Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2190/17 #1Usnesení ÚS ze dne 21.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Tachov
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princi... více
Věcný rejstříkDokazování
svědek/výpověď
trestní stíhání/zahájení
přípravné řízení
vlastnické právo/omezení
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2190.17.1
Datum podání14.07.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.1, § 79a, § 167 odst.1 písm.b, § 2 odst.5, § 146 odst.2 písm.a, § 167 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2190/17 ze dne 21. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele S. S., zastoupeného Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem, se sídlem Malická 11, Plzeň, proti usnesení Okresního soudu v Tachově sp. zn. 0 Nt 1212/2017 ze dne 9. května 2017, za účasti Okresního soudu v Tachově jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Tachově s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 4 odst. 1, odst. 4, čl. 8, čl. 11, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Tachov, Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení obecné kriminality, č. j. KRPP-188603-237/TČ-2015-031071 ze dne 4. 11. 2016 bylo podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání přečinu kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Uvedeného přečinu se měl stěžovatel dopustit tím, že nejméně v době od 18. 12. 2013 do 24. 2. 2016 v Rozvadově jako uživatel penzionu v úmyslu získat majetkový prospěch z poskytovaných sexuálních služeb zde ubytovaných tzv. společnic, nejméně v podobě úhrady za jejich ubytování se stanovenou taxou. Opakovaně takto poskytl ubytování nejméně 8 dívkám, které do penzionu dojížděly, aby zde provozovaly prostituci, přičemž z prostředků, které samy získaly od klientů za poskytnuté sexuální služby, platily stěžovateli formou úhrady za ubytování dohodnutou částku, s čímž byl stěžovatel srozuměn. Prostory v penzionu za tímto účelem těmto ženám poskytoval, čímž získal za rok 2014 nejméně finanční částku 754 404,20 Kč a za rok 2015 nejméně částku l 071 403,410 Kč, u kterých byl minimálně srozuměn, že se jedná o finanční prostředky získané z provozované prostituce ženami, kterým poskytl ubytování.

3. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Tachov č. j. KRPP-188603-241/TČ-2015-031071 ze dne 9. 11. 2016 bylo po předchozím souhlasu státního zástupce rozhodnuto podle § 79a odst. 1 tr. řádu o zajištění peněžních prostředků ve výši 355 000 Kč včetně příslušenství a peněžních prostředků dodatečně došlých na bankovní účet, ke kterému má dispoziční právo stěžovatel, s tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že tyto peněžní prostředky jsou výnosem z trestné činnosti. Usnesením Okresního soudu v Tachově sp. zn. 0 Nt 1222/2016 ze dne 5. 1. 2017 byla stížnost stěžovatele zamítnuta.

4. Dne 17. 3. 2017 podal stěžovatel Okresnímu státnímu zastupitelství v Tachově návrh na zastavení trestního stíhání a na zrušení zajištění peněžních prostředků na jeho bankovním účtu. O tomto podání státní zástupkyně rozhodla usnesením č. j. ZT 188/2016-90 ze dne 31. 3. 2017 tak, že zamítla žádost o zrušení zajištění peněžních prostředků jako nedůvodnou, neboť vyšetřování stále probíhá a jakékoli rozhodnutí ve věci by bylo předčasné. Konstatovala, že policejní orgán postupuje bez závad a průtahů a splnil svou povinnost dle § 167 odst. 2 tr. řádu, přičemž dále uvedla, že na základě obsahu spisového materiálu je stále dáno podezření, že zajištěné prostředky byly získány trestnou činností, pro kterou je stěžovatel stíhán.

5. Stížnost stěžovatele soudkyně Okresního soudu v Tachově napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítla, neboť ji neshledala důvodnou.

6. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv v tom, že doposud nebylo zastaveno jeho trestní stíhání a zrušeno zajištění peněžních prostředků (což okresní soud kvitoval), a to přes opakovanou snahu o jeho zrušení s ohledem na nehospodárnost a průtahy vzniklé v trestním řízení. Odmítá názor soudu, že usnesení státní zástupkyně je řádně odůvodněno. Poukazuje též na to, že usnesení státní zástupkyně ze dne 13. 12. 2016, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a bylo vydáno v rozporu s trestním řádem, když dozorující státní zástupkyně nebyla oprávněna rozhodovat, neboť dala usnesením ze dne 20. 5. 2016 nepřímo pokyn k trestnímu stíhání stěžovatele zrušením usnesení policejního orgánu o odložení věci (viz ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu). Odkazuje přitom na judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 46/2009, 7 Tz 32/2013 a 4 Tz 13/2016 a na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2520/14 ze dne 9. 10. 2014 (N 191/75 SbNU 155). Stěžovatel se neztotožňuje ani s názorem okresního soudu o zákonném postupu policejního orgánu v souvislosti s výslechem svědkyně Petry B. (jedná se o pseudonym), který dle stěžovatele mohl nátlakem ovlivnit její výpověď. Má za to, že z dosavadního průběhu vyšetřování však nevyplývá, že by skutek, pro který je stíhán, byl trestným činem, a že by jej spáchal stěžovatel. Ze svědeckých výpovědí nevyplývá, že by v jím provozovaném penzionu byly poskytovány sexuální služby za úplatu, a že by o takové činnosti stěžovatel věděl nebo s ní byl srozuměn a mohl tedy úmyslně kořistit z majetkového prospěchu jiného. Uvádí, že se s hosty osobně nesetkával a nemohl si být vědom původu peněz hostů, kterými hradili úplatu za ubytování. Subjektivní stránka trestného činu by neměla být zkoumána pouze v řízení před soudem, jak je tvrzeno v napadeném rozhodnutí, neboť je nezbytné, aby již prověřováním zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin, a že stíhaným jednáním došlo k naplnění všech jeho zákonných znaků. Dle stěžovatele neobstojí ani názor soudu, že byl v minulosti za totožnou trestnou činnost již odsouzen. Za nesprávný považuje stěžovatel též názor soudu, že odůvodněnost nezastavení trestního stíhání je správně dovozena z úředních záznamů, které jsou však již překonané výslechy za účasti obhájce stěžovatele.

7. Stěžovatel má s ohledem na uvedené skutečnosti za to, že zajištění jeho peněžních prostředků je nedůvodné, nebylo řádně odůvodněno a je jím stěžovateli a jeho rodině byla způsobena újma, neboť není zajištěna řádná výživa zejména jeho nezletilých dětí. Konstatování soudu o majetkových poměrech družky označuje za irelevantní dedukci.

8. Stěžovatel poukazuje na průtahy trestního stíhání, které bylo zahájeno dne 4. 11. 2016 a mělo být v souladu s § 167 odst. 1 písm. b) tr. řádu skončeno nejpozději do 4. 2. 2017. Stěžovateli není známo, proč policejní orgán ve vyšetřování pokračuje a po jakou dobu bude vyšetřování ještě trvat, neboť policejní orgán mu k tomu na jeho žádosti žádné relevantní informace nesdělil. Orgány činné v trestním řízení svá stanoviska opírají o důkazní materiál zajištěný v průběhu prověřování a většina svědků již byla vyslechnuta do 10. 3. 2017. Nelze klást stěžovateli za vinu, že vyšetřování nebylo skončeno s ohledem na jeho žádosti o provedení výslechu dalších svědků. Ti již byli vyslechnuti a policejní orgán je od 10. 3. 2017 téměř nečinný. Průtahy ve vyšetřování způsobují stěžovateli i jeho rodině majetkovou i nemajetkovou újmu. Odkazuje přitom na nálezy sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209) a sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429).

9. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadeného soudního rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" ústavní stížnosti ještě předtím, než dospěje k závěru, že o ní rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je tedy příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.

11. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je vykládána přísně restriktivně, s omezením jen na extrémní vybočení z hranic podústavního práva, tj. na případy zjevného porušení kogentních ustanovení právních norem, kdy zjištěné vady, případně jejich důsledky, již nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, nikterak napravit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 675/05 ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004, U 4/32 SbNU 467).

12. Konkrétní okolnosti případu stěžovatele však nevykazují žádná specifika, která by mohla vést k vydání kasačního nálezu, byť stěžovatel vyslovuje názor opačný, když z odůvodnění napadeného usnesení vyvozuje, že soud patřičně nereagoval na jeho námitky a tím kvitoval rozhodnutí státní zástupkyně, kterým nebylo vyhověno jeho žádosti na zastavení trestního stíhání a na zrušení zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu.

13. V dané věci lze konstatovat, že napadené usnesení Okresního soudu v Tachově je dostatečně a přesvědčivě odůvodněno, přičemž je v něm patřičně reagováno na námitky stěžovatele, které uplatňuje i v ústavní stížnosti. Ústavně konformně se soud vypořádal s námitkou o nedostatečném odůvodnění zamítavého usnesení státní zástupkyně stran neexistence podmínek pro zastavení trestního stíhání i neodůvodněnosti zrušení zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatele, vyslovil se i k namítanému potenciálně nezákonnému postupu při výslechu svědkyně Petry B., když z obsahu vyšetřovacího spisu vyvodil, že obhájce stěžovatele byl o provedení tohoto úkonu řádně vyrozuměn, přičemž výslech svědkyně proběhl zákonným způsobem. Přiměřeně reagoval i na námitku stěžovatele, že se nedopustil žádného trestného jednání, a to i poukazem na konkrétní důkazy, z nichž stále vyplývá důvodné podezření, že se stěžovatel stíhané trestné činnosti mohl dopustit. Zabýval se i tvrzenou nevědomostí stěžovatele o zisku majetkového prospěchu z prostituce provozované jiným. Nelze mu přitom vytýkat, že tuto vědomost stěžovatele vyvodil i z dalšího trestního stíhání v obdobné věci, které skončilo pravomocným odsouzením stěžovatele (viz rozsudek Okresního soudu v Tachově sp. zn. 9 T 146/2005 ze dne 20. 4. 2012 ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 348/2013 ze dne 18. 12. 2013). Odmítl sice činit definitivní závěry, což je s ohledem na dané stádium trestního řízení pochopitelné, k věci se však vyjádřil v rozsahu, v jakém to podle povahy probíhajícího řízení přicházelo v úvahu. Argumentaci, o kterou opřel zamítnutí stížnosti stěžovatele, včetně názoru o důvodnosti jeho trestního stíhání, však lze považovat za zcela logickou a racionální.

14. Proto ani závěry, o něž soud opřel své stanovisko o trvajícím důvodném podezření, že zajištěné finanční prostředky pocházejí z vyšetřované trestné činnosti, nelze označit z ústavního hlediska za nepřijatelné.

15. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. tr. řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. března 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04)]. Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Majitelům zajištěných náhradních hodnot je pak přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelům jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejich práv (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009 nebo sp. zn. II. ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014).

16. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti stanovil základní kritéria pro posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Dále je třeba přistoupit k přezkumu proporcionality napadeného zajišťovacího nástroje, tedy ke zhodnocení, zda zásah do vlastnického práva je v dané věci ještě zásahem přiměřeným (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13).

17. Ústavní soud shledal, že všechna kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci z hlediska ústavnosti, byla v daném případě naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy.

18. Pokud stěžovatel namítá průtahy při vyšetřování předmětné trestné činnosti a tím i nedodržení proporcionality použitého zajišťovacího opatření, ani tato námitka nemůže obstát. Policejní orgán sice neskončil vyšetřování do tří měsíců od zahájení trestního stíhání stěžovatele tak, jak mu to ukládá ustanovení § 167 odst. 1 písm. b) tr. řádu, jak však vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, dle § 167 odst. 2 tr. řádu zdůvodnil dozorující státní zástupkyni, proč se tak nestalo. Jeho vysvětlení, že je třeba obstarat rozsáhlý důkazní materiál, včetně výslechu dalších svědků (a to i z podnětu návrhů stěžovatele na doplnění dokazování), a zajistit i důkazy v rámci spolupráce s německým policejním orgánem, je akceptovatelné. Z napadeného rozhodnutí se rovněž podává, že se soud zabýval i majetkovými poměry stěžovatele a jeho rodiny, přičemž si pro jejich důkladnější zhodnocení vyžádal doplňující podklady. Pokud po jejich řádném zhodnocení dospěl k závěru, že zajištěním peněžních prostředků nemůže být ohrožena výživa dětí a jeho partnerky, i tento názor je z ústavního pohledu akceptovatelný. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry soudu neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

19. Lze proto uzavřít, že dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatele, jichž se v ústavní stížnosti dovolává.

20. Pokud stěžovatel poukazuje na usnesení Okresního státního zastupitelství v Tachově sp. zn. ZT 188/2016 ze dne 13. 12. 2016, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání, které mělo být vydáno v rozporu s § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu, Ústavní soud, vázán petitem ústavní stížnosti, se tvrzenou nezákonností nezabýval, neboť ji stěžovatel namítá opožděně a nepřípustně. Mohl ji totiž uplatnit za splnění podmínek uvedených v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v ústavní stížnosti proti poukazovanému usnesení státní zástupkyně, což neučinil, neboť ústavní stížnost proti rozhodnutím o zahájení trestního stíhání nepodal. Z odůvodnění nyní projednávané ústavní stížnosti i napadeného usnesení pak neplyne, že by namítanou nezákonnost tvrdil v průběhu dalšího řízení. Jedná se tak o nová tvrzení, tzv. "nova", jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, která nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post) [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 3. 8. 2016].

21. Ústavní soud tedy neshledal v postupu Okresního soudu v Tachově žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru