Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2198/11 #1Usnesení ÚS ze dne 14.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
trestný čin/vražda
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2198.11.1
Datum podání28.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.13, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 140


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2198/11 ze dne 14. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. D., zastoupené JUDr. Zdeňkem Felixem, advokátem se sídlem Pod Akáty 101/76, Praha 5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 7 To 97/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze pro porušení jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2010 sp. zn. 10 T 7/2010 byla stěžovatelka odsouzena pro zvlášť závažný zločin vraždy dle § 140 odst. 1 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce deseti let se zařazením do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku jí byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ohledně osoby stěžovatelky v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, odsoudil ji podle § 145 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou a podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku jí uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. 7 Tdo 375/2011 odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti postupu vrchního soudu, jemuž vytýká, že nezrušil rozsudek soudu prvního stupně a nevrátil mu věc zpět k dalšímu dokazování, aby mohla řádně uplatnit důkazy navržené na svou obhajobu. Namítá, že žádný z jejích návrhů na dokazování soudy nepřipustily (konkrétně poukazuje na nevyhovění žádosti o opakování rekonstrukce a o vypracování kontrolního znaleckého posudku či posudku z oboru forenzní biomechaniky) a že byly prováděny pouze důkazy ve prospěch obžaloby, čímž jí byla zcela znemožněna řádná obhajoba, a nebyla ani aplikována zásada in dubio pro reo. K jejímu odsouzení měla vést pouze rozporuplná výpověď u hlavního líčení nepřítomné nepřímé svědkyně L. T., která byla učiněna před orgánem Policie ČR ještě v době, kdy byla jmenovaná v podnapilém stavu, společně s nevěrohodnou pitevní zprávou. Stěžovatelka též uvádí, že Nejvyšší soud posoudil její dovolání jen na základě vyjádření Nejvyššího státního zástupce a rozhodl v neveřejném zasedání, přestože trvala na svém slyšení.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy.

Stěžovatelka petitem ústavní stížnosti navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze a nežádá výslovně zrušení citovaného usnesení Nejvyššího soudu, od něhož se odvíjí lhůta k podání ústavní stížnosti. Z obsahu úvodní pasáže ústavní stížnosti, v níž vznáší námitku i proti postupu dovolacího soudu, však je naprosto zřejmé, že napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i navazující rozhodnutí o dovolání. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku tedy stěžovatelka označila způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu.

Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení, že soudy obou stupňů stěžovatelce znemožnily řádnou obhajobu, neboť nevyhověly jejím důkazním návrhům. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je však zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou dříve uplatnila v různé míře v rámci obhajoby i v obou předchozích opravných prostředcích a s níž se obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svoji ustálenou judikaturu (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 87/99, I. ÚS 566/03, IV. ÚS 219/03), dle níž zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Je naopak oprávněn zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí odůvodnit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

V projednávané věci stěžovatelka zjevně dostala příležitost se ke všem provedeným důkazům vyjádřit i navrhnout ke své obhajobě důkazy další, což také učinila. Soudy obou stupňů se jejími jednotlivými důkazními návrhy řádně zabývaly a z odůvodnění napadených rozsudků jednoznačně vyplývá, proč obhajobou navržené důkazy neprovedly (č. l. 9 rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 4 rozsudku odvolacího soudu) a proč nebyly akceptovány připomínky stěžovatelky k rekonstrukci činu na místě samém (č. l. 5 rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru tedy nelze obecným soudům z ústavního hlediska nic vytknout.

Pokud jde o poznámku stěžovatelky k zásadě in dubio pro reo, lze pro úplnost připomenout, že odvolací soud právě v duchu zmíněné zásady změnil právní kvalifikaci skutku v její prospěch, když odmítl právní kvalifikaci použitou soudem prvního stupně a skutek posoudil jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku.

K výtce stěžovatelky, že Nejvyšší soud o jejím dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, je nutno uvést, že takový postup dovolacímu soudu umožňuje ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu opravňující soud rozhodnout o odmítnutí dovolání podle § 265i trestního řádu v neveřejném zasedání. Toto rozhodnutí je rozhodnutím převážně formální povahy a lze jej obvykle učinit pouze na základě obsahu spisu v případech, kdy by nebylo možno dovolání vyhovět ani po provedení veřejného zasedání. Ústavní soud se ostatně nastolenou otázkou již v minulosti zabýval a citovanou právní úpravu shledal souladnou s ústavním pořádkem (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 176/04). Lze jen doplnit, že z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že dovolací soud se argumenty stěžovatelky podrobně zabýval. Jeho rozhodnutí je logické a je řádně a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu odůvodněno.

S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů v předmětném trestním řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru