Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2203/15 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
pozemek
Držba
Dobrá víra
osoba/oprávněná
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2203.15.1
Datum podání21.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 134, § 130 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2203/15 ze dne 31. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Luďka Petlana a 2. Miluše Petlanové, obou zastoupených JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2015, č. j. 22 Cdo 4358/2014-343, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. května 2014, č. j. 15 Co 109/2014-312, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 7. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 4, 11, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 95 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy pochybily, když při svém rozhodování upřednostnily ochranu dobré víry nabyvatele - žalovaného Ing. Josefa Faimana (dále jen "žalovaný") před ochranou vlastnického práva stěžovatelů. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že žalovaný si jakožto vysokoškolsky vzdělaná osoba disponující příslušným geometrickým plánem musel být vědom skutečnosti, že je vlastníkem pozemku parc. č. X1 v katastrálním území Heřmaneč o velikosti pouze 129 m2, a že 122 m2 pozemku, který si připlotil, mu nenáleží. Nelze proto dovodit existenci dobré víry na straně žalovaného, který ostatně sám navrhoval zřídit ve svůj prospěch věcné břemeno práva stavby kolny a oplocení na pozemku stěžovatelů. Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že odvolací soud hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně jinak než soud prvního stupně, a upozorňují, že v rozsudku odvolacího soudu se nachází řada (blíže neuvedených) tvrzení, která jsou v rozporu s důkazy, které provedl soud prvního stupně. Stejně tak se stěžovatelé neztotožňují s názorem dovolacího soudu, že úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené. Stěžovatelé se naopak domnívají, že měli být ve sporu ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu stran otázky dobré víry nabyvatele úspěšní, když je zřejmé, že žalovaný musel od počátku vědět, že mu pozemek stěžovatelů o prakticky stejné velikosti jako ten, co skutečně vlastní, po právu nepatří. Tento poměr dotčených pozemků, stejně tak jako další relevantní (v ústavní stížnosti neuvedená) kritéria, nebral dovolací soud dle stěžovatelů na zřetel. Závěrem stěžovatelé namítají, že se soudy nezabývaly otázkou neoprávněné stavby na cizím pozemku.

3. Z obsahu spisu Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 1 C 48/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají zejména následující skutečnosti. Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 12. 7. 2013, č. j. 1 C 48/2011-240, uložil žalovanému povinnost odstranit na vlastní náklady dřevěnou kolnu a oplocení na pozemku stěžovatelů parc. č. X2, zapsaného na LV č. X3, vedeného u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov, v katastrálním území Heřmaneč u Počátek, obci Heřmaneč, a odstranit oplocení na pozemku parc. č. X4, zapsaného na LV č. X5, vedeného u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov, v katastrálním území Heřmaneč u Počátek, obci Heřmaneč. Krajský soud v Českých

Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 30. 5. 2014, č. j. 15 Co 109/2014-312, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu ani Krajského soudu v Českých Budějovicích nedošlo.

5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), tedy podústavního práva, obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, 90 a 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský zákoník, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

6. Z obsahu vyžádaného spisu vyplývá, že se odvolací soud ztotožnil se skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, vyvodil z něj však odlišné právní závěry. Vyšel přitom z judikatury Nejvyššího soudu, podle které nabude-li nabyvatel vlastnické právo k pozemku, a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným. Odvolací soud upozornil, že judikatura Nejvyššího soudu klade při zvažování dobré víry držitele důraz i na postoj vlastníka držené části sousedního pozemku. Pokud tento léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku. Odvolací soud dovodil, že výše uvedené se vztahuje na projednávanou věc, neboť žalovaný se chopil držby pozemku v hranicích, které jsou v terénu zcela jednoznačně dány plotem zbudovaným jeho právními předchůdci.

7. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr odvolacího soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Ústavní soud zejména nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že by odvolací soud nebral v úvahu pro věc relevantní kritéria. Odvolací soud naopak výslovně uvedl, že žalovaný převzal pozemek v hranicích dosavadního užívání, že jeho tehdejší soused stávající situaci respektoval, že z geometrického plánu i ze snímků pozemkové mapy je zřejmý tvar pozemků, jejich rozloha není na první pohled patrná, a že pozemky jsou zčásti zastavěné. Tyto skutečnosti vyhodnotil odvolací soud ve smyslu jím citované judikatury Nejvyššího soudu za stavu zakládajícího dobrou víru žalovaného, a tím i oprávněnost jeho držby podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku. Oproti tvrzení stěžovatelů se odvolací soud zabýval také otázkou neoprávněné stavby na cizím pozemku, když dovodil, že s ohledem na existenci oprávněné držby na straně žalovaného nemohou být stavby, jejichž odstranění se stěžovatelé domáhají, stavbami neoprávněnými. Stěžovatelé konkrétně neuvádí, jaké jiné relevantní skutečnosti měl vzít odvolací soud v úvahu. Pokud stěžovatelé namítají, že odvolací soud hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně jinak než soud prvního stupně, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.

8. Nelze též přisvědčit stěžovatelům, že měl odvolací soud přihlédnout k tomu, že sám žalovaný navrhoval zřídit ve svůj prospěch věcné břemeno práva stavby kolny a oplocení na pozemku stěžovatelů. Naznačují-li stěžovatelé, že tím měl žalovaný přiznat jejich nárok, tento závěr nelze učinit, neboť žalovaný ve svém odvolání pouze konstatoval, že dospěl-li soud prvního stupně k závěru o nevydržení předmětné části pozemku žalovaným, bylo by vzhledem k okolnostem věci a místním poměrům spravedlivější a účelnější zřídit věcné břemeno práva stavby kolny a oplocení namísto uložení povinnosti odstranění neoprávněných staveb. Z tohoto názoru stěžovatelů nelze dovodit, že by měl žalovaný jím postavené stavby za postavené neoprávněně na pozemku ve vlastnictví stěžovatelů. Návrh žalovaného na řešení vzniklé situace (staveb na pozemku) nebyl pro rozhodování soudu ohledně vlastnického práva k dotčenému pozemku směrodatný, to ostatně odvolací soud stěžovatelům v závěru odůvodnění svého napadeného rozsudku vyložil.

9. Domáhají-li se stěžovatelé taktéž zrušení usnesení dovolacího soudu, Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě neshledal.

10. Dovolací soud stěžovatelům v odůvodnění svého napadeného usnesení vysvětlil, že v řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. V projednávané věci Nejvyšší soud dovodil, že se odvolací soud věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabýval, posoudil všechny individuální okolnosti, které v průběhu řízení vyšly v daném směru najevo, a jeho závěry dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Také tento závěr dovolacího soudu nepovažuje Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti. Nejvyšší soud stěžovatelům předestřel východiska hodnocení oprávněnosti držby, včetně odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu, a poté pečlivě vypořádával jednotlivé námitky stěžovatelů, včetně námitky poměru velikosti vlastněného a vydrženého pozemku.

11. Ústavní soud uzavírá, že v souzené věci postupovaly obecné soudy v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem. V přezkoumávaných rozhodnutích nelze spatřovat ani libovůli ani extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru