Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2204/09 #2Usnesení ÚS ze dne 15.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2204.09.2
Datum podání20.08.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 158, § 250b

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2204/09 ze dne 15. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti F. D., zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem Dukelská 4, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č. j. 55 To 265/2008-1508 ze dne 24. 11. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 10, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z připojeného spisového materiálu se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci č. j. 8 T 175/2004-1412 ze dne 12. 6. 2008 shledán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, odst. 4 písm. b) trestního zákona. Stěžovatel se vytýkaného jednání, zkráceně řečeno dopustil tak, že jako starosta obce Červenka bez souhlasu zastupitelstva obce, územního rozhodnutí a stavebního povolení v době od 7. 10. 2002 do 5. 12. 2002, nechal v obci Červenka zbudovat jednak asfaltovou komunikaci v délce 205 m, tzv. II. část podnikatelské cesty, a jednak kanalizační přípojky k jednotlivým nemovitostem a odbočky hlavního kanalizačního řádu, a to dílem z prostředků původně určených na výstavbu čističky odpadních vod a kanalizace v obci (dále jen "ČOV"), na jejímž financování se z 60 % podílel Státní fond životního prostředí. Financování těchto děl bylo možné v důsledku odchylek od projektu ČOV, které dohodl s dodavatelem stavby firmou MODOS, s. r. o., a které snížily celkové náklady na realizaci stavby ČOV o 1.632.842,90 Kč, přestože tyto ušetřené prostředky měly být podle smlouvy o poskytnutí podpory vráceny Státnímu fondu ve výši odpovídající podílu dotace na celkových nákladech stavby ČOV. Za popsanou trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků s dohledem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a funkcí v orgánech územní samosprávy a zákazu výkonu zaměstnání a funkcí spojených s hmotnou odpovědností za majetek v trvání tří roků. Poškozenou obec Červenka soud odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Z podnětu odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 55 To 265/2008-1508 ze dne 24. 11. 2008 zrušil rozhodnutí nalézacího soudu v celém rozsahu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), znovu rozhodl tak, že jednání stěžovatele právně kvalifikoval jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, odst. 3 trestního zákona, a to za použití § 88 odst. 1 trestního zákona. Za tyto trestné činy stěžovatele nově odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a funkcí v orgánech územní samosprávy a zákazu výkonu zaměstnání a funkcí spojených s hmotnou odpovědností za majetek v trvání dvou roků. Poškozenou soud opět odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opírajíc jej o dovolací důvody dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud rozhodl usnesením č. j. 6 Tdo 614/2009-1549 ze dne 24. 6. 2009, ve kterém dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud, jsa přesvědčen, že v jeho trestní věci odvolací soud nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo a současně porušil i jeho právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jeho jména. Jednotlivé námitky stěžovatele směřují do skutkových zjištění učiněných obecnými soudy s tím, že podle jeho názoru v řízení nebylo prokázáno spáchání skutku, který je mu kladen za vinu. Popřel uzavření jakékoliv dohody ať už s firmou MODOS, s. r. o., či s Ing. S., jednatelem této firmy, což mu bylo původně obžalobou kladeno za vinu a posléze ve skutkové větě upraveno. Stěžovatel upozornil na rozpory panující ve výpovědích svědka S. ohledně místa a času uzavření dohody o stavbě "podnikatelské cesty", kanalizačních přípojek k jednotlivým nemovitostem a odboček hlavního kanalizačního řádu za úspory vzniklé při výstavbě ČOV, navíc jeho tvrzení, jak stěžovatel zdůraznil, nepotvrdil žádný ze svědků. Dále stěžovatel připomněl obsah závěrečné řeči státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Olomouci (správně sic: Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci), která vyslovila pochybnost o vině stěžovatele, neboť podle jejího názoru nebylo prokázáno, že za změnami v rozpočtu stojí stěžovatel, jakou konkrétní částku užil a zda ji vůbec užil k jinému účelu, či zpochybnila naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele. Stěžovatelův další argument se týkal toho, že cena ve smlouvě o dílo uzavřená s firmou MODOS, s. r. o., byla stanovena jako pevná, a nepřicházelo tedy do úvahy její snížení a už vůbec stěžovatel dle svých slov neměl možnost požadovat po dodavateli jiné práce výměnou za některé neprovedené položky díla. Dodavatel v souladu se smlouvou fakturoval skutečně provedené práce na základě soupisu prací. Žádné kontrolní šetření nikdy neshledalo, že by některé fakturované práce nebyly provedeny nebo že by byly provedeny jinde než na kanalizaci, což dokládá i výpověď Ing. D. (správně sic: D.), pracovníka Státního fondu životního prostředí, který uvedl, že ve fakturách nebyla nalezena položka, která by nesouvisela se stavbou ČOV. Stejně tak nedošlo k porušení stavebního zákona, vyvolané změny a odchylky v průběhu stavby nebyly takového rozsahu, aby vyžadovaly změny nebo dodatky stavebního povolení, jinými slovy dle stěžovatele nedošlo ani k porušení smlouvy uzavřené se Státním fondem životního prostředí. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí o kolaudaci ČOV. Stěžovatel zaměřil svou pozornost rovněž na v řízení provedené znalecké posudky, jmenovitě zejména posudek znalce doc. Ing. B. P., CSc., kterýžto podle jeho názoru nebylo možno použít jako důkaz k posouzení jeho viny. Znalec vyčíslil nějaké úspory, ke kterým mělo na stavbě ČOV dojít, vycházel ovšem přitom jednak z nepřesných podkladů a jednak z položkového rozpočtu zpracovatele projektu stavby ČOV, aniž by vzal v úvahu, že cena dohodnutá ve smlouvě o dílo je oproti rozpočtu výrazně nižší, minimálně o 200.000,- Kč. Stěžovatel poukázal na rozpory stran úspor vzniklých v souvislosti s uložením zeminy, které znalec P. oceňuje částkou 299.218,- Kč, zatímco posudek vypracovaný VUT Brno, Fakultou stavební, Ústavem ekonomiky a řízení, hovoří o částce 2.124,- Kč. Závěrem stěžovatel odmítl tvrzení soudu, že stavba druhé části tzv. podnikatelské cesty a vybudování kanalizačních přípojek nebyla projednána a schválena obecním zastupitelstvem, uvedené podle jeho názoru vyvrací záznam z 20. veřejného zasedání obecního zastupitelstva, konaného dne 22. 1. 2002.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že dne 2. 8. 2010 obdržel přípis sepsaný vlastnoručně stěžovatelem, k němuž však nemohl v řízení o ústavní stížnosti jakkoli přihlížet, neboť by se jednalo o obcházení požadavku povinného zastoupení advokátem dle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež se vztahuje právě a především na vlastní sepsání samotného návrhu (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2652/08, dostupný na http://nalus.usoud.cz) Po obsahové stránce se jednalo o rekapitulaci předmětné trestní věci, doplněnou vlastním komentářem stěžovatele.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, který prostřednictvím JUDr. Jaroslava Hudečka, předsedy senátu, odkázal na odůvodnění rozhodnutí vydaných v trestní věci stěžovatele s tím, že obecné soudy neměly o vině jmenovaného žádných pochybností, a tudíž neshledaly ani důvod pro aplikaci zásady in dubio pro reo. Stížnostní námitky krajský soud označil za vlastní hodnotící úvahy a závěry stěžovatele, které tento zaujal k ve věci stabilizovanému důkaznímu stavu, a tedy za polemiku s obsahem rozhodnutí obecných soudů. Závěrem proto navrhl zamítnutí podané ústavní stížnosti.

Dané vyjádření účastníka řízení bylo zasláno stěžovateli k replice, který této možnosti nevyužil.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci se v řízení o ústavní stížnosti postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, pokud tyto postupují ve shodě s Ústavou České republiky, ústavními zákony a principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny.

Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními.

Ústavní soud se s ohledem na stížnostní argumentaci zaměřil na posouzení otázky, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního řádu).

Po prozkoumání přiloženého spisového materiálu Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o porušení shora vymezené zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či logického excesu. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení, pročež aplikace pravidla in dubio pro reo nebyla na místě, neboť obhajoba stěžovatele byla obecnými soudy spolehlivě vyvrácena.

Pokud jde o stížnostní námitky, jedná se o opakování argumentace, kterou stěžovatel průběžně uplatnil v obhajobě i v obou předchozích opravných prostředcích, čímž staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší. Ústavní soud není z hlediska svého postavení povolán k tomu, aby se jednotlivě vyjadřoval k důkazům provedeným v průběhu trestního řízení, nehledě na skutečnost, že Ústavní soud shledává odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně v tomto směru za věcně vyčerpávající. V podrobnostech proto odkazuje na uvedená rozhodnutí, která z ústavně právního hlediska obstojí.

Jen ve stručnosti, vina stěžovatele byla prokázána vždy v kontextu celého řetězce důkazů, tvořeného výpověďmi svědků, listinných důkazů a znaleckých posudků. Stěžovatel ve snaze zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch z tohoto kontextu vytrhává pouze vybrané části důkazů, které hodnotí izolovaně od ostatních důkazů. Tento postup je však nesprávný, neboť při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele je třeba vycházet z obsahu všech skutkových zjištění a jejich vzájemných souvislostí. Účelem dokazování v trestním řízení je také ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, není tedy nutné (a často ani možné) nabytí absolutní jistoty o skutkových okolnostech. V dané věci měly přitom obecné soudy k dispozici dostatek relevantních důkazů, z nichž trestná činnost stěžovatele nepochybně a prokazatelně vyplývala, detaily předestřené stěžovatelem nemohly nějakým zásadním způsobem znevěrohodnit takto zjištěný skutkový stav věci.

Nalézací soud se v konkrétní věci zabýval otázkou, z jakých finančních prostředků byla uhrazena výstavba tzv. druhé části podnikatelské cesty spojující podnikatelský areál v obci Červenka s ulicí Třídvorskou a dále otázkou, zda v rámci výstavby ČOV v obci Červenka došlo k úspoře na nákladech na výstavbě, event. jakým způsobem byly tyto uspořené finanční prostředky obcí užity. V tomto ohledu provedl také velmi zevrubné dokazování. Z četných svědeckých výpovědí a zejména z provedených znaleckých posudků znalce Ing. Z. V., znalce doc. Ing. B. P., CSc., a znaleckého ústavu VUT v Brně, Fakulty stavební, Ústavu ekonomiky a řízení (dále jen " znalecký ústav VUT Brno"), přitom shodně vyplynulo, že došlo ke změnám při realizaci výstavby ČOV v obci Červenka oproti původnímu projektu VH Atelier Brno, na který byla vázána smlouva o poskytnutí podpory mezi obcí Červenka a Státním fondem životního prostředí, a to ke změnám výrazným, na jejichž základě se celkové náklady na realizaci stavby ČOV snížily o částku 1.632.842,90 Kč. Úspora nákladů byla vyčíslena znaleckým ústavem VUT Brno, nikoliv tedy znalcem doc. Ing. B. P., CSc., jak nesprávně uvádí stěžovatel. Znalec doc. Ing. B. P., CSc., vypracovával pouze tu část znaleckého posudku, která se týkala stavební části, jinými slovy posuzoval, zda dílo ČOV bylo realizováno dle projektové dokumentace. Pokud ve svém znaleckém posudku vyčíslil nějaké úspory, činil tak nad rámec zadání. Se stěžovatelem není možno souhlasit ani stran existence údajného rozporu mezi předmětnými znaleckými posudky v údajích o úsporách při skládkování zeminy. V obou je zohledněna skutečnost, že v důsledku záměny potrubí oproti projektu se snížil přesun stavebních hmot v okruhu staveniště, což dle znalce doc. Ing. B. P., CSc., představovalo úsporu 299.218,- Kč, zatímco znalecký ústav tuto úsporu začlenil do ocenění jednotlivých částí stavby a nevykazoval ji zvlášť, na rozdíl od stěžovatelem zmiňované částky úspory za uložení zeminy na skládku. Stěžovatel tedy z kontextu znaleckých posudků vytrhl částky, které spolu nesouvisí a tímto postupem závěry znaleckých posudků fakticky desinterpretoval.

Co se týče fakturace stavby ČOV v obci Červenka, či způsobu vedení stavebního deníku, i v tomto případě se znalci a znalecký ústav shodli na jejich nedostatečnosti. Jak je dále patrné z výpovědí svědků Ing. L. a Ing. D., pracovníků Státního fondu životního prostředí, a Ing. K., pracovníka finančního úřadu v Olomouci, provádějícího kontrolu čerpání dotace, ve fakturách či v přílohách faktur nebyly identifikované jednotlivé činnosti, soupis prací a dodávek byl pouze soupisem kumulovaných dodávek a vyčíslen globálně jen finančně, nikoli věcně, na tomto podkladě se tudíž nedal zjistit a porovnat objem skutečně provedené práce. Fakturace byla Státnímu fondu životního prostředí předkládána, jako by k žádným odchylkám od projektu nedošlo. Rozpor mezi tím, co bylo prezentováno v podkladech ve fakturaci, a obcí realizovaným dílem, mimo jiné rozpory v užitém materiálu na trubní vedení, byly zjištěny až při dohlídce provedené příslušným pracovníkem Státního fondu životního prostředí. Tyto rozpory vedly jednak k okamžitému zastavení vyplácení podpory a jednak obci bezprostředně hrozila povinnost vrátit celou částku vyplacené podpory z důvodu porušení smlouvy o poskytnutí dotace, neboť odchylky od projektu, resp. stavebního povolení nebyly v souladu se smlouvou předem projednány se Státním fondem životního prostředí. Otázka, zda vyvolané změny a odchylky v průběhu stavby byly takového rozsahu, aby vyžadovaly změny nebo dodatky stavebního povolení, nebyla tedy ve věci rozhodná. Stejně tak význam postrádal stěžovatelův argument, že cena ve smlouvě o dílo byla stanovena jako pevná, neboť dle uzavřené smlouvy o poskytnutí podpory byla dotace poskytnuta na úhradu skutečně vynaložených nákladů na realizaci díla.

Obecné soudy považovaly též za prokázané užití ušetřených finančních prostředků k jinému než určenému účelu. Ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že stěžovatel již v průběhu realizace stavby ČOV hovořil o možnostech úspor a jejich následnému využití, jmenovitě k výstavbě tzv. II. části podnikatelské cesty. Příslušný záměr výstavby cesty byl na zasedáních obecního zastupitelstva deklarován, nicméně hlasování o výstavbě cesty a způsobu jejího financování, navzdory opačnému tvrzení stěžovatele, neproběhlo. Stěžovatel v rámci své argumentace zřetelně pomíjí zásadní skutečnost, a to, že tzv. II. část podnikatelské cesty byla postavena, aniž by byla hrazena z rozpočtových prostředků obce či z prostředků společnosti MODOS, s. r. o., což opakovaně popřeli jednatelé této společnosti. Dle jejich vyjádření stavba místní komunikace byla provedena na popud stěžovatele a financována z úspor v nákladech vzniklých při výstavbě ČOV (viz svědecká výpověď Z. Č. a Ing. S., jednatelů společnosti MODOS, s. r. o., na č. l. 933, 934, 1019 a 1020 spisu). Společnost MODOS, s. r. o., navíc, aniž by to bylo někde zadokumentováno jako vícepráce, které neměly být hrazeny z dotace, provedla přípojky a přeložky kanalizace (z vyjádření doc. Ing L. M., Ph.D., zástupkyně znaleckého ústavu VÚT Brno, a znalce doc. Ing. B. P., CSc., u hlavního líčení dne 30. 5. 2008, č. l. 1358 až 1361).

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal důvod k zásahu, neboť v projednávaném případě obecné soudy, jmenovitě především krajský soud, nevykročily z mezí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny či práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jeho jména. Stěžovatel ostatně neuvedl, v čem konkrétně spatřuje porušení článku 10 Listiny ze strany odvolacího soudu. Ústavnímu soudu proto nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

S ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, k odstranění vad návrhu vyskytujících se v petitu, v němž stěžovatel nesprávně identifikoval napadené rozhodnutí, konkrétně zaměnil číslo jednací a datum vydání rozsudku odvolacího soudu za údaje přináležející usnesení Nejvyššího soudu. Z obsahu stížnostního návrhu bylo zcela zřejmé, že stěžovatel se domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.

Pokud stěžovatel nenapadl v ústavní stížnosti rozhodnutí dovolacího soudu, tato okolnost nebránila Ústavnímu soudu projednat jeho ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, neboť dovolání bylo odmítnuto dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, nebylo o něm tedy meritorně rozhodováno (uvedené rozhodnutí o dovolání je individuálním deklaratorním aktem, jenž nezasáhl do právní sféry stěžovatele).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru