Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 22/11 #1Usnesení ÚS ze dne 07.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkvýkon rozhodnutí/náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.22.11.1
Datum podání04.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87, § 89


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 22/11 ze dne 7. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Mgr. O. K., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 57/2008-128 ze dne 13. ledna 2010, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. ledna 2011 a doplněnou podáními ze dne 27. ledna 2011 se stěžovatel domáhá zrušení výroku shora označeného usnesení, že stěžovatel coby exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Stěžovatel tvrdí, že obecný soud porušil jeho základní práva garantovaná v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Z předložených kopií rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že dne 30. května 2006 byla nařízena exekuce a jejím provedením byl pověřen stěžovatel - exekutor. Z podnětu odvolání povinného byla zjištěna pochybnost o procesní, resp. právní subjektivitě oprávněné, která nebyla odstraněna. Proto byla exekuce zastavena a žádnému účastníkovi, resp. exekutorovi, nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, resp. exekuce.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/04 (N 152/38 SbNU 215) a I. ÚS 290/05 (N 44/40 SbNU 363) a uvedl, že Ústavní soud ve své judikatuře dospěl k závěrům, že exekutorovi nelze zásadně upřít právo na úhradu nákladů exekuce a oprávněnému lze povinnost k úhradě nákladů exekuce uložit jen výjimečně, pokud je na jeho straně procesní zavinění na zastavení exekuce. Uvedl, že na závěru, že náklady exekuce zásadně hradí povinný, setrval Ústavní soud i ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545). Stěžovatel má za to, že obecný soud aplikoval § 89 exekučního řádu a posuzoval zavinění na zastavení exekuce mechanicky; dle stěžovatele provedl celou řadu úkonů ke zjištění majetku povinného, resp. povinných a byli to oni, kdo nerespektovali vykonatelné rozhodnutí a vyvolali nařízení exekuce a měli tedy náklady exekuce hradit.

4. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

5. Ústavní soud se nejprve musel vypořádat s tím, že stěžovatel v dané věci podle vlastního tvrzení podal dovolání, byv o možnosti tohoto opravného prostředku poučen v napadeném usnesení obecného soudu. Stěžovatel však současně poukázal na to, že předpokládá, že toto jeho dovolání bude muset být z procesních důvodů odmítnuto s ohledem na ustálenou rozhodovací činnost, reprezentovanou např. usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2740/2004 ze dne 22. března 2005. V průběhu řízení pak Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatele bylo skutečně odmítnuto jako nepřípustné usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 686/2011 ze dne 3. května 2011. Veden principy uvedenými v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3634/10 ze dne 29. března 2011 Ústavní soud přistoupil k dalšímu projednávání ústavní stížnosti vzdor uvedené procesní situaci.

6. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), resp. v případech důkazů opomenutých, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech hodnocení důkazů bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

7. Obecný soud se dostatečně a řádně zabýval otázkou náhrady nákladů exekuce. Jeho závěr, že oprávněnou, o níž nebylo prokázáno, že je subjektem práva, nelze zavázat k náhradě a povinní zastavení exekuce nezavinili (toto procesní "zavinění" je přitom třeba odlišovat od "zavinění" nařízení exekuce), není v rozporu se zjištěnou skutečností, což stěžovatel ani nijak nezpochybňuje. Závěry odvolacího soudu nejsou ani rozporné s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu, na niž částečně poukazuje i sám stěžovatel (dále viz sp. zn. III. ÚS 455/08, N 51/52 SbNU 511; sp. zn. IV. ÚS 314/09, N 110/53 SbNU 375; či nález sp. zn. II. ÚS 594/10 ze dne 19. srpna 2010). Napadený výrok usnesení obecného soudu tedy nepředstavuje protiústavní vybočení.

8. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení stěžovatelem uváděných ústavně zaručených práv. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru