Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2205/11 #1Usnesení ÚS ze dne 24.01.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Nymburk
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně u... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Restituce
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2013:2.US.2205.11.1
Datum podání28.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 5 odst.3, § 14, § 4 odst.2 písm.e


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2205/11 ze dne 24. 1. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Evy Umysové, zastoupené JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem Kolín IV., Politických vězňů 27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 č. j. 28 Cdo 969/2011-642, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2010 č. j. 28 Co 553/2010-613 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. 7. 2010 č. j. 6 C 558/95-552, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 7. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky.

Stěžovatelka rekapituluje obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž obdobně jako v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu poukazuje na zásadní pochybení obecných soudů při zjišťování skutkového stavu věci, která dle ní měla vést k nesprávným skutkovým závěrům a dle judikatury Ústavního soudu k vadným hodnocením neúplně provedených důkazů a současně k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení věci. Za hlavní důvod nesprávnosti rozhodnutí přitom označuje výklad blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), který byl posouzen odlišně od zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu; v tomto směru se soudy obou stupňů odchýlily od závazného právního názoru vysloveného dovolacím soudem. Stěžovatelka má za to, že odvolací soud nesprávně rozlišuje dvě kategorie oprávněných osob, což odporuje zásadě rovnosti subjektů před zákonem, a zdůrazňuje, že v daném případě byla chalupnická živnost jejích právních předchůdců znárodněna podle zákona č. 118/1948 Sb. protiprávně, neboť uvedený zákon se vztahoval pouze na velkoobchodní podniky. Poukazuje na to, že neprodleně po vydání restitučních zákonů své nároky vůči povinným osobám uplatnila, příslušným orgánům poskytla potřebnou součinnost, a není tedy její vinou, že se vykrytí jejích restitučních nároků a poskytnutí náhrad vleče.

Z obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud v Nymburce napadeným rozsudkem uložil třetímu žalovanému ZD Velké Výkleky, v likvidaci, zaplatit stěžovatelce částku 1 223 939 Kč (viz výrok I.) a dalším výrokem zamítl její žalobu, aby žalovaní byli povinni vydat jí budovy čp. 102 a čp. 42 (blíže specifikované ve výroku II.) a tyto vyklidit a vyklizené předat stěžovatelce, dále aby byli povinni vydat jí jiné nemovitosti v hodnotě restitučního podílu a aby žalovaní Adolfína a Gašpar Szabóovi, Okresní stavební bytové družstvo Poděbrady a Mgr. Jan Krátký byli povinni jí zaplatit částku 1 223 939 Kč. Výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl jako nepřípustné.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, zejména soudu odvolacího, a to ve shodném smyslu a rozsahu, jaký plyne z opravných prostředků uplatněných v předmětném soudním řízení. Stěžovatelka se tímto způsobem v podstatě domáhá přezkoumání napadených rozhodnutí tak, jako by byl Ústavní soud dalším stupněm v hierarchii obecných soudů, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn. Ústavní soud opakovaně judikuje, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že je jimi porušeno ústavně zaručené právo či svoboda. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo.

Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, soud prvního stupně poté, co byl jeho původní rozsudek ve věci zrušen dovolacím soudem, si ujasnil žalobní návrh stěžovatelky coby žalobkyně i její základní skutková tvrzení a provedl k nim velmi podrobné dokazování. Na základě provedených důkazů zjistil skutkový stav, s nímž se ztotožnil i soud odvolací. Mezi účastníky bylo nesporné, že stěžovatelka je podle § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě osobou oprávněnou k poskytnutí náhrad za zbouranou chalupnickou usedlost (kterou v 80. létech minulého století užíval a zdemoloval třetí žalovaný ZD Velké Výkleky v likvidaci). Výše náhrady byla znalecky určena na částku 1 223 939 Kč. Jak dále zjistil soud prvního stupně, třetí žalovaný se dohodou z 8. 10. 1993 zavázal vydat stěžovatelce jako náhradu za zbouranou chalupnickou živnost předmětné nemovitosti čp. X a čp. XX, k zápisu vkladu vlastnického práva pro stěžovatelku však nedošlo, neboť třetí žalovaný změnil svůj postoj a vzal návrh zpět. Poté, co byl na majetek třetího žalovaného prohlášen konkurz, stěžovatelka podala žalobu na vyloučení obou budov z konkurzní podstaty (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), s pohledávkou ve výši nároku na náhradu za zbouranou usedlost se však nepřihlásila. Soud prvního stupně poté, co byl konkurz zrušen pro nemajetnost třetího žalovaného, na věc aplikoval ustanovení § 14 až § 16 zákona o půdě a třetímu žalovanému jako jediné povinné osobě uložil, aby stěžovatelce poskytl za zdemolované stavby náhradu v penězích. Další nárok na vydání nemovitostí uvedených v dohodě z 8. 10. 2003 neshledal důvodným, stejně jako ostatní stěžovatelčiny nároky ve vztahu k dalším žalovaným, přičemž vysvětlil, proč se nejedná o případ, na nějž by se vztahovalo blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě. Odvolací soud shledal právní závěr soudu prvního stupně, že stěžovatelka je oprávněnou osobou k vydání náhrad podle § 14 - § 16 zákona o půdě a že jí náleží peněžní náhrada za zdemolovanou zemědělskou usedlost, za správný, stejně jako jeho další závěr, že jí nelze vydat jako náhradu nemovitosti čp. X a čp. XX uvedené v dohodě (byť byl částečně jiného právního názoru ve vztahu k důvodům nemožnosti vydání nemovitostí). Ztotožnil se rovněž s právním názorem, že na uvedený případ nedopadá blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, a v tomto směru uplatněné argumenty soudu prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl ještě podrobněji, mj. i poukazem na příslušnou soudní judikaturu. Obsah podrobných a rozsáhlých spisových podkladů přitom nasvědčuje správnosti řádně odůvodněných závěrů odvolacího soudu, jímž nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout a na něž je proto možné pro stručnost odkázat.

Odvolací soud musel ve svých závěrech zohlednit, že až po vydání zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka postavila najisto své jednotlivé nároky, a že vzhledem k dalším skutkovým zjištěním, vyvozeným z doplněného dokazování, se soudy obou stupňů nemohly nadále řídit právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí. To ostatně potvrdil i samotný Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, když mj. uvedl, že vzhledem k dotčeným ustanovením právních předpisů i uvedeným závěrům soudní judikatury, s přihlédnutím k výsledkům zjištění v dalším řízení po vydání zrušujícího rozsudku, nemohl dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud řešil nějakou právní otázku způsobem uvedeným v ustanovení § 236 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a své rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a neporušuje ani další tvrzená ústavní práva.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru