Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 22/94Nález ÚS ze dne 04.10.1995Vrácení neprávem zkonfiskovaného zemědelského majetku podle zákona o půdě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
konfiskace majetku
občanství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 55/4 SbNU 67
EcliECLI:CZ:US:1995:2.US.22.94
Datum podání02.02.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

12/1945 Sb.

194/1949 Sb.

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.r

243/1992 Sb., § 2 odst.1

245/1948 Sb.

33/1945 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 22/94 ze dne 4. 10. 1995

N 55/4 SbNU 67

Vrácení neprávem zkonfiskovaného zemědelského majetku podle zákona o půdě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 4. 10. 1995 ve věci

ústavní stížnosti S. M. proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých

Budějovicích, čj. 10 Ca 349/92-22, ze dne 15. 12. 1993,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

15. 12. 1993, čj. 10 Ca 349/92-22, seruší.

Odůvodnění:

Stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu České republiky stížnost,

kterou tento soud obdržel dne 2. 2. 1994. Stížnost směřovala proti

rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12.

1993, čj. 10 Ca 349/93-22. Tímto rozsudkem bylo potvrzeno

rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového úřadu ve Strakonicích ze

dne 7. 9. 1993, čj. 1572/91/Vch/P/3 s tím, že věc se vrátila

pozemkovému úřadu k rozhodnutí ve věci samé.

Napadeným správním rozhodnutím nebyly schváleny dohody, které

stěžovatelka uzavřela podle ust. § 9 odst. 1 zák.č. 229/1991 Sb.,

ve znění změn a doplňků, s vedlejšími účastníky řízení - Lesy ČR,

s.p. H.K. a Školním rybářstvím Střední rybářské školy V. se sídlem

v P.. Důvodem neschválení dohod byla skutečnost, že původní

majitel - K. H., jehož nemovitosti přešly na stát podle dekretu

prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., resp. postupem podle zákona

č. 142/1947 Sb., nesplňoval předpoklady zákona č. 243/1992 Sb. (ve

změně zák. č. 441/1992 Sb.), tj. skutečnost, že K.H. znovu nenabyl

čs. občanství, neboť u jmenovaného nedošlo nikdy k jeho ztrátě.

Nestal se tedy osobou oprávněnou ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zák.

č. 243/1992 Sb.

Napadený rozsudek se však podle názoru stěžovatelky

nevypořádal se zněním § 6 odst. 1 písm. r) zák.č. 229/1991 Sb.,

které umožňuje vydání nemovitostí, jež přešly na stát nebo na

jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce nebo postupu

porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Ve svém

podání pak dále uvádí, že rozhodnutím Krajského soudu v Českých

Budějovicích byl porušen čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních

práv svobod.

Stěžovatelka zdůraznila, že aplikací příslušných ustanovení

zák.č. 229/1991 Sb. a zák.č. 243/1992 Sb. Krajským soudem

v Českých Budějovicích byl nesprávně vyložen smysl a účel těchto

právních předpisů, současně s ústavní stížností pak ve smyslu

ust.§ 74 zák.č. 182/1993 Sb. podala návrh na zrušení § 7 odst. 2

zák.č. 229/1991 Sb. a zák. 243/1992 Sb.

K návrhu stěžovatelky se vyjádřil jako účastník řízení Krajský

soud v Českých Budějovicích, který uvedl, že řízení před tímto

soudem probíhalo na návrh stěžovatelky, která se odvolala proti

správnímu rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového úřadu ve

Strakonicích, ze dne 7. 9. 1993, čj. 1572/91/Vch/P/3. Napadeným

rozhodnutím nebyly schváleny dohody uzavřené mezi stěžovatelkou

a povinnými osobami o vydání zemědělského majetku, který je

v rozhodnutí blíže specifikován. V průběhu řízení bylo zjištěno,

že zemědělský majetek původního vlastníka K.H. přešel na stát

konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Zákon

č. 243/1992 Sb. uvádí v ust. § 2 odst. 1 podmínky, za jejichž

splnění vzniká restituční nárok oprávněné osobě. Oprávněnou osobou

ve smyslu tohoto zákona nebyl jak původní vlastník, který

nesplňoval podmínku opětovného nabytí občanství, tak ani

stěžovatelka, jako universální dědička ze závěti po zemřelém

K.H., a nemohla se proto stát oprávněnou osobou ve smyslu

restitučního zákona.

Krajský soud zdůraznil, že aplikací citovaného zákona

243/1992 Sb. na daný případ nemohlo dojít k porušení základních

lidských práv, neboť použití zákona č. 229/1991 Sb., ve znění

pozdějších změn, brání ust. § 4 odst. 1, které vymezuje rozhodné

období na časový úsek od 25. února 1948 do 1. 1. 1990, tedy mimo

období konfiskace ex lege dekretu č. 12/1945 Sb., tj. k 23. 6.

1945.

Krajský soud z výše uvedených důvodů, které shledává jako

správné a skutkově dostatečně objasněné, rozhodnutí pozemkového

úřadu potvrdil.

V ostatním stručně shrnul obsáhlé odůvodnění rozsudku ze dne

15. 12. 1993, čj. 10 Ca 349/93-24, a navrhl zamítnutí návrhu

stěžovatelky.

K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřili někteří vedlejší

účastníci řízení, a to Okresní úřad Strakonice - pozemkový úřad

Strakonice, který ve svém vyjádření, které Ústavní soud České

republiky obdržel dne 23. 3. 1994, uvedl, že ve věci restitučního

nároku stěžovatelky k zemědělskému majetku po zemřelém K. H. vedl

správní řízení, jehož cílem bylo nejen ověřit restituční nároky,

ale rovněž zajistit veškeré doklady vztahující se k rozsáhlému

nemovitému majetku bývalého vlastníka, jež stěžovatelka sama

nebyla schopna doložit a upřesnit rozsah uplatněného restitučního

nároku, a to jak na celé nemovitosti, tak i na spoluvlastnické

podíly k nim.

Z předložených listinných důkazů Pozemkového úřadu Strakonice

vyplývá, že celková výměra restituovaných pozemků vydávaných

dohodami činila cca 214 tis. m2, a to převážně lesů, pastvin a luk

v katastrálních územích K., J., V. T., M. T., R., R. a O.. Dále

vedlejší účastník shodně s Krajským soudem v Českých Budějovicích

uvedl, že právní režim předmětných nemovitostí se musí řídit ust.

zák. č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky

související se zákonem č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 93/1992

Sb., neboť konfiskace majetku byla provedena podle dekretu

prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., tedy mimo rozhodné období

dané zákonem č. 229/1991 Sb.

Právě již uváděný zákon č. 243/1992 Sb., který je ve vztahu

k zák. č. 229/1991 Sb. lex specialis, výslovně k ust. § 2 odst.

1 uvádí podmínky, které musí být současně splněny pro vznik

restitučního nároku. Mezi tyto podmínky patří zpětnabytí občanství

podle zák. č. 245/1948 Sb., zák. č. 194/1949 Sb., zák. č. 34/1945

Sb. nebo ústavního dekretu prezidenta č. 43/1945 Sb.

Z vyjádření pozemkového úřadu dále vyplývá, že Krajský soud

v Českých Budějovicích již dříve přezkoumával jím vydané správní

rozhodnutí ze dne 3. 11. 1992, čj. OPÚ/1572/91/Vch, a ze dne 24.

11. 1992, čj. OPÚ 1592/Vch/2, kterými nároku stěžovatelky

nevyhověl.

Z dalších vedlejších účastníků se k návrhu vyjádřilo Školní

rybářství Střední rybářské školy V. se sídlem v P., které uvedlo,

že majetek po původním vlastníku nemovitého majetku je ochotno bez

průtahu vydat soudem určené oprávněné osobě. K návrhu stěžovatelky

na vydání nálezu se jak pozemkový úřad, tak i Školní rybářství

nevyjádřily.

Ústav sociální péče pro mládež v O. se jako vedlejší účastník

vyjádřil k návrhu stěžovatelky v průběhu řízení takto:

"Ve věci restitučních nároků stěžovatelky bylo Pozemkovým

úřadem ve Strakonicích dne 10. 2. 1994 vydáno další rozhodnutí,

jímž návrhu stěžovatelky nebylo vyhověno. Proti tomuto rozhodnutí

podala dne 28. 2. 1994, tedy po zaslání ústavní stížnosti,

stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

Podání je vedeno pod sp. zn. 10 Ca 92/94.

Pokud je vedlejšímu účastníku řízení známo, do doby zaslání

jeho vyjádření, tj. 16. 1. 1995, nebylo v této věci Krajským

soudem v Českých Budějovicích pravomocně rozhodnuto. Z tohoto

důvodu považuje stížnost ve smyslu ust. § 75 zák. č. 182/1993 Sb.

za nepřípustnou. Navrhuje zamítnutí stížnosti.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých

Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 349/93, ze kterého zjistil, že

Pozemkový úřad Strakonice rozhodl dne 7. 9. 1993 v souladu s ust.

§ 46 zák. č. 71/1967 Sb. a podle § 9 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb.

ve znění změn a zák. č. 243/1992 Sb. a zák. č. 441/1992 Sb.

o neschválení dohod o vydání nemovitosti:

1) dohody ze dne 4. 3. 1993 v bodech I - VII dohody

2) dohodu doručenou dne 8. 7. 1993 v bodech I-V dohody

Důvodem zamítnutí schválení byla skutečnost, že předmětné

nemovitosti přešly na stát podle dekretu prezidenta republiky č.

12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.,

a bylo tedy nutno aplikovat na vydávané nemovitosti režim zákona

č. 243/1992 Sb., který je lex specialis ve vztahu k zákonu č.

229/1991 Sb.

Z předloženého spisového materiálu dále Ústavní soud zjistil,

že ověřování státního občanství K.H. bylo doloženo Domovským

listem č. 108/48, ze dne 16. 1. 1948, vystaveným Městským národním

výborem v B., potvrzující domovské právo v téže obci, a dále

úmrtním listem jmenovaného. Důležité k otázce národnosti K.H. je

pak hlášení velitele stanice SNB v R. z 21. 2. 1947, které uvádí,

že K.H. se hlásil k české národnosti při sčítání lidu v roce 1930

i během nacistické okupace a na základě tohoto faktu mu byly

vydávány české potravinové lístky. Ve spise je založeno též

osvědčení o státní a národnostní spolehlivosti č. 46 ze dne 29.

9. 1947, vystavené Městským národním výborem v O..

Ústavní soud České republiky dospěl k závěru, že v dané věci

se jedná o zneužití dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ve

smyslu politické perzekuce, tak jak ji má na mysli zákon č.

229/1991 Sb. v § 6 odst. 1 písm. r), protože ze skutkových

zjištění pozemkového úřadu i krajského soudu jasně vyplývá, že

zesnulý H. až do března 1948 byl plnoprávným vlastníkem. V té době

byla na jeho majetek uvalena nucená národní správa. Teprve potom

byl zjevně účelově prohlášen za zrádce a nepřítele Československé

republiky. V době po 25. únoru, tedy v době, kdy mohl K.H. vznést

žádost k zemskému úřadu o zrušení národní správy, resp. o zrušení

uplatněného dekretu č. 12/1945 Sb., v jeho případě neměla taková

jednání žádnou naději na úspěch, neboť tentýž orgán rozhodl

o použití dekretu.

Jinými slovy, jestliže jak pozemkový úřad, tak krajský soud

dospěly k závěru, že šlo v dané věci o politickou perzekuci

a nikoliv situaci upravenou v dekretu , pak aktem této perzekuce,

spadajícím do rozhodného období, byly výměr Zemského národního

výboru ze dne 25. 4. 1948, č. XIII.- 1-X.507/7-1947, a výměr

Ministerstva zemědělství ze dne 4. 1. 1950, sp. zn.

643282/49-IX./A 23, které se pouze na dekret formálně odvolaly.

Ostatně, i kdyby Ústavní soud přistoupil na formální přístup

a vyšel z pouhého faktu dekretu č. 12/1945 Sb., pak by nutně

výkladem á maiore ad minus dovodil, že vrací-li se dle zákona č.

243/1992 Sb. majetek těm, kdo jej podle dekretu pozbyli a byli

zbaveni občanství a pak jej nabyli zpět, musí být tím spíše vrácen

těm, kterým nebylo nutno občanství vracet, protože v důsledku

svého určitého chování občanství vůbec nepozbyli.

Jiný výklad by zcela odporoval principům restitučních zákonů,

které směřují k částečné nápravě křivd a nikoliv k odškodňování za

ztrátu občanství.

K poměru zákona o půdě č. 229/1991 Sb. a zákona č. 243/1992

Sb. dlužno dodat, že zákon o půdě nemá žádné výslovné ustanovení

o tom, že jeho použití je vyloučeno na zmírnění těch křivd, které

jsou předmětem právní úpravy, obsažené ve zvláštním zákoně tak,

jak naopak zákonodárce učinil v souvislosti se zákonem č. 87/1991

Sb. v pozdějším znění, a to konkrétně v § 1 odst. 3.

Ústavní soud s přihlédnutím na znění § 75 odst. 2 písm. a)

zák. č. 182/1993 Sb. rozhodl při vědomí, že je dosud neskončeno

jednání o restitučním nároku jako celku, během něhož již nebudou

znovu přezkoumávány otázky nastolené Ústavnímu soudu v ústavní

stížnosti.

Ústavní soud České republiky při svém rozhodování v této věci

dospěl k názoru, že napadeným rozhodnutím došlo k porušením čl.

90 Ústavy České republiky a ve svých důsledcích i čl. 11 odst. 1

Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí Ústavního soudu je

podle ust. čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány

i osoby.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. 10. 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru