Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 220/06Usnesení ÚS ze dne 20.09.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Cena
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.220.06
Datum podání18.04.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 634


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 220/06 ze dne 20. 9. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem Uherský Ostroh, Veselská 710, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 5. 1. 2006, č. j. 60 Co 255/2005-133, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 4. 2006 aiv ostatním splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně. Tvrdí, že jím bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel je přesvědčený, že skutkový stav věci o ceně předmětného díla, zjištěný obecnými soudy, je v extrémním rozporu se závěrem znaleckého posudku. Soudy údajně nerespektovaly závěr znalce a za přiměřenou cenu vzaly dílčí částku, z níž znalec vycházel. Odvolací soud se dle stěžovatele nevypořádal s okolností, že pro stanovení přiměřené ceny díla je zapotřebí uvažovat i o kvalitě práce. Pokud soud argumentuje tím, že stěžovatel bez zjevné příčiny neuplatnil odpovědnost za vady, stěžovatel upozorňuje na to, že vady díla nereklamoval proto, že hodlal za dílo zaplatit cenu, která by vycházela z ústních dohod se žalobcem. Ohledně ceny díla se však dostal do stejné důkazní nouze jako žalobce. Má za to, že zhotovitel nemůže oproti objednateli díla být zvýhodněn za to, že nebyl schopen prokázat smluvní cenu díla.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že daného sporu se dotýká procesní úprava v ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., která založila právní nepřípustnost dovolání, a kterou stěžovatel považuje za neústavní, neboť je údajně v rozporu s čl. 3 Listiny. Přístup k nejvyšší soudní instanci nemůže být omezen majetkem, o nějž v soudním řízení jde. Z takového kritéria je cítit velkopanskost a pohrdání chudými. Přitom i spory o malé částky mohou být velmi složité a pro občany důležité.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. 4 C 116/2003, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Okresní soud v Uherském Hradišti uložil rozsudkem ze dne 11. 2. 2005, č. j. 4 C 116/2003-89, stěžovateli povinnost zaplatit žalobci M. H. částku 13.608,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % od 11. 1. 2003 do zaplacení (výrok I.), v části žaloby, kterou se žalobce domáhal zaplacení 8 % úroku z prodlení za den 10. 1. 2003 a 4,5 % úroku z prodlení od 11. 1. 2003 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Z provedených důkazů dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo, jejíž součástí nebyla dohoda o výši ceny díla. Přiměřenou cenu díla dle § 634 odst. 1 o.z. zjistil ze znaleckého posudku a nárok žalobce shledal důvodným. K námitce stěžovatele, že dílo vykazuje vady, uvedl, že tato okolnost mohla být předmětem uplatnění odpovědnosti za vady, což však stěžovatel neučinil.

O odvolání stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, který rozsudkem ze dne 5. 1. 2006, č. j. 60 Co 255/2005-133, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a IV. potvrdil jako věcně správné.

Krajský soud v Brně, coby účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelovy výhrady jsou namířeny proti zjištěnému skutkovému stavu, jenž měl mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Stěžovatel se tak v podstatě domáhá nového meritorního přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn, neboť není dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a do jejich nezávislého rozhodování nemůže zasahovat. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu lze považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jsou jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou záležitostmi obecného soudu. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno některé z ústavně zaručených práv (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98).

Stěžovatel v ústavní stížnosti znovu opakuje svůj názor, který již přednesl ve svém odvolání, a který odvolací soud odmítl akceptovat, že za přiměřenou cenu ve smyslu ustanovení § 634 odst. 1 o.z. je nutno považovat cenu při zohlednění vad díla. Obecné soudy při řešení této otázky vyšly ze soudní judikatury i literatury (viz Jehlička, Švestka, Škárová a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, 5. vydání, komentář k § 634 odst. 1). Správnosti závěru, z něhož vychází napadené rozhodnutí odvolacího soudu, že při určení výše přiměřené ceny nelze vycházet z konkrétních vad díla, když tato cena má být vyjádřením obecné standardní ceny a nelze do ní zahrnovat konkrétní vady, zvláště, když zákon má pro tento účel zvláštní institut odpovědnosti za vady, nasvědčuje i právní názor, vyslovený např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 32 Odo 644/2003, že "případné vady díla nemohou odůvodnit nezaplacení ceny díla, ale mohou být jen důvodem k uplatnění odpovědnosti za vady díla, jestliže dílo bylo řádně převzato. Právo na zaplacení ceny díla totiž nastává i v případě, že dílo je vadné, ale objednatel jej s vadami převzal". Ústavní soud konstatuje, že závěr odvolacího soudu je založen na racionálním a logicky přesvědčivě vybudovaném argumentačním a rovněž teoreticky akceptovatelném základě, a je tedy ústavně konformní. Pro stručnost tedy postačí odkázat na rozhodovací důvody obecných soudů, s nimiž se Ústavní soud ztotožňuje.

Lze uzavřít, že obecné soudy postupovaly ústavně konformně, když za podklad svých skutkových zjištění ohledně přiměřené ceny díla ve smyslu § 634 o.z. vyšly z hodnoty díla vyčíslené ustanoveným znalcem, aniž by od této hodnoty odpočítaly hodnotu vad díla. Předmětem sporu bylo totiž zaplacení ceny za dílo, nikoli nárok z vad díla, který ostatně stěžovatel ani zákonem předvídaným způsobem neuplatnil.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

K návrhu stěžovatele na přezkoumání ústavnosti ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Ústavní soud odkazuje na ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu, který upravuje možnost podat spolu s ústavní stížností návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Toto ustanovení předpokládá, aby spolu s ústavní stížnosti byl podán návrh na zrušení právního předpisu, nestačí tedy, že je v ústavní stížnosti tvrzena jeho neústavnost. Tuto zákonnou podmínku podání stěžovatele nesplňuje, neboť stěžovatel se v něm domáhá toliko zrušení rozsudku odvolacího soudu. I kdyby však stěžovatel návrh na zrušení uvedeného ustanovení v souvislosti se svou ústavní stížností podal, takový návrh by v projednávaném případě nemohl být věcně projednán. Stěžovatelem napadené ustanovení totiž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu ani jemu předcházejícím rozhodnutím soudu prvního stupně uplatněno. Není tak splněna další podmínka § 74 zákona o Ústavním soudu, tj. aplikace napadeného ustanovení zákona v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem (srov. II. ÚS 564/02, IV. ÚS 627/03, I. ÚS 29/04).

Ústavnísoud proto postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2006

StanislavBalíkpředseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru