,

takže v daném případě měl případný zásah do základních práv

stěžovatelky zákonný podklad a byl vydán k tomu příslušným

orgánem. Jiný výklad by znamenal, že během řízení by nemohla být

účastníku řízení poskytnuta zaručená právní ochrana, když by se

ukázala obava z ohrožení možného výkonu budoucího rozhodnutí.

V tomto směru proto považuje Ústavní soud výklad Vrchního soudu

v Praze (již usnesení, sp. zn. 5 Cmo 125/95, ze dne 5. 4. 1995) za

ústavně konformní.

Zákonná úprava postupu při vydávání předběžných opatření přitom

vyžaduje, aby navrhovatel soudu prokázal, že je zde obava

z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Není proto třeba prokázat,

že skutečně výkon rozhodnutí ohrožen bude. Nutno však osvědčit

okolnosti, které svědčí o obavě. Soud proto musí tyto okolnosti

zvážit, což se v daném případě stalo. Hodnocení těchto okolností

se přitom vymyká z kognice Ústavního soudu (čl. 87 odst. 1 Ústavy

ČR), neboť není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 ve

spojení s čl. 90 Ústavy ČR). K ochraně práv účastníka řízení

dotčeného rozhodnutím slouží možnost podat odvolání. I tato

možnost zde byla využita, v daném případě ovšem vedlejším

účastníkem, který neměl v řízení před krajským soudem úspěch.

Jestliže však přesvědčil o svých důvodech odvolací instanci, nelze

to samo o sobě považovat za zásah do základních práv stěžovatelky.

Pokud jde o námitku, že stěžovatelka se o odvolání nedověděla

a nemohla se k němu vyjádřit, platí to, co bylo řečeno obecně výše

o smyslu vydávání předběžného opatření. Podle čl. 36 odst. 1

Listiny má každý právo domáhat se stanoveným postupem svých práv

u soudu. Tento postup je pro obě strany, kterých se předběžné

opatření týká, upraven v o.s.ř. Z jeho § 210 vyplývá, že na rozdíl

od odvolání proti rozsudku jako právní formě konečné úpravy poměrů

stran, se odvolání proti předběžnému opatření nemusí doručit druhé

straně. Z § 75 odst. 3 o.s.ř. potom vyplývá, že se neprovádí

dokazování a účastníci nemusí být vyslechnuti. To však nevylučuje,

že se tak stane, bude-li to soud považovat za potřebné k tomu, aby

se přesvědčil, že je zde splněna zákonná podmínka obav z toho, že

výkon rozhodnutí by byl ohrožen. O splnění této podmínky však

rozhoduje k návrhu navrhovatele, který ji musí osvědčit. Dále

Ústavní soud poukazuje na § 43 o.s.ř., ze kterého vyplývají

možnosti stran kdykoli nahlížet do soudního spisu, i když to není

v tomto případě to podstatné s ohledem na účel, který je řízením

o předběžném opatření sledován. Ústavní soud však konstatuje, že

s ohledem na konkrétní podmínky projednávaného případu se otázkou

ústavnosti tohoto řešení nemusel meritorně zabývat.

Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je opět věcí

obecného soudu (čl. 90 věta prvá Ústavy ČR), Ústavní soud se mohl

jen přesvědčit, zda zde vůbec byly dány. Zjistil, že Krajským

soudem v Plzni byl vydán na návrh vedlejšího účastníka vůči

stěžovatelce platební rozkaz na zaplacení 2.336.445,34 Kč spolu se

17% úrokem z prodlení do úplného zaplacení. Stejně tak mohl

konstatovat, že vedlejší účastník odůvodnil návrh na vydání

předběžného opatření tím, že stěžovatel nemá finanční prostředky

na zaplacení a jeho jediným majetkem je právě rekonstruovaná

nemovitost. Ústavní soud není příslušný hodnotit, zda zde byly

obavy konkrétně dány, byl však povinen přesvědčit se, že Vrchní

soud v Praze nerozhodl svévolně, nýbrž s ohledem na to, že tyto

důvody vůbec vedlejší účastník osvědčil a že zde již bylo vydáno

rozhodnutí, jehož výkon mohl být ohrožen. Je však nepochybné, že

kdyby bylo požadováno více než prokázání odůvodněné obavy, mohlo

by vydání předběžného opatření prakticky ztratit jakýkoli význam

a vznikl by problém opačného rázu, totiž zda je soudní řízení

schopno zajistit podmínky pro ochranu práv jak to ukládá Ústava

ČR, Listina a mezinárodní úmluvy podle čl. 10 Ústavy ČR.

Pokud jde o námitku diskriminace, byla Ústavním soudem posouzena

jako pouhá domněnka, nijak nedoložená v rozhodnutí a odůvodnění.

V odůvodnění Vrchní soud v Praze pouze reprodukuje argumenty

vedlejšího účastníka - navrhovatele předběžného opatření, aniž na

nich své rozhodnutí staví.

Ústavní soud proto konstatuje, že věc, která je předmětem

ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení,

ve kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad. Vzhledem

k výše uvedenému proto Ústavnísoud ústavní stížnost podle § 82

odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. 11. 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru