Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2201/11 #1Usnesení ÚS ze dne 04.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání trestní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2201.11.1
Datum podání28.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2201/11 ze dne 4. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti L. J., zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem, se sídlem ve Vyškově, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci čj. 6 To 85/2009-6246 ze dne 17. prosince 2003, a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 53 T 6/2008-5514 ze dne 4. března 2009, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. července 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestnými činy padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 alinea secunda odst. 3 písm. b) trestního zákona, a podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že v místě svého bydliště společně s V. K. a s vědomím P. N. prodal R. B. jako pravé 40.000 padělaných USD a 10.000 EUR za částku 1.135.000 Kč, přičemž následně R. B. díky směnárně v Hodoníně zjistil, že jím koupené bankovky jsou padělané, a stěžovateli a V. K. padělané peníze vrátil a požadoval vrácení zaplacených peněz, které mu však nebyly vráceny, a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Usnesením odvolacího soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání. Namítá, že napadenými rozhodnutími porušily obecné soudy jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Ustanovení § 75 odst. 1 zákona vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

3. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal (aniž by o tom jakkoliv informoval) v dané věci dovolání, jež napadlo soudu prvního stupně 19. dubna 2010, a o němž je od 23. června 2011 vedeno Nejvyšším soudem řízení pod sp. zn. 11 Tdo 843/2011. Toto řízení ještě nebylo ukončeno.

4. Podle § 72 odst. 3 zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky přitom tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. To je dáno tím, že ochrana ústavnosti (konkrétně zejména základních práv a svobod) není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. (sp. zn. III. ÚS 117/2000, N 111/19 SbNU 79)

5. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální. Na jedné straně se tedy subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti. Na druhé straně z materiální dimenze principu subsidiarity plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti. Tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému státnímu orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti.

6. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost je, co do naplnění formálních kritérií, podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť v souladu s materiální dimenzí principu subsidiarity musí nyní věc projednat Nejvyšší soud. Teprve poté, bude-li stěžovatel zastávat názor, že v rámci obecného soudnictví, jakožto svým způsobem uzavřené soustavy, bylo porušeno jeho základní subjektivní právo či svoboda, bude moci využít institutu ústavní stížnosti. Jak však plyne ze shora uvedeného, může se tak stát pouze tehdy, až stěžovatel vyčerpá všechny procesní prostředky poskytnuté mu k ochraně jeho práva a kdy již nebude zákonem povolán k posouzení stěžovatelovy věci orgán jiný.

7. Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, odmítl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru