Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2196/13 #1Nález ÚS ze dne 01.12.2015Právo na přiměřené zadostiučinění za újmu vzniklou nezákonným vězněním za komunistického režimu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti - Česká republika
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Odlišné stanoviskoSuchánek Radovan
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkújma
Promlčení
satisfakce/zadostiučinění
Rehabilitace
odškodnění
Vazba
obžaloba
vojenská a civilní služba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 201/79 SbNU 269
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2196.13.1
Datum vyhlášení08.12.2015
Datum podání16.07.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.5, čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 33 odst.2

160/2006 Sb.

82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


K žádostem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za zbavení svobody tzv. odpíračů vojenské služby v době nesvobody, jež byly vzneseny před přijetím stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014, je třeba s ohledem na princip legitimního očekávání přihlížet stejně jako k žádostem, jež byly před přijetím stanoviska i rozhodnuty. Je proto namístě těm jednotlivcům, kteří své nároky uplatnili před vydáním citovaného stanoviska, přiznat i přiměřené zadostiučinění v penězích, a to ve výši odpovídající tomu, kdyby se na jejich nespravedlivé věznění v době nesvobody skutečně vztahoval článek 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Václava Netuky zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 1. 12. 2015 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 6. 2011 č. j. 23 C 21/2011-13, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2011 č. j. 70 Co 473/2011-23 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013 č. j. 30 Cdo 1511/2012-31 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Narativní část

Stěžovatel se jako tzv. odpírač vojenské služby domáhal náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. za nezákonné uvěznění v době nesvobody, kdy byl od 30. 8. 1983 do 28. 7. 1987 zadržován ve vyšetřovací vazbě.; trestní stíhání však pokračovalo, takže stěžovatel byl zproštěn obžaloby teprve rozsudkem krajského soudu ze dne 17. 4. 1998 podle § 226 písm. a) trestního řádu. Okresní soud dne 1. 9. 2010 vyslovil účast stěžovatele na soudní rehabilitaci. Následnou žalobu stěžovatele na odškodnění obvodní soud zamítl, když uvedl, že na jím uplatněný nárok nelze aplikovat zákon č. 119/1990 Sb. a č. 82/1998 Sb., ale ani čl. 5 odst. 5 Úmluvy, podle nějž lze postupovat až po závaznosti Úmluvy v právním řádu ČR, tzn. od 1. 1. 1993 (resp. státoprávního předchůdce ČR, tzn. od 18. 3. 1992). Městský soud k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek obvodního soudu. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud upozornil na svůj vlastní judikatorní odklon, ke kterému došlo v otázce přiměřeného zadostiučinění za nezákonné věznění osob, které v době nesvobody odmítly nastoupit vojenskou službu z důvodu svého přesvědčení. Ústavní soud nejprve v nálezu sp. zn. I. ÚS 3438/11 ze dne 23. 5. 2012 vyslovil, že nárok na náhradu za nemateriální újmu založený článkem 5 odst. 5 Úmluvy se odvíjí od konstatování nezákonnosti zásahu v rozhodnutí o soudní rehabilitaci. Naopak ve stanovisku pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 dospěl k závěru, že výše uvedený přístup chybně vyložil časové účinky článku 5 odst. 5 Úmluvy, který ve skutečnosti na nároky odpíračů nedopadal z důvodů ratione temporis (závaznost Úmluvy od 18. 3. 1992); okamžik účasti dotčené osoby na rehabilitaci tedy nebyl relevantní.

Ústavní soud považoval za nutné vyřešit v citovaném stanovisku pléna také intertemporální účinky svého judikatorního odklonu, neboť považoval za zjevně nespravedlivé nevyhovět navrhovatelům v principiálně srovnatelné právní situaci, kteří neměli to "štěstí", aby jejich případy byly rozhodnuty dříve (před judikatorním odklonem). S ohledem na legitimní očekávání konkrétních žadatelů se Ústavní vyslovil pro aplikaci extenzivního, nikoliv restriktivního přístupu (např. nález sp. zn. I. ÚS 819/15 ze dne 15. 4. 2015).

K případům, v nichž bylo zapotřebí aplikovat výše uvedený extenzivní přístup, zařadil Ústavní soud i případ stěžovatele, přičemž obecné soudy nerespektovaly ratio decidendi jím přijatého stanoviska. Uzavřel, že obecné soudy postupovaly v rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud pro úplnost dodal, že pokud obvodní soud dovozoval (případné) promlčení nároku stěžovatele, touto otázkou se nemohl zabývat, neboť námitku promlčení vedlejší účastník neuplatnil. Také vysvětlil, proč naopak v některých případech shledal závěry obecných soudů ohledně promlčení nároku za ústavně souladné (usnesení sp. zn. I. ÚS 737/15 ze dne 28. 4. 2015).

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojtěch Šimíček. Soudce Radovan Suchánek uplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2196/13 ze dne 1. 12. 2015

N 201/79 SbNU 269

Právo na přiměřené zadostiučinění za újmu vzniklou nezákonným vězněním za komunistického režimu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 1. prosince 2015 sp. zn. II. ÚS 2196/13 ve věci ústavní stížnosti Václava Netuky, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 6. 2011 č. j. 23 C 21/2011-13, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2011, č. j. 70 Co 473/2011-23, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu vzetím do vazby a trestním stíháním pro odmítnutí nastoupit vojenskou službu v době komunistického režimu, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013 č. j. 30 Cdo 1511/2012-31, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 6. 2011 č. j. 23 C 21/2011-13, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2011 č. j. 70 Co 473/2011-23 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013 č. j. 30 Cdo 1511/2012-31 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení a obsah ústavní stížnosti

1. Dne 16. 7. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněná podáními doručenými Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2013 a 26. 4. 2015. Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zaručené mu zejména čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva") a čl. 89 odst. 2 Ústavy.

2. Předmětem řízení předcházejícího podání nyní projednávané ústavní stížnosti byla žaloba - uplatnění nároku stěžovatelem na zaplacení zadostiučinění ve výši 800 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Stěžovatel byl totiž dne 30. 8. 1983 vzat do vyšetřovací vazby, kde byl zadržován do 28. 7. 1987. Trestní stíhání však pokračovalo dále a stěžovatel byl zproštěn obžaloby teprve rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 1998 sp. zn. 1 T 23/88 podle ustanovení § 226 písm. a) trestního řádu. Usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. 9. 2010 sp. zn. 0 Nt 1357/2010 byla vyslovena účast stěžovatele na soudní rehabilitaci.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 tuto žalobu stěžovatele zamítl, přičemž konstatoval, že stěžovatelem uplatněný nárok lze opřít výhradně o čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protože nelze aplikovat zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a také ani zákon č. 82/1998 Sb. Podle Úmluvy však lze postupovat jen v případě nemajetkové újmy vzniklé po její závaznosti v právním řádu České republiky, tzn. od 1. 1. 1993 (resp. jejího státoprávního předchůdce, tzn. od 18. 3. 1992), nikoliv však u újmy vzniklé vězněním v letech 1983-1987. V tomto směru obvodní soud odkázal rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4479/2009 anebo ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nsoud.cz). Městský soud v Praze následně k odvolání stěžovatele potvrdil napadený rozsudek obvodního soudu, neboť se zcela ztotožnil s jeho právními závěry. Nejvyšší soud usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností odmítl dovolání stěžovatele.

4. Stěžovatel proto podal ústavní stížnost, podle níž sporná otázka spočívá v tom, zda osoba nevinně vězněná přede dnem 18. 3. 1992 má nárok na náhradu nemateriální újmy. Stěžovatel k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3438/11 ze dne 23. 5. 2012 (N 111/65 SbNU 497), podle něhož jestliže dosavadní právní úprava umožňovala nahrazovat toliko škodu hmotnou, bylo povinností soudů přednostně aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva právo na nemateriální újmu zakotvuje. Stran účinnosti Úmluvy přitom nemá být určující, kdy byl poškozený osobní svobody zbaven, nýbrž kdy dosáhl zproštění obžaloby, resp. vydání rozhodnutí o úplné rehabilitaci. Ke stejným závěrům došel Ústavní soud také v dalších nálezech a právo na zadostiučinění v obdobných případech několikrát přiznal též Městský soud v Praze. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jeho nárok nebyl promlčen.

II. Vyjádření účastníků řízení, vedlejšího účastníka a replika stěžovatele

5. Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu, neboť od tohoto jednání s ohledem na okolnosti dané věci nebylo lze očekávat další objasnění věci a neprováděl žádné dokazování.

6. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

7. Nejvyšší soud ve vyjádření uvádí, že nelze vázat možnost odškodnění nemajetkové újmy z hlediska aplikace Úmluvy na okamžik, kdy došlo ke zproštění obžaloby nebo k zastavení trestního stíhání. Samotná skutečnost, že zákonem č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, byla založena odpovědnost státu i za nemajetkovou újmu, nemůže vést ke změně výkladu čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Proto Nejvyšší soud navrhuje ústavní stížnost zamítnout.

8. Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze odkazuje na odůvodnění rozhodnutí, které v této věci vydal, a navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

9. Obvodní soud pro Prahu 2 konstatuje, že napadená rozhodnutí neodpovídají závěrům Ústavního soudu obsaženým v nálezu sp. zn. IV. ÚS 500/13 ze dne 5. 11. 2013 (N 180/71 SbNU 163). "Přihlásí-li se Ústavní soud k těmto závěrům i v posuzované věci, nelze než připustit, než že stížností napadená rozhodnutí nemohou obstát." Současně však obvodní soud uvedl k otázce promlčení žalobou oprávněného nároku, že na tomto závěru sice napadená rozhodnutí založena nejsou, jelikož tato námitka nebyla vedlejším účastníkem ani vznesena, nicméně s ohledem na řadu judikátů Ústavního soudu je sporné, zda se toto případné promlčení má odvíjet od rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl stěžovatel dne 17. 4. 1998 zproštěn obžaloby, anebo až od usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. 9. 2010, jímž byla pravomocně vyslovena účast stěžovatele na soudní rehabilitaci. Obvodní soud se přitom domnívá, že rozhodujícím je již citovaný zprošťující rozsudek. Stěžovatel přesto podal žádost o vyslovení své účasti na soudní rehabilitaci u soudu teprve dne 10. 6. 2010, tedy více než 4 roky poté, co nabyl účinnosti zákon č. 160/2006 Sb., kterým se institut odškodnění nemajetkové újmy mj. za nezákonné omezení svobody stal součástí vnitrostátního práva. Žalobou uplatněný nárok by však byl promlčen i tehdy, pokud by možnost uplatnění nároku stěžovatele měla být vázána až na 27. 4. 2006, tedy na nabytí účinnosti citovaného zákona.

10. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti jako vedlejší účastník konstatovala, že závěry obecných soudů byly podpořeny stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.; dále také jen "stanovisko"), a navrhla, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, neboť na nyní projednávanou věc lze použít pouze první větu tohoto stanoviska.

11. V replice k obdrženým vyjádřením stěžovatel uvádí, že polemiky o aplikovatelnosti čl. 5 Úmluvy jsou bezvýznamné, neboť v jeho věci došlo i k porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K otázce případného promlčení stěžovatel namítá, že došlo-li k rehabilitaci podle ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., pak se toto ustanovení použije i na odškodnění a tříletá promlčecí lhůta začíná běžet až dnem právní moci rehabilitačního rozhodnutí. Protože byl stěžovatel rehabilitován dne 1. 9. 2010 a žaloba byla podána dne 2. 2. 2011, uplatnil svůj nárok včas.

III. Vlastní posouzení provedené Ústavním soudem

12. Jak plyne ze shora uvedeného, stěžovatel namítá porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 89 odst. 2 Ústavy. K tomu je nutno uvést, že ústavní stížnost slouží k ochraně základních práv a svobod, kam však čl. 89 odst. 2 Ústavy nepatří, jelikož tento představuje "pouze" institucionální záruku respektování judikatury Ústavního soudu, a není tedy žádným samostatným základním lidským právem. Stejně tak není samostatným základním právem ani čl. 1 Listiny, který má svůj význam ve spojení s konkrétními základními právy a právě v souladu s nimi je třeba jej teprve v konkrétním případě vykládat a používat.

13. Ústavní soud nejprve konstatuje, že předmětný návrh je jednou z ústavních stížností reagujících na judikatorní vývoj v otázce přiměřeného zadostiučinění za nezákonné věznění osob, které v době nesvobody odmítly nastoupit vojenskou službu z důvodu svého přesvědčení. Vzhledem ke skutečnosti, že k tomuto nezákonnému věznění docházelo ještě předtím, než na našem území vstoupila Úmluva v platnost, byly žaloby podávané proti Ministerstvu spravedlnosti obecnými soudy zamítány, čemuž několikrát přitakal i Ústavní soud. V nálezu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497) však Ústavní soud vyslovil názor, že se nárok na náhradu za nemateriální újmu založený článkem 5 odst. 5 Úmluvy odvíjí od účasti dotčené osoby na rehabilitaci, resp. od rozhodnutí z roku 2003, kterým bylo v onom případě zrušeno odsuzující rozhodnutí z padesátých let. Dospěl tedy k závěru, že má být podle tohoto ustanovení odškodněn i zásah do práva na osobní svobodu, k němuž sice došlo v období nesvobody, tedy ještě předtím, než Úmluva nabyla dne 18. 3. 1992 platnosti pro Českou republiku, respektive pro její předchůdkyni Českou a Slovenskou Federativní Republiku, soudy však nezákonnost takového zásahu konstatovaly v rámci rehabilitačního řízení až po 18. 3. 1992. K obdobnému závěru, tedy že v případě uplatňování nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu stěžovatele způsobenou zatčením, zadržením a výkonem vazby nebo trestu je třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez ohledu na to, že k samotnému zatčení nebo zadržení a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před 18. 3. 1992, dospěl v několika nálezech rovněž IV. senát Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 662/12 (N 70/69 SbNU 255) a ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 644/13 (N 66/73 SbNU 241), dostupné též na http://nalus.usoud.cz].

14. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (viz výše) dospěl Ústavní soud k závěru, že tento přístup byl založen na chybném výkladu časových účinků Úmluvy, jelikož povinnost státu dostát požadavkům plynoucím z jejího článku 5 odst. 5 ve skutečnosti na nároky odpíračů perzekvovaných v době nesvobody nedopadá z důvodů ratione temporis. Proto dospěl Ústavní soud k prvnímu výroku svého stanoviska: "Nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. 3. 1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní."

15. Bylo ovšem nutno vyřešit také intertemporální účinky tohoto judikatorního odklonu, a Ústavní soud se proto zabýval rovněž tím, zda z pouhé nemožnosti postupu podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy nutně plyne, že dříve uplatněným nárokům na náhradu nemateriální újmy nelze vyhovět. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není, a to na základě následující úvahy obsažené v bodech 33 a 34 citovaného stanoviska: "Jak totiž plyne ze shora uvedeného, judikatorní odklon, který je tímto stanoviskem proveden, může mít buď prospektivní, anebo též retrospektivní účinky. Ohledně jeho prospektivních účinků, tedy ve vztahu k potenciálním řízením, která ještě nebyla zahájena, nelze vznášet žádné rozumné pochybnosti, a proto není třeba v tomto směru ani blíže argumentovat. Ve vztahu k účinkům retrospektivním však Ústavní soud vychází z toho, že se v daných případech jedná o čistě vertikální vztah mezi státem a žadatelem o odškodnění za nemajetkovou újmu, kdy proto použitím (byť i nesprávného) právního názoru nemůže dojít k poškození právní sféry jiných osob. Je třeba vycházet rovněž z toho, že Ústavní soud rozhoduje za situace, kdy v několika jiných a právně srovnatelných případech již bylo navrhovatelům vyhověno. Učinit za této situace judikatorní odklon v neprospěch několika navrhovatelů (čistá prospektivita), v jejichž případě zatím ještě vyhověno nebylo, by proto Ústavní soud považoval za zjevně nespravedlivé, a vytvářel by tím další nerovnost a křivdu, a to i v rámci této skupiny osob, které se nacházely v principiálně srovnatelné právní situaci, řádně se domáhaly svých práv, nicméně jen některé z nich měly to ,štěstí', že jejich případy byly rozhodnuty ještě před tímto judikatorním odklonem."

16. Jinak řečeno, Ústavní soud prvým výrokem uznal, že jeho dosavadní výklad čl. 5 odst. 5 Úmluvy, uplatňovaný některými senáty, byl chybný, a nově poskytl ve stanovisku výklad správný. Druhým výrokem se zaměřil na žadatele, kteří inspirováni dřívějším chybným výkladem požádali o přiměřené zadostiučinění, a ve vztahu k nim založil druhým výrokem stanoviska fikci, že k dosud podaným žádostem je třeba přistupovat tak, jako by onen původní výklad byl správný, neboť právě na tomto předpokladu bylo založeno jejich legitimní očekávání, že i jim bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění stejně jako jiným osobám v obdobné situaci, které měly to "štěstí", že o jimi uplatněných nárocích soudy již stihly rozhodnout.

17. Právě k těmto očekáváním konkrétních žadatelů mají přihlédnout obecné soudy rozhodující nyní, tedy po vydání citovaného stanoviska. V nálezu sp. zn. I. ÚS 819/15 ze dne 15. 4. 2015 (N 81/77 SbNU 177) k tomu Ústavní soud uvedl: "Nároky jednotlivců, kteří v době nesvobody odmítli z důvodu náboženského či obdobného přesvědčení nastoupit vojenskou službu, a byli proto v době nesvobody nespravedlivě odsouzeni a uvězněni, které byly vzneseny před vydáním stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.), je třeba brát stejně vážně jako ty, které byly před vydáním stanoviska i rozhodnuty, a to i z hlediska výše odškodnění. Je proto namístě těm jednotlivcům, kteří své nároky uplatnili před vydáním citovaného stanoviska, přiznat i přiměřené zadostiučinění v penězích, a to ve výši odpovídající tomu, kdyby se na jejich nespravedlivé věznění v době nesvobody skutečně vztahoval článek 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ani zákonodárce, a tím méně pak soudy totiž jistě nemohou odškodnit všechna příkoří, která vznikla v době nesvobody. Ovšem tam, kde již soudní rozhodnutí, byť byla založena na nesprávném výkladu vnitrostátního práva či mezinárodní úmluvy, založila legitimní očekávání poškozených, že právě jim učiněné křivdy se stát rozhodl odškodnit, nemohou soudy tato legitimní očekávání zklamat ve vztahu k poškozeným, kteří své nároky uplatnili dříve, než Ústavní soud uznal chybnost svého dosavadního výkladu." V posledně citovaném nálezu vedl tento přístup "brát nároky odpíračů vážně" ke zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť Ústavní soud shledal, že stěžovateli mohlo vzniknout a vzniklo na základě judikatury Ústavního soudu legitimní očekávání, že mu přiměřené zadostiučinění za jeho nezákonné věznění v době nesvobody bude přiznáno, a pokud mu přiznáno nebylo, šlo o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

18. Protože v nyní posuzovaném případě Ústavní soud shledal, že všechna napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena výhradně na právním názoru, který s ohledem na shora citované stanovisko pléna Ústavního soudu neobstojí, zrušil je z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jakkoliv totiž Ústavní soud v citovaném stanovisku uznal svoji principiálně chybnou úvahu spočívající v použití čl. 5 odst. 5 Úmluvy i na případy, které se staly před její závazností pro Českou republiku (resp. ČSFR), zřetelně se vyslovil pro jeho aplikaci na tyto značně specifické případy, které byly zahájeny ještě před vydáním stanoviska, a zdůraznil, že je v těchto případech namístě volit extenzivní, a nikoliv restriktivní přístup. Mezi tyto případy přitom bezesporu patří i případ stěžovatele. Právě v rozporu s právním názorem obsaženým v předmětném stanovisku proto spočívá ratio decidendi tohoto vyhovujícího nálezu.

19. V dalším řízení se tedy obecné soudy budou zabývat uplatněným nárokem stěžovatele znovu s tím, že budou vázány právním názorem obsaženým v citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu.

20. Pokud Obvodní soud pro Prahu 2 ve vyjádření k ústavní stížnosti dovozuje (případné) promlčení předmětného nároku stěžovatele, konstatuje k tomu Ústavní soud, že touto otázkou se v daném řízení zabývat nemůže, a to již proto, že námitka promlčení nebyla vedlejším účastníkem ani uplatněna, a proto se jí obecné soudy ve svých rozhodnutích nijak nezabývaly a ani zabývat nemohly. Napadená rozhodnutí tedy nezaložily na promlčení nároku stěžovatele, nýbrž pouze na neaplikovatelnosti Úmluvy na jeho případ (ratione temporis), jelikož tvrzená újma způsobená protiprávním vězněním stěžovatele vznikla ještě předtím, než se Úmluva stala pro stát závaznou. Proto bylo nutno tato rozhodnutí zrušit, jelikož jsou se stanoviskem v rozporu. Ústavní soud v této souvislosti pro úplnost připomíná, že předmětným stanoviskem pouze uznal výjimku v možnosti uplatňovat nárok na náhradu nemajetkové újmy, nerozhodl tím však a priori o takových nárocích, co se týče jejich základu a výše, neboť tam již žádné další výjimky z postupu podle zvláštního právního předpisu nestanovil (viz také např. usnesení sp. zn. I. ÚS 737/15 ze dne 28. 4. 2015 anebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2762/15 ze dne 1. 10. 2015; všechna usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

21. Ústavní soud závěrem rovněž uvádí, že se nyní projednávaná věc zřetelně odlišuje od některých jiných případů rozhodovaných Ústavním soudem, v nichž byly ústavní stížnosti odmítnuty právě proto, že závěry obecných soudů ohledně promlčení uplatněných nároků byly shledány ústavně souladnými (viz zejména usnesení sp. zn. I. ÚS 737/15 ze dne 28. 4. 2015 a dále usnesení sp. zn. III. ÚS 2762/15 ze dne 1. 10. 2015 anebo sp. zn. III. ÚS 2763/15 ze dne 22. 10. 2015). Pokud by se totiž otázkou promlčení za dané procesní situace zabýval Ústavní soud (a to i v rámci případného obiter dicti), zpronevěřil by se svému postavení ve vztahu k obecným soudům, založenému - mimo jiné - na kasačním principu, předpokládajícímu, že bude z hlediska ústavnosti přezkoumávat výklad práva již učiněný obecnými soudy, a nikoliv, že jejich rozhodovací činnost bude fakticky nahrazovat.

22. Proto se také Ústavní soud ostatně nemohl zabývat ani tvrzeným porušením čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 5 Úmluvy, jelikož právní názor obecných soudů byl chybně založen pouze na nemožnosti zabývat se otázkou odškodnění stěžovatele z hlediska chybějícího referenčního právního rámce, a teprve tímto zrušovacím nálezem jim proto Ústavní soud otevírá procesní prostor pro to, aby znovu posoudily konkrétní okolnosti případu stěžovatele.

Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka

1. Vyhovující výrok nálezu je založen na extenzivním výkladu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.; dále jen "stanovisko"), a to ve dvou směrech. Předně stěžovatel ratione temporis není v situaci, na niž dopadá výrok II stanoviska, která je rozvedena v části IV jeho odůvodnění, na kterou nález odkazuje. V případě stěžovatele totiž neplatí, že mu vzniklo legitimní očekávání na odškodnění, založené někdejší chybnou judikaturou Ústavního soudu, překonanou výrokem I stanoviska, když žalobu na zaplacení zadostiučinění podal v únoru 2011, tedy před vznikem této překonané judikatury a prvoinstanční i odvolací soud o ní rozhodly v témže roce, tedy rovněž ještě před vznikem této judikatury. První nález Ústavního soudu, dle něhož náleží zadostiučinění dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i za nemateriální újmu vzniklou před jejím vstupem v platnost pro Československo, resp. Českou republiku, je totiž teprve ze dne 23. května 2012 (sp. zn. I. ÚS 3438/11, N 111/65 SbNU 497), jak uvádí i bod 1 stanoviska.

2. Platí-li tedy skutečně závěry nálezu, že Ústavní soud výrokem II stanoviska "se zaměřil na žadatele, kteří inspirováni dřívějším chybným výkladem požádali o přiměřené zadostiučinění, a ve vztahu k nim založil druhým výrokem stanoviska fikci, že k dosud podaným žádostem je třeba přistupovat tak, jako by onen původní výklad byl správný, neboť právě na tomto předpokladu bylo založeno jejich legitimní očekávání, že i jim bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění" (bod 16 věta druhá), a že "[p]rávě k těmto očekáváním konkrétních žadatelů mají přihlédnout obecné soudy rozhodující nyní, tedy po vydání citovaného stanoviska" (bod 17 věta prvá), pak tyto závěry zjevně nedopadají na stěžovatele v nyní projednávané věci. Ten totiž takovým výkladem Ústavního soudu - nejen v době podání žaloby, ale dokonce ani v době pravomocného rozhodnutí o ní - inspirován být evidentně nemohl, protože tento výklad zkrátka neexistoval. Ze stanoviska podle mého názoru neplyne, že by se mělo vyhovovat i těm stěžovatelům, kteří žalobu podali před 23. 5. 2012, tedy před vznikem pro ně příznivé (ovšem dle stanoviska chybné) judikatury Ústavního soudu. Ratio decidendi vyhovujícího nálezu (viz bod 18 in fine), tj. rozpor napadených rozhodnutí soudů s právním názorem obsaženým v části IV stanoviska, nebere tento výchozí předpoklad vůbec na zřetel.

3. Druhý směr extenze dnešního nálezu spočívá v tom, co je nutno řadit do okruhu "případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska" (viz výrok II stanoviska). Tu je třeba zčásti přitakat argumentaci Ministerstva spravedlnosti (ke škodě věci blíže v odůvodnění nálezu nezmíněné - viz bod 10), které uvedlo, proč se výrok II stanoviska na daný případ neuplatní: řízení, jehož se týká předmětná ústavní stížnost je totiž již pravomocně skončeno, "[n]ejedná se tedy o případ zahájený, ... nýbrž o případ ukončený"; výrok II stanoviska se "má vztahovat na řízení zahájená a dosud probíhající u obecných soudů, jinak řečeno, tento výrok budiž aplikován tam, kde dosud nebylo pravomocně meritorně rozhodnuto", tzn. že jej "nelze aplikovat tehdy, kdy je projednáván mimořádný opravný prostředek, natož ústavní stížnost, proti pravomocným meritorním rozhodnutím obecných soudů".

Takovému výkladu smyslu II. výroku stanoviska totiž svědčí i samotné jeho odůvodnění, kde se v jeho bodě 31 mluví o nežádoucím "zamítání těchto uplatněných nároků, o nichž zatím ještě nebylo rozhodnuto" a zejména v - nálezem citovaném - bodě 34, v němž se uvádí, že jde o situaci pouze "několika navrhovatelů ..., v jejichž případě zatím ještě vyhověno nebylo" (na rozdíl od osob, které "měly to ,štěstí', že jejich případy byly rozhodnuty ještě před tímto judikatorním odklonem"). Ostatně se to podává i z citované první věty bodu 17 nálezu, podle níž k legitimním očekáváním žadatelů o odškodnění založeným nesprávnou judikaturou Ústavníhosoudu "mají přihlédnout obecné soudy rozhodující nyní, tedy po vydání citovaného stanoviska". Z těchto formulací rozhodně neplyne, že by měl Ústavní soud vyhovět i těm stěžovatelům, o jejichž žalobě již bylo pravomocně rozhodnuto (nota bene, pokud ji podali před oním 23. 5. 2012), ledaže by snad "Ústavní soud shledal, že stěžovateli mohlo vzniknout a vzniklo na základě judikatury Ústavního soudu legitimní očekávání, že mu přiměřené zadostiučinění za jeho nezákonné věznění v době nesvobody bude přiznáno", jak se uvádí v bodu 17 nálezu s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 819/15.

4. Byl jsem mezi těmisoudci, kteří oponovali stanovisku pléna kvůli jeho doplnění - oproti původnímu návrhu III. senátu - o výrok II a část IV odůvodnění (připojil jsem se k separátnímu votu soudce Jana Filipa). Dnešní nález, bohužel, ukazuje, že se naplňují měrou vrchovatou tehdejší obavy z rozporuplných účinků onoho stanoviska pléna, vyvolaných tímto jeho doplněním, resp. pozměněním. Rozporné důsledky uplatnění stanoviska ostatně naznačuje i (dnešním nálezem necitovaný) nález sp. zn. III. ÚS 1856/13 ze dne 18. 12. 2014 (N 233/75 SbNU 597), který byl přijat ve věci, z níž ono stanovisko pléna povstalo (§ 23 zákona o Ústavním soudu), a byl tak první reflexí schválené podoby stanoviska. Stačí tu odkázat na jeho body 15 a 16.

5. Dnešní nález konstatuje, že "v dalším řízení se tedy obecnésoudy budou zabývat uplatněným nárokem stěžovatele znovu s tím, že budou vázány právním názorem obsaženým v citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu" (bod 19), přičemž "Ústavní soud ... předmětným stanoviskem pouze uznal výjimku v možnosti uplatňovat nárok na náhradu nemajetkové újmy, nerozhodl tím však a priori o takových nárocích, co se týče jejich základu a výše, neboť tam již žádné další výjimky z postupu podle zvláštního právního předpisu nestanovil" (bod 20). K základu a výši takového nároku se ovšem sluší dopovědět to, co již konstatoval Ústavní soud ve shora citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1856/13 (bod 16 in fine): "Při rozhodování o výši této náhrady obecné soudy vezmou v úvahu specifika dané věci, jež plynou z důvodů obsažených v citovaném stanovisku, tj. že sice nesmí dojít k poškození žadatelů o odškodnění, o jejichž věci nebylo do doby přijetí stanoviska pléna ,shodou okolností' rozhodnuto, avšak na straně druhé, že jimi uplatňovaný nárok má oporu toliko v dosavadní (nesprávné) praxi orgánů veřejné moci, a nikoliv tedy v pozitivní právní normě." Ponechávám tu ovšem shodně s nálezem stranou otázku možného promlčení práva.

6. Ústavní stížnost měla být proto zamítnuta.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru