Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2204/20 #1Usnesení ÚS ze dne 18.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
Věcný rejstříkopatření obecné povahy
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2204.20.1
Datum podání03.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 101a

500/2004 Sb., § 171


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2204/20 ze dne 18. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Čížka, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. května 2020 č. j. 7 As 363/2019-67 (v rozsahu výroků II. a III.) a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2019 č. j. 55 A 27/2019-59 (v rozsahu výroků III. a IV.), takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených výroků soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v důsledku tak bylo zasaženo i do jeho vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel domáhal soudního přezkumu opatření obecné povahy - Územního plánu obce T., vydaného zastupitelstvem obce T. usnesením č. 3/34/2018 ze dne 6. 4. 2018. Tímto územním plánem byl na pozemcích stěžovatele (parc. č. X1, X2, 419 v k.ú. T.) vymezeny následující plochy: K02 (NSzp - smíšené nezastavěné území s funkcí zemědělskou a přírodní, plocha lokálníhoXbiokoridoru LBK 14);Z01c (ZO-zeleň izolační); Z16k (DSl -dopravní infrastruktura silniční - silniční síť; koridor pro plánovanou přeložku silnice 11/107) a NZ (plochy zemědělské). Stěžovatelovy pozemky byly předchozím územním plánem vymezeny jako zastavitelné a umožňovaly výstavbu pro bydlení (všeobecné obytné - OV 9). Přijetím nového územního plánu tak došlo (na části plochy těchto pozemků stěžovatele) ke zrušení zastavitelnosti, čímž se podle stěžovatele snížily možnosti využití těchto pozemků, výrazně tím měla klesnout jejich hodnota a bylo tak zasaženo jeho vlastnické právo. Na pozemky stěžovatele byl napadeným územním plánem umístěn lokální biokoridor LBK 14, který byl původně (ve starém územním plánu) vymezen na západním okraji lokality H. i koridor pro plánovanou přeložku silnice 11/107, přičemž ve starém územním plánu byl užší a na pozemky stěžovatele nezasahoval (byl na východ od nich).

3. Stěžovatelovu návrhu na zrušení citovaného opatření obecné povahy bylo napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze částečně vyhověno, avšak napadenými výroky byl ve zbytku návrh stěžovatele zamítnut a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud vysvětlil, že změna funkčního využití pozemků stěžovatele se opírá o legitimní důvody a sleduje zákonem sledované cíle. Je pravda, že se stěžovatelovy pozemky v důsledku napadeného opatření staly z velké části nezastavitelnými, avšak stěžovatel netvrdil, že by na nich chtěl uspokojovat potřebu bydlení svou či svých blízkých. Rovněž kasační stížnost stěžovatele proti napadenému rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud zamítl, Nejvyšší správní soud uvedl, že správní soudy jsou při přezkumu územních plánů povinny postupovat zdrženlivě. Důvody, které obec vedly k novému vymezení biokoridoru (snaha o vytvoření pásu zeleně tvořeného biokoridorem a plochou ochranné izolační zeleně odcloňujícího plánovanou přeložku silnice) shledal Nejvyšší správní soud jako legitimní a odpovídající cíli právní úpravy. Míru funkčnosti biokoridoru pak obec posuzovala autorizovanou osobou a bude závislá zejména na řádné realizaci. Ani rozšíření koridoru pro plánovanou přeložku silnice nepovažuje Nejvyšší správní soud za nezákonné a odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze, podle nějž je souladný i se Zásadami územního rozvoje Středočeského kraje. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je velmi rozsáhlé a Ústavní soud nepovažuje za nutné jej celé rekapitulovat s ohledem na to, že je stěžovateli znám a veřejně dostupný na stránce www.nssoud.cz.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti shodně jako před obecnými soudy upozorňuje, že s novým vymezením biokoridoru nesouhlasil ani orgán ochrany přírody. Dále opakovaně poukazuje nato, že obecné soudy aprobují postupy obce a po stěžovateli požadují doložení znaleckého posouzení svých názorů o nevhodnosti aktuálně naplánovaného biokoridoru, ačkoli obec svá tvrzení takto dokazovat nemusí.

5. Stěžovatel je přesvědčen, že rozdíly ve funkčnosti mezi západním (původním) trasováním biokoridoru a jeho východním (novým) trasováním, resp. skutečnost, že nové východní trasování bude nefunkční (navíc podmiňované nákladnou investicí třetí osoby, správce komunikace) je do očí bijící, zřejmá i laikovi - a že tedy takové tvrzení nemusel stěžovatel dokazovat odborným posudkem. Podle stěžovatele přístup správních soudů, vyžadujících dokládání argumentů dotčených osob odbornými posudky může vést k systémovému ztěžování přístupu k soudní ochraně. Jestliže však podle správních soudů je posudek k prokázání stěžovatelova tvrzení o nefunkčnosti biokoridoru (v jeho východní trase) nezbytný, pak neměly obecné soudy odmítat jeho pořízení v soudním řízení či dokonce měly uložit tuto povinnost odpůrci (obci). Stěžovatel je dále přesvědčen o tom, že správní soudy zaujaly nerovný přístup - kdy tvrzení stěžovatele primárně zpochybňují, bez odborného posouzení je mají za laický názor, nedůvodné spekulace - a na druhé straně laická tvrzení obce či vlastní úvahy mají za doklad skutečnosti. Stěžovatel se nedomnívá, že je nutno odbornými posudky prokazovat každé tvrzení - avšak je na soudech, aby pak přistupovaly k tvrzením stran rovně, nestranně - a ne aby u jedné strany nepřijaly posudkem nepodložený argument a u druhé strany jej akceptovaly.

6. Stěžovatel dále poukázal na to, že namítal, že v rámci pořizování územního plánu mělo dojít ke zpřesnění koridoru pro silnici (obchvat) II/I07 - a že neměl být vymezen až na jeho pozemky. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že správním soudům stačila jen nejistá domněnka, že původní koridor byl příliš úzký. Stěžovatel se domnívá, že došlo k porušení zásady proporcionality - tedy zásady nalezení spravedlivého řešení, čímž bylo zasaženo jeho vlastnické právo, a odůvodnění Nejvyššího správního soudu považuje za nedostatečné.

III. Hodnocení Ústavního soudu

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

9. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení nebo procesním postupu jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Je třeba zdůraznit, že právě Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě s vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, ale toliko to, jestli jejich právní názor uvedený v napadených rozsudcích extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal.

11. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze totiž podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [viz nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud (a předtím i krajský soud) se řádně vypořádal se všemi v tomto směru (v průběhu řízení) vznesenými námitkami stěžovatele. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury nemusí správní soudy nutně vypořádávat každý dílčí argument uvedený v žalobě či kasační stížnosti. Úkolem správních soudů je totiž vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 7 As 126/2013-19). Tato praxe byla aprobována i Ústavním soudem, který uvedl, že "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)]. Tato podmínka byla v napadených rozhodnutích bezezbytku naplněna.

12. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů správních soudů a v ústavní stížnosti přitom uvádí vesměs tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu zejména napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud shledává, že tento rozhodoval nestranně, zohlednil veškeré okolnosti souzené věci a dospěl k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinil přezkoumatelné právní závěry, přičemž v dané věci Nejvyšší správní soud posuzoval sporné otázky tak, že se neodchýlil od své předchozí rozhodovací praxe, na kterou řádně ve svém rozhodnutí odkázal. Při posouzení klíčových argumentů Nejvyššího správního soudu (jak jsou výše shrnuty) pak neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723]. Stěžovatel, jak již bylo uvedeno výše, ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].

13. Ani procesní námitka spočívající v tom, že měly obecné soudy vyhovět stěžovatelovu požadavku na zajištění znaleckého posudku za účelem podpoření jeho námitek, neobstojí. Jak správně uvedl Nejvyšší správní soud, správní soudy přistupují k posuzování územních plánů zdrženlivě, neboť při tom respektují územní samosprávu a její postupy. Jen zásadní a řádně doložené námitky mohou vést k závěru o nezákonnosti či neproporcionálním zásahu do vlastnického práva subjektů, které se pociťují být dotčeny změnami územního určení pozemků ve svém vlastnictví.

14. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru